Poslední němý film 20. století. Protože dnes lidé zbytečně moc mluví, trochu ticha neuškodí.
Aki Kaurismäkiho známe jako svérázného vypravěče filmových příběhů, ve kterých upřednostňuje obraz před dialogem a často rezignuje na barvu.
Klasickému "kalendářovému" příběhu manželského trojúhelníku, který tvoří venkovská žena, její prostý muž a městský světák, dokázal vtisknout osobitý ráz prostinkou formou vyprávění, které umocňují dialogy na vkládaných mezititulcích, úsporně použitý zvuk a skvělá Tikanmäkiho hudba.
Už název filmu, který je v češtině volnou parafrází finského titulu „Hamlet v obchodním světě", naznačuje, jak daleko si Aki Kaurismäki při filmovém zpracování kanonického díla světové literatury a dramatu dovolil zajít. Shakespearův nadčasový model, zakládající se mj. na prolínání mocenských a rodinných vazeb, převádí do současného Finska. Při hledání dobových a charakterových paralel si finský režisér počínal až s pobavenou důmyslností. Jako by se dopouštěl milostného rouhání a zároveň silou významu předlohy chtěl působit na co nejširší publikum.
Hamlet dnešních dní je čerstvým dědicem významného podílu v podniku, jenž nyní řídí jeho strýc Klaus. Píše podprůměrné básně, hlídá si svou váhu a jen pomalu se začíná dostávat z oblouznění, jež pro něj život do okamžiku otcovy smrti představoval. Navíc, jak je asi všem, kteří jsou se Shakespearovou tvorbou aspoň trochu obeznámeni, je tady jedno velké temné tajemství, které vrhá stín na rodinnou historii. Jeho odhalení podmiňuje Hamletovo prozření, či přímo dospění k pocitu odpovědnosti a soudnosti.
Na rozdíl od předcházející filmové adaptace klasického literárního díla, prvotiny Zločin a trest, se ve filmu Hamlet podniká výrazněji objevují prvky komiky, i když pro Kaurismäkiho příznačně lomené silnou ironií. Jelikož se jedná o jeden z mála filmů, jehož hrdinové se nacházejí na vyšších příčkách společenského žebříčku, jsou i z pozice Kaurismäkiho sociální citlivosti projevy společenské nespravedlnosti kritizovány formou ironie a práce s absurditou. Hamlet zde totiž není jen katalyzátorem dramatu produkovaného rodinnými vztahy, ale i reprezentantem určitého společenského statusu a politické moci.
Mezi režisérovy velké přednosti patří, že si je dobře vědom nemožnosti nalézat absolutní odpovědi a definitivní řešení, na ta slova vlastně nestačí. Hamletova postava (její osud) přes prvotní možnou „odpudivost" z důvodu rozmařilosti a nezodpovědnosti, se s postupujícím dramatem projevuje nejen jako plánovitě tragická, ale především pochopitelná a divákovi (možná) sympatická. Drama se dnes už zřetelně neodbývá jen na prknech, která znamenají svět. - Petr Pláteník
Pakliže se v přehledové historické publikaci Scandinavian Cinema: A Survey of the Films and Film-makers of Denmark, Finland, Iceland, Norway, and Sweden píše o dějinách finského filmu, je jako jeden z nejzřetelnějších projevů prosazování se místní kinematografie ve světovém kontextu zmíněn právě Kaurismäkiho film Ariel. I když si bratři Kaurismäkiové v té době svou tvorbou už vydobyli jisté renomé především na filmových festivalech, až Akiho snímek Ariel se dostal k širší divácké obci.
