Jaroslav Hašek promítá v jarmareční boudě někdy kolem roku 1900 čtyři filmové příběhy. Po dobových reklamních diapositivech a „žurnálu' uvidíme „první část sensačního, vzorného, parfosního, salonního programu - snímek ze života dítek školou povinných, pořízený za velmi obtížných okolností". Děj tohoto snímku se totiž odehrává z malé části ve školní třídě a z valné části pak na gymnasijním záchodku, kam se primán Chocholka uchýlil před latinskou komposicí. „Vzorné rodinné štěstí" je druhým filmem, který zavede diváka do rodiny magistrátního úředníka Honzátka, v níž došlo k mnoha bouřlivým scénám, když se křeček, opatřený Honzátkem ml., nastěhoval do kanape - svatebního daru sestry Emy. Stejně překvapující jsou i další dvě povídky, z nichž jedna vypraví o „otci chudých", majiteli firmy na nedobytné pokladny a proslulém mecenáši, a druhá o osudných následcích společného výletu starého mládence pana Hanzlíčka s jeho sousedy.
(FILMOVÝ PŘEHLED 20 / 1956)
Vzorná škola mocnářství, Vzorné rodinné štěstí, Otec chudých, Vzorná láska lepších lidí. Kolem roku 1900 promítá v jarmareční boudě Jaroslav Hašek čtyři filmové příběhy. Veselosti ze života c. a k. monarchie s komentářem jana Wericha.
Čtyři zfilmované povídky největšího českého satirika Jaroslava Haška. "Polévka pro chudé děti" vypráví o tom, jak kníže Robert sám uvařil polévku pro chudé děti, "Schůze obecního zastupitelstva v Mejdlovarech" je historií obsazení místa obecního policajta, "Trampoty pana Tenkráta" ukazuji, jak podivné události vedou k sňatku a povýšení, "Vzpoura trestance Šejby" líčí vítězný boj trestance Šejby o knedlík za ministrováni při mši. (FILMOVÝ PŘEHLED 50-51 / 1952)
Trojici debutantských povídek sjednocuje myšlenka záhad - původně bermudský trojúhelník s tajemnými úkazy se začal přesouvat a lze jej vystopovat kdekoli na světě, včetně českého a slovenského území. I tady totiž dochází k nevysvětlitelným přesunům v prostoru a čase. Tato idea je dokládána zmíněnými povídkami, avšak námětová i inscenační vynalézavost je hodně těžkopádná, film prošel kiny bez většího zájmu.
Předlohy Jana Nerudy patřívaly kdysi k oblíbeným filmovým i televizním tématům. Tímto snímkem na sebe před rovnými šedesáti lety upozornil začínající Jiří Krejčík. I ve výrazně ateliérovém dílu dokázal evokovat mentalitu a předsudky předminulého století. Jednou v úsměvném, jindy ve zvážnělejším nahledu postihl ruch v jednom malostranském domě, představil pestrou plejádu nejrůznějších nájemníků, kteří tam bydlí, i často malicherné rozbroje, které mezi nimi propukají. Za průčelím malostranského domu "U dvou slunců" pulsuje život. Bydlí zde Bavorovi, věční otroci hokynářského krámku. Domácí Ebrovi, kteří potřebují výhodně provdat dceru. Starý mládenec doktor Loukota a další zajímavé nerudovské postavičky.
Glorie
Úředníku banky Slavie Šemberovi se narodila dvojčata. Kolegové mu gratulují a starý účetní Knotek odnese jeho kontokorent nadřízenému. Práce je však vyhotovena špatně a prokurista Knotkovi přede všemi vynadá. Knotek se brání jen chabě, nechce nováčka Šemberu shodit. Je však velmi nazlobený a doma si stěžuje svému jedinému příteli - psovi. Rozhodne se napsat prokuristovi vysvětlující dopis. Navštíví ho však Šembera s velikými díky a buchtami. Knotek se rozhodne vinu mladého muže neprozradit. Od té chvíle má nad hlavou svatozář. Jasně svítící gloriola mu však působí samé potíže. Na ulici vzbudí Knotek rozruch, takže je zatčen. Pak je vyhozen z kostela. Lékaři na psychiatrii jej svými testy málem umučí. Teprve starý doktor Vaňásek mu poradí, aby zkusil trochu hřešit. Knotek jde do kanceláře, vynadá Šemberovi i prokuristovi. Prozradí také, jak to bylo s chybnými výpočty. Konečně jeho svatozář zmizí a z Knotka je opět ten starý obyčejný účetní.
Tajemství písma
Postarší starožitník Karas žárlí na svoji mladou ženu Martičku. Jeho přítel, soudce Hübler, jej na příkladech ze své praxe přesvědčuje o tom, že důkaz věrnosti lze získat jen náhodou, spíše nedopatřením. Karas závidí Hüblerovi jeho domácí štěstí, neboť paní Hüblerová je usedlá ženuška. Karas pošle ženu do lázní, ale k jejímu sledování najme detektiva. Karas s Hüblerem navštíví produkci grafologa Jensena. Ten označí Martičku podle písma za ženu počestnou a upřímnou. Naopak soudcova žena, jejíž písmo předloží Hübler omylem, je nazvána osobou prolhanou, přízemní a smyslnou. Soudce podlehne sugesci a začne na své manželce tyto chyby nacházet. Karas dostane od Martičky dopis, který začíná slovy "Milý Arturku". Žárlivec se nejprve trápí, neboť psaní je zjevně určeno rodinnému příteli, elegánu Arturovi. Obsah dopisu je však důkazem o Martiččině věrnosti a stesku po manželovi. Uklidněný Karas koupí drahý dárek a odveze ho ženě do lázní. Rafinovanou lest s dopisem vymyslel Martiččin milenec Artur a žena ho za to později odmění vroucím polibkem. Nakonec se Artur finančně vyrovná s úplatným detektivem.
