Automobil s plachetnicí ve znaku. Luxusní zboží bývalého východního bloku. A konečně sovětský mercedes, na který mnoho lidí trpělivě čekalo měsíce i roky. To všechno i mnohem víc v sobě ukrývá legendární vůz Lada. Po letech na ně mnozí vzpomínají s nostalgií, ve které se mísí láska s nenávistí. Najdou se ale i tací, pro které bývalá chlouba komunistického režimu zůstala obyčejným kýblem na šrouby, který nemá cenu ani jedné kopějky.
5. dubna roku 2004 těsně před osmou hodinou ranní vpadlo jedenáct ozbrojených mužů do Stavangeru. Cílem bylo vyloupení sčítací centrály Norsk Kontantservice – NOKAS (rozvoz peněz bankám). Podle plánu mělo přepadení trvat 8 minut a lupiči měli zmizet dříve, než policie stihne zasáhnout. Film se odehrává několik hodin před přepadením, během přepadení a až do doby, kdy lupiči opustí místo činu. Událost vidíme očima těch, kteří se jí nejvíce zúčastnili – lupičů, policie a zaměstnanců NOKASu. Film na motivy skutečných událostí byl natočen podle výpovědí očitých svědků. Natáčelo se na místech, kde přepadení proběhlo.
Příběh s filmem Lidská stonožka koluje světem a pro jednoho šíleného maniaka to znamená motiv. Psychopat měl nejprve pouze úchylné a zvrácené představy, např. sex s posledním článkem, ale teď se rozhodl, že zajde dál. Spojí dohromady více článků...
28. června 1969 v brzkých ranních hodinách v Greenwich Village v New Yorku vypukly nepokoje kvůli nově vznikajícím hnutím za gay a lesbická práva. Ve filmu jsou zpovídáni lidé, kteří se nepokojů zúčastnili – gayové, lesbičky, dokonce i policejní důstojníci. Ti všichni nastíní neuvěřitelně děsivý obraz toho, co se tenkrát stalo.
Z různých oblastí USA museli odejít ze svých domovů kvůli těžbě zemního plynu tamní obyvatelé kvůli hrozbě, kterou tato činnost představuje pro zdraví v podobě užívání kontaminované vody (např. i možnost vzplanutí vody přímo z vodovodu). Kamera nahlíží i do samotného Kongresu, kde politici právě diskutují o těchto problémech.Dokument režiséra Joshe Foxe získal řadu ocenění na filmových festivalech.
Koncert k výročí 50. Let tohoto slavného českého "hitmakera“ se odehrál před vyprodanou O2 Arénou a trval 2 hodiny. Další 2 hodiny proběhla "Maxi diskotéka", která nebyla odvysílána televizí. Zazněly všechny známé písničky jako Discopříběh, Colu, pijeme Colu, Každý mi tě lásko závidí a mnoho dalších.
V blízké budoucnosti, dlouho po vzniku pracovních robotů a krátce po stvoření androidů, robotů s lidskou podobou, se Robotická etická komise usnesla, že lidé by se měli k robotům chovat jako k elektronickým spotřebičům. Nicméně, kvůli jejich lidské podobě, lišící se od lidí pouze svatozáří nad hlavou, někteří lidé začínají být k nim příliš přitahováni a tento fakt způsobuje nové sociální problémy. Rikuo byl od dětství vychováván k tomu, aby s androidy jednal jako s užitečnými nástroji, nepovažuje je za lidské bytosti. Jednoho dne nalezne nejasný záznam v deníku Sammy, jejich domácího androida, a objeví zvláštní kavárnu, kde se nedělají rozdíly mezi roboty a lidmi.
V únoru 2009 přijíždí na základnu Armadillo v jihoafghánské provincii Helmand skupina dánských vojáků v doprovodu dokumentaristy Januse Metze. Ten zde společně s kameramanem Larsem Skreem celých šest měsíců sleduje, jak probíhá život mladých vojáků necelý kilometr od tálibánských pozic. Výsledkem jejich práce je strhující a navýsost autentické válečné drama, které bylo na letošním festivalu v Cannes po zásluze odměněno hlavní cenou v Týdnu kritiky. V Dánsku vzbudil snímek bouřlivé reakce ohledně kontroverzního chování některých vojáků během přestřelky s bojovníky Tálibánu. Při natáčení této napínavé, brilantně sestříhané a vizuálně vytříbené sondy do psychiky mladých mužů uprostřed nesmyslné války, jejímiž oběťmi jsou především místní vesničané, tvůrci nejednou riskovali svůj život. Ještě znepokojivější než scény, kdy kulky tálibánců sviští kolem jejich kamery, jsou však záběry mladých vojáků, snažících se každý po svém vyrovnat se situací, při níž jde o holý život.
Zima 1943. Každodennost na zemědělských usedlostech na svazích Monte Solo nedaleko Boloně je určována nejen těžkou a úmornou prací, nedostatkem potravin, ale i opakovanými „návštěvami“ německých vojáků, kteří venkovanům berou i to málo, co jim zbývá. Pro osmiletou Martinu není ale nic významnějšího než očekávání nového života – když jí před časem zemřel bratříček, přestala mluvit a nyní s mlčenlivou nadějí vzhlíží k narození nového sourozence. Během devíti měsíců matčina těhotenství se ale svět stále více mění – agresivita německých vojáků stoupá, v lesích se začínají organizovat partyzánské oddíly. A právě v den, kdy se Martina dočká bratříčka, napětí exploduje: jednotky SS pozabíjejí více než sedm set žen, dětí a starých lidí. Tento absurdní a krvavý zločin vejde do dějin jako „marzabottský masakr“. Režisér Giorgio Diritti rekonstruuje tyto události s citem pro přirozený koloběh života a hodnoty venkovanů, aby tím ještě účinněji zdůraznil nesmyslnost a „nepatřičnost“ války.
Severní Irák roku 2003, krátce po pádu režimu Saddáma Husajna. Dvanáctiletý Ahmed a jeho babička se vydávají na nelehkou cestu. Z vězení na jihu Iráku byli propuštěni váleční a političtí zajatci a stará žena je přesvědčena, že mezi nimi najde svého syna, Ahmedova otce, který se nevrátil z války v Perském zálivu v roce 1991. Na své cestě z kurdských hor do Babylonu potkávají lidi s podobným i jiným, ale často stejně tragickým osudem. Chlapec se snaží porozumět touze své babičky po nalezení syna a věrně ji následuje na cestě za otcem, kterého nikdy neviděl. Ahmed se chce stát vojákem, ale tato strastiplná cesta možná jeho touhy nenávratně změní… Film autenticky přibližuje atmosféru právě osvobozeného Iráku. Jednoduše a civilně vyprávěný příběh, připomínající blízkou tradici íránského filmu, je natočen s citem pro hluboký zármutek, vyvěrající ze zvěrstev napáchaných Husajnovým režimem.
