Píše se dvaadvacáté století, Hidekimu Motosuwa bude zakrátko devatenáct a jeho životním snem je studium na univerzitě v Tokyu. Když se dozví, že nebyl přijat, odjíždí do Tokya na přípravnou školu. Snad všichni ve městě mají své persocony, počítače s lidským tělem, ovšem Hideki na žádný nemá peníze, i když by si jej strašně přál. popravdě řečeno, Hideki bude rád, jestli se svými příjmy přežije další týden. Když se večer vrací domů, najde mezi odpadky pohozený persocon v podobě krásné dívky. Když ji přinese domů a zapne, zjistí, že dívka nemá nainstalovaný operační systém a dostane ze sebe jenom "Chii".Příběh se nedá jednoduše charakterizovat, ze začátku je to lehoučká komedie, která vyvolá alespoň lehký úsměv na tváři snad každého diváka, postupem času se ale objevují záhady typu knihy "Města bez lidí" a někde ve dvou třetinách se nálada celého seriálu poněkud převrátí. Stále sice není nouze o humorné momenty, avšak celkový dojem má blízko k sociální kritice a k otázkám ohledně dnešního přetechnizovaného světa, které jsou velice aktuální. Na své si přijdou romantici i filozofové, ale ani diváka, který chce jen relaxovat a pobavit se, příběh nezklame. V dnešní době se většinou řadí mezi klasiku žánru.
Jedné deštivé noci v Japonsku poloviny 19. století zachránil velmistr Hiko Seijuro před bandity malého chlapce. Pojmenoval ho Kenshin (Srdce meče) a sám ho v ústraní vychovával. V patnácti letech se ale Kenshin rozhodne pomoci imperialistům v právě zuřící občanské válce proti Tokugawskému šógunátu, protože se už nemůže dívat na to, jak při ní umírají nevinní lidé. Přes Hikův nesouhlas tak odejde do tábora imperialistů a díky schopnostem nabytým tvrdým tréninkem i výchovou se brzy stane jedním z nejobávanějších zabijáků v celém Japonsku. Teprve pak před ním ale vyvstanou problémy, které si předtím ani nedokázal představit.
Snímek nás zavádí do prostředí právě demolovaného filmového studia Ginei, ve kterém dlouhou dobu působila slavná herečka Chiyoko Fujiwara a kde její obdivovatel Genya Tachibana natáčí dokument o jejím spletitém životě a bohaté kariéře. Spolu se svým kameramanem se vydá na cestu do hlubokého lesa, kde žije vysloužilá herečka jen se svou služkou, ukrývajíc se před světem. Muž přináší již dávno zapomenutý klíč, avšak stařičká dáma začne vzpomínat na své dětství. Na den, kdy si jí všiml generální ředitel filmového studia a na moment, kdy pomohla prchajícímu muži před vojenskou policií. Nezapomněla ani na slib, že se opět setkají ani na mladíkův klíč, který našla a chtěla vrátit. Rozhodla se, že najde svou osudovou lásku, toho, do něhož se zamilovala na první pohled. Proto také přijala práci herečky, aby ho s nadějí hledala. Autoři dokumentu jsou hereččiným vyprávěním pohlceni natolik, že se objevují v malých rolích i v ději samotném. Můžeme tak vidět prolínání osobního i filmového života. Film získal 8 nominací a 4 výhry např. na Fant-Asia Film Festival za nejlepší animovaný film.
Pyare a Mohan jsou nerozluční kamarádi, při nehodě ale přijde Pyare o zrak a Mohan o sluch, což způsobuje mnoho roztomilých komunikačních problémů a trapasů. Když si vyhlídnou dívky svých srdcí, zasvítí do jejich života slunce. Kvůli jejich postižení ale nic není tak jednoduché a oni musejí nejen bojovat o jejich city, ale přímo o krásky samotné s mafiánským gangem.
Láskou oslepený student Carlos zaranžuje v kině setkání s dívkou svých snů. Ta se však neukáže. Během jeho čekání se stane něco, co navždy změní jeho život. Po patnácti letech jsou divákovi prezentovány tři možné verze jeho života. V té první je hlavní hrdina vláčen mezi útěchou z bezpečí, které mu přináší šedivý manželský život, a touhou po vášnivém dobrodružství. Ve druhé verzi žije Carlos jako gay, jehož život se točí kolem sexu; ve třetí nikdy nezažije opravdovou lásku a klopýtá z jednoho vztahu do druhého, hledajíce ideální ženu. Jedna z těchto variant je jeho skutečným životem, další je možnou alternativou a ta poslední je život, který by chtěl opravdu žít. Otázkou je, která je která.
