Ve třetím díle komorní trilogie nazvaném MLČENÍ v němž Bůh nejen mlčí, ale zcela "absentuje", zkoumá Bergman duševní a citovou krizi dvou sester: intelektuálky Ester a živočišné Anny, které se octnou ve fiktivní zemi v předválečném stavu. V intimním vhledu do jejich napjatého vztahu a tíživé osamělosti ve dvou se obnažuje jako diagnostický příznak i narušená sexualita. Tři proslavené erotické scény na svou dobu odvážně odtabuizované vyvolaly skandální reakci a vedly dokonce k obvinění režiséra z pornografie. Umělecký výraz byl tehdy při uvedení filmu lehce zastíněn diváckým "voyeurským" zážitkem. Pro Bergmana sex v MLČENÍ představoval sféru, v níž se zrcadlilo odcizení v mezilidských vztazích.
Mozartova opera (1791) o dvou mužích, kteří hledají lásku a poučení prostřednictvím zkoušek ohněm a vodou, během nichž jim pomáhají darovaná kouzelná flétna a píšťala.
Príbeh mladej dvojice, ktorá hrá spolu vo Švédskom orchestri.
Karin, trpící několika psychickými poruchami, se právě vrátila z léčebny ke své rodině. Tu tvoří otec David - spisovatel stále na cestách, manžel Martin - lékař bez schopnosti pomoci Karin s léčbou, bratr Minus - osamělý hoch s vlastními problémy. Téma odcizení, hledání lásky a víry tentokrát Bergman zasadil na komorní scénu ostrova, jejž bičuje příboj. Nelze z něj uniknout a nelze čekat změnu. Bez pomoci nejbližších se Karinin stav zhoršuje až za hranici možného návratu.
Kostýmní komedie, pod jejímž fraškovitým povrchem prosvítá hlubší filosofický kontext, má odlehčenou zápletku - milostné hrátky v podání několika mileneckých dvojic, do jejichž sladké rozvernosti proniká místy hořká ironie. Není bez zajímavosti, že v době vzniku filmu prožíval režisér těžké životní období ('Když jsem jedinkrát v životě málem spáchal sebevraždu, natočil jsem Úsměvy letní noci'). Neodolatelná komedie s břitkými dialogy je důkazem, že ani Bergman nemusí být stále jen vážný.
Během zkoušky obdrží baletka Marie balíček. V něm najde tajný deník své první lásky z prázdnin před třinácti lety. Jako patnáctiletá trávila ono léto u svého strýce. Léto, které změnilo celý její život. Zatímco panovačný strýc a teta trpící rakovinou byli pro mladičkou Marii nutným zlem, mladý Henrik ze sousedství se stal jejím přítelem a velkou prázdninovou láskou. Tragická nehoda ale navždy rozdělila mladý pár...
Ve svém raném filmu Bergman pokračuje v soustředěném zkoumání citových vztahů, tentokrát nezralé lásky sotva dospělých mladých lidí ze sociálně nižší vrstvy na předměstí Stockholmu. Temperamentní přidrzlá Monika okouzlí a svede plachého, nesmělého Harryho a podniknou spolu romantický únik lodí z města na ostrov. Rajské opojení brzy pomine a dvojice, zbavena iluzorních snů, je vržena zpět do tvrdé reality.
Co znamená ten zvláštní sen samotářského profesora Borga v úvodu filmu? Tato scéna, k níž Bergmana inspiroval jeho vlastní sen, zatížená temnou symbolikou a surrealistickými záhrobními rekvizitami, jako by jednoznačně znamenala předpověď brzké smrti. Vše tomu nasvědčuje: vylidněné město, zastavený čas ve slepémciferníku hodin bez rafijí i Borgova vlastní živá mrtvola, která se na něj sápe z rakve. Avšak zpráva vyslaná snem je něčím víc: naléhavým vzkazem o neodčiněném dluhu, který musí Borg nejdřív splatit životu, než zemře. Sen tu funguje jako spouštějící signál k zahájení namáhavého sestupu do nitra na cestě k pravdivému sebepoznání a přehodnocení dosavadní existence. Lesní jahody jsou velmi osobním autorským dílem, které muselo vzniknout, aby tvůrce - stejně jako Borg v usmířeném finále filmu - dosáhl psychické úlevy. Bolestný předsmrtný zápas prožíval v roli profesora i jeho představitel - Victor Sjöström. Tento významný švédský režisér a herec, který přijal Bergmanem nabídnutou roli, v ní dožíval i svůj vlastní život. Nepochybně díky osobnímu Sjöströmovu nasazení dostal jeho Borg nezapomenutelný punc ryzí opravdovosti.
