Prvnímu celovečernímu filmu s Leningradskými kovboji předcházelo několik krátkých snímků či přímo klipů, v nichž Kaurismäki prostřednictvím filmových prostředků dotvářel a rozšiřoval vyznění hudební produkce této slavné finské kapely. Ale až teprve v celovečerním projektu Leningradští kovbojové dobývají Ameriku nechal výstřední finské muzikanty „pořádně" promluvit. Nemluvě o tom, že fiktivní příběh filmu založil na mystifikační stínohře utvářející image této kapely.
Leningradští kovbojové na začátku neprodukují hudbu v Leningradu (Petrohradu), jak by napovídal název skupiny, ale na dalekých a širých sibiřských pláních. Jejich mistrně utvářené kompozice a grandiózní instrumentace sice dokonale rezonují s geografickými a historickými determinantami „domoviny", leč v důsledku jejich hudba nikoho nezajímá. A nikdo za ni hlavně neplatí. Což nejvíce tíží manažera kapely Vladimira (v podání Kaurismäkiho erbovního herce Mattiho Pellonpää). Stačí jen nepatrné vnuknutí a celý cirkus jménem Leningradští kovbojové se přesouvá do Spojených států amerických. A to i s netradičním nákladem, který představuje zmrzlý basák kapely Silu Seppälä, uložený v něčem, co připomíná kadibudku…
Umístit děj prvního celovečerního a zároveň i mystifikačně reflektujícího snímku o Leningradských kovbojích do Ameriky se zdá takřka logické. Právě na kontrastu západního hudebně popkulturního mechanismu (projevujícího se v oblečení, vlasové stylizaci, ale třeba i v pódiovém projevu členů kapely) a východního (ruského) izolacionismu (a s tím související bohaté lidové hudební tradice) je vybudováno know-how kapely. Jelikož finská zkušenost s Ruskem (potažmo Sovětským svazem) i jeho kulturou je především díky geografickému sousedství bohatá, jeví se takřka nezbytným, aby se Leningradští kovbojové tvůrčím způsobem vyjádřili k druhému živnému zřídlu inspirace.
Směs obdivu i obrazoborecké neúcty je pro Kaurismäkiho film charakteristická. Režisér nás spolu s kapelou přivádí na takřka posvátná místa, kde se doslova utvářely dějiny moderní hudby, aniž by nás na tuto skutečnost nějak přímo upozornil. Naopak zde nechává své oblíbence rozjet parodickou show, která je reflektujícím a milostivým vyznáním… -
Petr Pláteník
Willie by najradšej zabudol, že pred desiatimi rokmi sa ešte volal Béla Molnár a do New Yorku prišiel z Maďarska. Dnes trávi dni povaľovaním v posteli a pitím piva, občas zájde na dostihy, podvádza v pokri, alebo len tak precvičuje svoj newyorský prízvuk. Keď jedného dňa dostane od rodiny správu, že ho navštívi šestnásťročná sesternica Eva, nie je veľmi nadšený. Eva pricestovala z Maďarska a pred odchodom k tete Lotte do Clevelandu potrebuje pár dní stráviť v New Yorku. Od bratranca sa jej nedostane vrúcneho privítania. Willie ju považuje za nedospelé decko a navyše je i nepríjemnou pripomienkou odcudzenej rodiny a Maďarska. Až keď Eva odchádza z New Yorku, Willie konečne pochopí, že so sesternicou má spoločné viac ako si myslel. Rovnako ako on, je aj ona čiernou ovcou rodiny. A tak ako on si aj Eva v Amerike hľadá svoju vlastnú cestu. Keď ju po roku spolu s kamarátom Eddiem navštívia v zasneženom Clevelande, Eva už žije svoj americký sen: má nudnú prácu vo fast foode a večne sa škriep
i s prísnou tetou. Willie a Eddie sa ju rozhodnú uniesť na slnečnú Floridu. Troch priateľov však na juhu nečaká vysnívaný raj, ale prekvapujúci zvrat osudu.
Film amerického nezávislého režiséra Jima Jarmuscha rezignuje na tradičnú konštrukciu príbehu a postáv. Jeho minimalistický štýl sa vyznačuje pomalým tempom deja, jednotlivé scény sú voľne radené v pokojnom rytme obyčajného života postáv, ktoré na všetko vôkol seba reagujú so stoickým nezáujmom. Jarmusch za svoj druhý celovečerný film získal množstvo ocenení, napríklad Zlatú kameru na MFF Cannes, Zlatého leoparda na MFF Locarno, Zvláštnu cenu poroty na festivale Sundance či Cenu kritiky na MFF Rotterdam.