Právní případ
Pan Kupr se plíží ulicemi i domem. Doma se uklidní, ale vzápětí ho příšerně vyděsí zazvonění. Za dveřmi stojí pojišťovací agent. Nervózní Kupr se chová jako blázen a agent chce odejít. Nakonec se nechá přemluvit a vyslechne si Kuprův příběh. Před časem způsobil pan Kupr malou dopravní nehodu. Vjel svým vozem do pohřebního průvodu, porazil nosítka s rakví a nebožtík, který z rakve vypadl, ožil. Penzionovaný železničář Bartoš je velmi rád, že nebyl pohřben a zpočátku je panu Kuprovi vděčný. Jeho rodině se ale postupně celá záležitost rozleží a žádá na Kuprovi zaplacení pokaženého pohřbu, včetně hostiny. Starý Bartoš se domáhá na svém zachránci proplácení důchodu, neboť pro úřady je mrtev a penze mu byla zastavena. Má dost času, takže vytrvale a na různých místech Kupra obtěžuje. Pojišťovací agent pana Kupra nyní chápe, ale přišel mu bohužel oznámit, že neměl zaplacenou pojistku na vůz. V tom okamžiku opět přiťuká se svou hůlčičkou Bartoš a Kupra raní mrtvice. Starý pan Bartoš mu chodí zalévat květiny na hrob.
Pro námět své odlehčené komedie o půvabech a úskalích nevěry sáhl režisér Jiří Krejčík až do doby renesance. Za podklad ke scénáři, který si napsal sám, mu posloužily povídky z pera Giovanniho Boccacia a Markéty Navarrské. V příběhu "Arabský kůň" je úczyhodný měšťan messer Francesco Vergellesi tak pevně přesvědčen o ctnosti své manželky, že ji neváhá vsadit proti vzácnému hřebci, na nějž má zálusk... Povídka "Náušnice" vám ukáže, kterak si může chudá dívka dopomoci ke vzácnému šperku a jakých intrik je třeba, aby se postarší šlechtický pár konečně dočkal dědice...
Čintamani a ptáci
Vášnivý sběratel koberců MUDr. Vitásek objeví ve vetešnictví paní Severýnové unikátní kus - perský koberec se vzorem ptáků. Jako znalec ví, že existují pouze tři tyto koberce a všechny jsou ve vlastnictví různých monarchů. Severýnová netuší o jakou vzácnost jde, ale koberec není na prodej. Uložila si ho u ní bohatá vdova Zanelliová, která jezdí po celém světě a Prahu navštěvuje zřídka. Vitásek se svěří svému příteli právníku Bimbalovi a s jeho pomocí se snaží vzácný kousek získat. Vdova jim odmítne koberec prodat, a tak se zoufalý Vitásek pokusí o loupež. Najatý lupič - Bimbalův klient - se však opije a jeho hlučná akce skončí nezdarem. Neúnavný Vitásek se učí sám pilovat mříže.
Příběhy sňatkového podvodníka
Policejní ředitelství je v pohotovosti, protože se množí sňatkové podvody. Poznávacím znamením pachatele je hra na housle a zlaté zuby. Inspektor vlakové služby Holub nakonec zadrží podvodníka Vincenta Plichtu. Seriózní zločinec se nebrání zatčení, pouze vyúčtuje náklady a jde si odsedět trest. Po čase jsou znovu hlášeny sňatkové podvody. Holub už jde najisto, ale protože jede na víkend ke své rodině na letní byt a nelze to zařídit jinak, vezme zatčeného Plichtu s sebou a představí ho jako přítele. Při návratu do města je starý podvodník šokován. V nádražní restauraci se málem sám stane obětí sňatkové podvodnice.
Tři povídky ("Zelenáči 1945", "Silvestr 1948" a "Zimní vítr 1951") o příslušnících jednotek SNB střežících šumavskou hranici v poválečných letech. Umělecký dohled nad debutanty měl Ivo Toman. Námět třetí povídky natočil už v roce 1959 pro film "Vstup zakázán" tehdy také začínající František Vláčil.
Povídkový diptych z prostředí základní vojenské služby, konfrontující se smyslem pro absurditu všednodennosti, sny a touhy sotva dospělých mladých mužů s realitou socialistické armády. Film, který byl doma vítán jako antimilitaristický, zatímco západní levice jej kritizovala za oslavu vojenství.
Trojice banálních, námětově i realizačně rozpačitých povídek se odehrává kolem výstavby pražského metra a svým budovatelským laděním spadá do okruhu typicky normalizačních látek, jimiž si někdejší příslušníci nové vlny museli vykupovat svou "pomýlenost". Velice mělce zachycuje privátní osudy lidí na pozadí velké stavby, ať již je to milenecká dvojice zvažující pokračování svého vztahu, zlepšovatelský nápad, který pomůže dohnat zpoždění, nebo nález středověkých mincí. Režisér Jaromil Jireš těmito třemi historkami z budování první linky pražského metra splnil povinné normalizační pokání.