Stopovat hnutí distributorů či pohyby vkusu mezinárodního publika je dosti komplikované, a nelze proto jednoznačné říct, proč se „přelomem" v kariéře finského režiséra stal právě příběh horníka, kterého stihnou těžké rány osudu v podobě otcovy sebevraždy a nespravedlivého obvinění ze spáchání zločinu, jež ho přivede do vězení. Svou roli mohla sehrát ta skutečnost, že se Ariel s postupem děje proměňuje v poněkud netradiční vězeňský eskapistický film. V této souvislosti není možná od věci zmínit, že dva roky před Kaurismäkim natočil film o útěku z vězení (Mimo zákon/Down by Law) Kaurismäkiho „spřízněný" režisér Jim Jarmusch.
Kaurismäkiho tvůrčí (hlavně vizuální) styl v mnohém definuje jeho záliba v retro designu, kterou s postmoderní potměšilostí a v jakési ideové koláži zcela ústrojně zapojuje do svých děl. S jiným slavným americkým filmařem Davidem Lynchem sdílí např. zálibu ve starých (zpravidla amerických) autech, která se v jeho filmech objevují dodnes. Jako by se i těmito výrazovými prostředky snažil překlenout prostor mezi dobou, kterou si on i jeho vrstevníci mytizovaně spojují s určitou životní stabilitou a obecnou přehledností uspořádání světa.
Je to možná právě touha horníka Taista, hlavního představitele, překonat vršící se protivenství, co diváky filmu oslovuje a inspiruje. Nemluvě o tom, že s ním mnoho lidí sdílí i jeho potřebu vytyčit si (sice poněkud nekonkrétní) životní cíl. Spění k určitému bodu je pro postavu Kaurismäkiho filmu sice poněkud atypické, nicméně sama iluzivnost snahy dostat se pryč, někam jinam, a neustálé vynucené úkroky ze stanovené cesty nás nenechávají na pochybách, že se díváme na film finského režiséra. - Petr Pláteník
Aristokrat, starý zvrhlík, excentrik a svobodomyslný grafoman Markýz de Sade (Geoffrey Rush) je mnohokrát obviněn ze sadismu, únosů a pobuřujících sexuálních praktik. Unikne během hrůzovlády v období Francouzské revoluce jen o vlásek gilotině a je odstraněn do charentonského blázince. O ústav se stará osvícený abbé Coulmier (Joaquin Phoenix), který ponechá svému pacientovi možnost psát, protože ví, že jedině tak umožní markýzovi ventilovat jeho deviace. Pochopitelně, že člověk markýzova formátu, posedlý psaním, hledá způsob, jak publikovat. Spojku mezi vězením a svobodou objeví v mladičké, krásné a chytré pradleně Madeleine (Kate Winslet). Ta, v okouzlení literaturou a vzdělaným erotomanem vynáší z blázince jeho knihy ke skandálnímu vydání. Publikace nemravných textů šokuje státní správu, a ta se postará o definitivní zkrocení neúnavného autora. Proto je do blázince poslán odporný psychiatr Dr. Royer - Collard, který je znám svými krutými a předpotopními metodami léčby. Chce de Sadovi znemožnit hlavně to, co nejvíc miluje. Odebere mu brk i inkoust. Ale markýz pokračuje v psaní kuřecí kůstkou a červeným vínem a nakonec v dokonalé posedlosti slovem a do poslední chvilky a jakýmikoliv prostředky bažícího po literatuře píše i vlastními výkaly.
Jedenáctiletá dívka Jitka tajně chodí k nemocniční zdi, kde se setkává s neznámým mladým mužem. Ten při autonehodě utrpěl úraz páteře, teď je upoután na kolečkové křeslo a nevěří, že by mohl znova chodit. Jitka ho den za dnem při svých tajných výletech přesvědčuje o opaku. Oba spolu prožijí několik těžkých chvil, odehrají se mezi nimi hádky i opětovná sblížení. Jitka si přitom neuvědomuje, že vlastně prožívá první, zatím nevinný milostný vztah...