Ovdovělý hoteliér Leo Walten přijíždí se synem Williamem na prázdniny do Anglie ke své sestře Pamele. Tam také potkává svou dávnou lásku Caroline, která je stále svobodná a žije se svými strýci Georgem a Paulem. Leo se s Caroline opět sblíží, i když se Caroline zdráhá, protože ji Leo před lety bez vysvětlení a bez rozloučení opustil. Williamovi se prázdniny na venkově líbí a Pamela, která sama přišla před lety o syna, přemlouvá Lea, aby u ní Williama nechal. Proto začíná spřádat intriky, aby dosáhla rozchodu Lea s Caroline a návratu Lea do USA
Zanedlouho patnáctiletý Julien tráví léto roku 1939 v rodinném hotelu na jihovýchodě Francie. Více než krásy okolní krajiny ho však zajímá jeho o něco starší sestřenice Julia. Ta však Juliena přehlíží a nechává se svádět Charlesem. Charles je však již zadaný Julienově starší sestře Claire. O Juliena usiluje Juliina mladší sestra Puone, tedy také Julienova sestřenice. Po vypuknutí války muži odcházejí do armády. Jejich odchodem se Julienovo postavení v očích žen náhle změní. Julien je sice ještě velmi mladý, ale je to přece jenom muž, a proto mu to dávají ženy také znát. Julien se se svou novou rolí rád ztotožňuje. Získá nakonec i svou vysněnou starší sestřenici Julii?
Bohatý rakouský důstojník baron Engern přijíždí do Petrohradu, kde se zúčastní soutěže ve střelbě a stává se jejím vítězem. Mezitím se seznamuje s prostitutkou Ninou, nabízí jí nový život v místě, kde ji nikdo nezná, a odváží ji s sebou do Vídně. Tady ale Nina svého patrona opouští, protože se zamiluje do mladého důstojníka poručíka Franze Korffa. Mezi oběma muži dochází k souboji, při němž Korff umírá.
Záliba v ruských námětech provázela francouzskou kinematografii po celá třicátá léta nejen u domácích filmařů, ale i u tvůrců ruského původu, kteří ve Francii nalezli azyl. Jedním z nich byl i Viktor Turžanskij (Victor Tourjansky), který v tomto případě vyšel ze staršího scénáře Hanse Székelyho natočeného již v roce 1929 v Německu. Turžanskij natočil výpravný kostýmní snímek a do titulní role obsadil italskou herečku mezinárodního významu Isu Mirandu, jejími protějšky byli francouzští herci Aimé Clariond a Fernand Gravey, prostor dostali i další přední osobnosti francouzského filmu a divadla, v roli baronky Engernové to byla například Gabrielle Dorziat. Turžanskij ke spolupráci přizval i další ruské emigranty a například autorem návrhů kostýmů byl Georges Anněnkov. Film měl ve Francii premiéru 7. září 1937, krátce nato byl pak uveden i v dalších zemích včetně USA.
Horké léto roku 1957 je významným obdobím v životě svobodné matky, nesmělé sicilské krásky Anny, která se stará o malou dceru Santinu. Provdá se totiž za sebevědomého Fosca, bývalého partyzána, který se živí jako řidič nákladního auta a jako obchodník s olivovým olejem a vínem. Společně se Santinou se za ním odstěhují do malebného toskánského městečka na pobřeží, kde Fosco žije se svým dospívajícím synem Liviem, citlivým chlapcem, který je pravým opakem pragmatického otce. Jak se ukáže má Fosco ještě jeden poměrně výnosný vedlejšák, po nocích v čele malé bandy drancuje staré etruské hroby a úlovky, často vzácné památky, prodává obchodníkům s uměním.
Zdá se že zdrženlivá, extrovertní a křehká žena nemůže být šťastná ve společnosti nezkrotného, prchlivého a poněkud despotického jízlivého bouřliváka, který je jejím pravým opakem, naštěstí si však získá přátelství manželovy sestry Fernandy a skupiny sebevědomých žen, které pracují ve Foscově garáži, které jí dodají odvahy a síly nejen k tomu, aby obstála po Foscově boku, ale také aby před ním dokázala bránit citlivého a laskavého Livia, který je povahou blíže ke své nevlastní matce než otci. Situace se dramaticky změní ve chvíli, kdy je Fosco zatčen a odsouzen do vězení. Vztah Anny a Livia se totiž pomalu mění v lásku a vášnivý milostný vztah.
Námořník Jean se ožení s Juliettou a vezme jí na nákladní loď, kde pracuje. Atalanta se plaví do Paříže, do města, o kterém sní Juliette celý život. Loď patří starému námořníkovi Julesovi (Michel Simon), osamělému vlkovi, který má ze všeho nejvíc rád své kočky. V Paříži se Jean pohádá s Juliettou a ztropí jí žárlivou scénu. Juliette uprchne a Jean si teprve postupně uvědomuje hodnotu jejich lásky.
Atalanta je převratné dílo francouzské kinematografie třicátých let; dílo plné poezie, se surrealistickými scénami, odmítá zbytečné psychologizování, klade důraz na niterné a zvláštní detaily, na zásadní okamžiky v lidském životě, na lidi, které se mohou v určité chvíli náhle zjevit, aby se opět náhle vytratili, tak jak přišli.