Dva hippies, Billy a Wyatt, zvaný kapitán Amerika, právě vydělali nějaké peníze na drogách a tak stočili řidítka svých motorek na východ a vyrazili z horkého Los Angeles do vzdáleného New Orleansu na karneval. A toto je vyprávění o jejich bezstarostné cestě, kde můžeš kdykoli zastavit a dát si práska marihuany, namazat se v provinčním zapadákově nebo se nevázaně pomilovat s místními krasavicemi. Nic nelze předem plánovat a předvídat. jednou je odmítne nedůvěřivá recepce omšelého motelu, vzápětí snídají s neznámou farmářskou rodinou a náhodný stopař na chvíli odkloní jejich cestu do osamělé komuny jejich spřízněnců. Nová přátelství se tu navazují snadno a nečekaně, a stejně neodvolatelně končí. Tak, jako jejich setkání s mladým právníkem Georgem Hansonem, s nímž společně strávili nějaký čas v cele venkovského vězení, popojeli kus cesty, vykouřili pár cigaret - a pak už byli jen bezmocnými svědky jeho smrti. Zbyla jim po něm jen kreditní karta, adresa vyhlášeného bordelu a pocity, které nepřekryla ani bouřlivá karnevalová noc. A tak se vydávají na poslední úsek své cesty. Znovu je před nimi svobodná jízda a volná silnice, na niž právě vjíždí dodávka s farmáři, kteří mají o svobodě a toleranci svéráznou představu. Revoltující poselství ze sklonku 60. let dodnes neztratilo svoji výmluvnost a naléhavost.
Joanna byla na turné s dívčím sborem, Mark byl architekt, který psal diplomku o italské architektuře. Poprvé se potkali ve Francii a bylo to láska jako hrom. Netrvalo dlouho a byla svatba. Nyní, o dvanáct let později, je jejich manželství v troskách a oni, opět na cestě po Francii, se snaží zachránit, co se dá. Příběh, který v četných a několika souběžně běžících retrospektivách mapuje jejich cestu manželstvím od prvotní zamilovanosti, přes námluvy, nevěru a rodičovství až po krizi, způsobené prostým faktem, že jejich vzájemná láska se vytratila.
Setkání suchara Charlese s divokou a bláznivou Lulu (Audrey) se nakonec promění pro oba hrdiny ve směs romantiky, komedie i akce, ale celý příběh není nakonec až tak neuvěřitelný. A Melanie Griffith je ve svých 29 letech neodolatelná.
Snímek režiséra Rogera Cormana a spoluautora scénáře a střihače Petera Bogdanoviche o motorkářském gangu si svým neotřelým dokumentaristickým stylem získal uznání evropských kritiků. Peter Fonda se zde objevuje jako Heavenly Blues, vůdce divoké skupiny v kůži oděných motorkářů. Když se jeho nejlepší kamarád Loser (Bruce Dern) zraní během pokusu ukrást policejní motocykl, jeho kamarádi z gangu jej ve vážném stavu a pod vlivem léků odvezou z nemocnice, přičemž znásilní černošskou zdravotní sestru a celé místo zdemolují. Blues a jeho přátelé věří, že Losera vytrhli ze zajetí, ten však zanedlouho po útěku umírá. Pohřeb v místním malém kostele se zvrhá v alkoholovou a drogovou orgii. Když však gang musí čelit rozlíceným místním obyvatelům, všichni prchnou a Blues zůstává před zákonem stát zcela osamocen. Další role ztvárnily Nancy Sinatra (dcera slavného zpěváka Franka Sinatry) a tehdy těhotná manželka Bruce Derna Diane Ladd. Snímku dodali autenticitu také skuteční motorkáři z gangu Hells Angels.
Čtveřice mužů sjíždí během víkendu na kánoích úsek divoké řeky v Apalačském pohoří, jenž má být záhy zaplaven vodou z nové přehrady. Romantická cesta se však nečekaně proměňuje v tragédii, jež navždy poznamená ty, kteří přežijí. Muži si chtějí dokázat, že navzdory městskému způsobu života mohou pokořit přírodu. Jenže součástí místní přírody jsou i horalé, kteří tu dlouho žijí v tvrdých podmínkách a kteří vyznávají jiné hodnoty. Střetnutí s nimi se mění v boj o přežití. Snímek DELIVERANCE Johna Boormana patří nejen k nejvýznamnějším titulům 70. let, ale také k vrcholům žánru thrilleru. Dodnes inspiruje filmařskou čistotou, poutavostí děje, avšak i mravním rozměrem. Vychází z obvyklého thrillerového schématu boje proti "neviděnému" nepříteli, přičemž překračuje meze pouhé napínavé podívané. V komorním dramatu hrají samozřejmě roli přírodní záběry, podstatnější je však Boormanova schopnost nenápadně vytvářet atmosféru napětí a ohrožení, proměňující se místy v čirou hrůzu. Neméně důležité jsou výkony hlavních představitelů. Slavná (a strhující) je počáteční scéna s evergreenovou skladbou Duelling Banjos od Erica Weissberga.
Cukrovarnického dělníka Alda opustila partnerka Irma kvůli milenci a ten se pocitem životní prázdnoty vydá se svou malou dcerkou pryč z města. Navštěvuje města a vesnice, kde potkává jiné ženy nabízející mu domov a lásku, avšak nic ho nedokáže udržet na místě. Aldo si přesto uvědomuje bezútěšnost a tragiku své pouti. Tento film je v Antonioniho filmografii ojedinělý, neboť se neodehrává v buržoazním prostředí jak je u něho zvykem, ale v prostředí chudých periferií a venkova.