Johannes Blom se vrací domů po sedmi letech strávených na moři. Setkává se se Sally, ženou, která má už nejlepší léta za sebou. Johannes utíká do samoty a k nostalgickým vzpomínkám. Jeho otec Alexander je kapitánem na záchranné tažné lodi, kde bydlí se svou ženou, Johannesem a třemi dalšími členy posádky. Alexander se zamiluje do varietní zpěvačky Sally a přivádí ji na loď, kde má bydlet a „pomáhat s vařením“. Alexander Johannesovi zabrání, aby odjel na moře a vycvičil se na námořníka. Johannes se opije a snaží se Sally svést. Ta ho však odmítne. Druhý den se Sally a Johannes setkávají v soukromí. Sally se přizná, že Alexandra nemiluje, že se pouze snaží dobře vdát a zajistit si pohodlný život. Prozradí Johannesovi, že kdyby se do někoho zamilovala, byl by to právě on. Když se Johannes vrátí na loď, rozpoutá se rvačka mezi ním a otcem. Sally Alexandrovi oznámí, že ho hodlá opustit. Alexander se pokusí Johannese připravit o život. Uteče policii, a když už je vše ztraceno, vrhne se z okna. Johannes jde za Sally do šatny ve varieté a vyzná jí lásku.
Druhý film ostrovní trilogie je v Bergmanově filmovém díle jedním z mála politicky angažovaných snímků, navzdory tomu, že se tvůrce tomuto označení bránil v sebeironickém zlehčení: Politicky nezaujímám vůbec žádné stanovisko. Kdyby existovala strana bázlivců, tak bych do ní vstoupil. Politikum v pochmurné, ostře protiválečné vizi se však nevytratilo ani v neurčitosti faktografie. Ačkoli se děj filmu odehrává v nejmenované zemi, v průběhu fiktivní války, přesto z něj vystupuje naprosto reálná, naturalisticky zobrazená brutalita soudobé válečné agrese. Manželská dvojice profesionálních hudebníků - Jan a Eva (opět v podání tehdejší bergmanovské stálice interpretů Ullmannové a von Sydowa) jí čelí únikem z pevniny na ostrov, který je postupně okupovaný nepřátelskou armádou. Eva patří k duševně silným bergmanovským hrdinkám, i když postrádá bezpochybnou jednoznačnost Almy z Hodiny vlků. Obdařena výrazným mateřským pudem, trpí bezdětností, její vztah k psychicky i charakterově slabšímu Janovi postrádá bezvýhradnou oddanost a místy se podobá jen soucitné péči. Mateřskou radost jí dá zakusit až sen v závěru filmu, kdy citově rozvrácený pár prchá na lodi z válkou zpustošeného ostrova, bez jakékoli vyhlídky na přežití. Obraz vysněného dítěte, který hrdinka může pouze vylíčit, je v tomto pesimisticky vyladěném filmu jedinou nadějí, byť pohříchu pomyslnou.
Film režiséra Ingmara Bergmana predstavuje temnú víziu sveta, za ktorý sa jeho stvoriteľ musí hanbiť. Príbeh sa odohráva v dobe, ktorá žije neustálymi vojnami a konfliktmi. V takomto svete sa manželský pár hudobníkov utiahne na ostrov. Eva a Jan Rosenbergovci sú apolitickí a dúfajú, že na ostrove sa vyhnú zúriacej občianskej vojne. Pred vojnou však niet úniku, nájde si ich aj na samote. Jan stále viac prepadá strachu a zúfalstvu, Eva márne túži po dieťati. Keď ostrov napadnú povstalci, zabijú niekoľkých susedov Rosenbergovcov. Po porážke povstalcov sú Eva s Janom považovaní za kolaborantov a Eve sa iba vďaka pomeru s miestnym plukovníkom podarí dosiahnuť ich prepustenie na slobodu. Ale keď sa vrátia domov, povstalci znovu zaútočia a všetko sa začína od začiatku. Manželia sa rozhodnú ujsť na pevninu či iný ostrov, hoci nádej, že nájdu miesto bez vojny, je mizivá.
Film vznikol v roku 1968 a ozýva sa z neho dezilúzia z aktuálneho svetového diania, poznačeného studenou vojnou i bojmi v Kór
ey a Vietname. Bohužiaľ ani dnes, v časoch globálnej vojny neprestáva byť jeho posolstvo aktuálne.
Hanba získala viacero cien, okrem iných aj švédsku národnú cenu Guldbagge pre Liv Ullmannovú a ceny americkej filmovej kritiky pre najlepší film, réžiu a herečku.