Začíná na podzim roku 1944 a jeho hrdinou je mladý český lodník Karel Svorník, který kotví s labskou vlečnou lodí u Drážďan. Společně se svým kamarádem Bohoušem prožívá na odstavené lodi naložené tabákem řadu milostných dobrodružství s německými dívkami a ženami. Jednoho se však Karel seznámí s mladou velitelkou hitlerjugend Ulrikou von Polchow a dokonce si s ní smluví schůzku. Ačkoli vše začne a vyvíjí se jako další chvilkové dobrodružství, začne se mezi oběma mladými lidmi rodit hluboký cit, s jehož pomocí překonávají předsudky i hrůzy doby. Po krátkém období štěstí, které oba na lodi prožijí však jejich lásku krutě zasáhne válka.
Romanca o žižkovskom dievčati, dvoch bratoch, stratenom obuvníkovi a nedozretom viniči. Príbeh z pražského Žižkova tridsiatych rokov. V meste sa rozmáha veľkoobuvník Baťa a obuvník Bursík čím menej dokáže konkurovať jeho lacným produktom. Jeho dvaja synovia prežívajú obdobie, ktorému sa vraví dospievanie a každý iným spôsobom. Prvé milostné splanutia a hľadanie si miesta v živote poznamenanom sociálnou neistotou a neskôr okupáciou...Příběh je rozdělen do jednotlivých vět. Věta první: Exodus, Věta druhá: Války malé a velké, Věta třetí: Milenka v cylindru, Věta čtvrtá: Důmyslný rytíř od Židovských pecí, Věta pátá: Pomyslná zpráva o vyhnání z ráje, Věta šestá: Příběh o stydlivé láhvi.
Své milostné okouzlení prožívají nejen mladičtí hrdinové filmu šestnáctiletý Petr a stejně stará dívka Andrea, ale i jejich rodiče, kteří se po letech znovu setkali. Rádoby poetické ladění je však místy násilné stejně jako střídání barvy s černobílými pasážemi. Láska patří mezi Kachyňova normalizační díla, která postrádají osobitost, nahrazuje ji křečovitou stylizací, která postihuje všechny složky filmu.
Baladický příběh podle jedné z nejkrásnějších milostných novel Ivana Olbrachta "O smutných očích Hany Karadžičové". V malé židovské osadě na Podkarpatské Rusi žije dospívající dívka Hana Šafarová, zvaná Hanele. Vlivem nepřízně osudu a především kvůli vlastní naivitě příjde rodina prakticky o veškeré jmění. Hanele se rozhodne odejít spolu s dalšími mladými Židy do průmyslové Ostravy a tam se připravovat na cestu do země zaslíbené - Palestiny. Zamiluje se tu do zámožného obchodního cestujícího Ivo Karadžiče. Ten vystupuje jako bezvěrec a volnomyšlenkář. Nabízí Hanele sňatek, který však pro nábožensky přísně vedenou dívku nepřichází v úvahu. Pro svou lásku se dokáže Hanele odpoutat od víry svých předků a rozejít se s rodinou. Avšak nejen s ní, ale také s celou obcí, která jí dá pocítit hrůzu zatracení.
Je rok 1939. Anglie je ve válce. A brzy vzplane bouřlivá láska, jež bude vykoupena tragickou cenou. Mladý spisovatel Maurice Bendrix vzbuzuje ve vášnivé Sáře Milesové, spoutané nudným manželstvím s bohatým civilním úředníkem Henrym, neodolatelnou přitažlivost od prvního okamžiku jejich setkání na večírku. Jejich vášnivý sexuálně osvobozující milostný vztah je přerušen bombardováním, při němž Maurice málem přijde o život. Sarah jejich vztah okamžitě ukončí a Maurice se cítí strašlivě podveden. Dva roky nato se setkává s Henrym. Opět se v něm probouzí posedlost Sárou a pronásledován vášnivými vzpomínkami znovu vstupuje do jejího života, aby poznal důvody, ze kterých pramenilo zahubení jejich vzájemné stravující lásky.
