Postava ambiciózní Clary, využívající k herecké kariéře manželství s filmovým producentem, vytváří pomyslnou spojnici mezi Antonioniho ženskými hrdinkami, které jsou závislé na svém manželském svazku, a těmi, které našly sílu se z takovéhoto soužití osvobodit. Stejně jako u předchozího titulu Poražení ani realizace Dámy bez kamélií se neobešla bez problémů při obsazování hlavní role. Poté, co sešlo z původně plánovaného angažování Giny Lollobrigidy, musel nakonec Antonioni znovu spolupracovat s Lucií Bosè, která mu tentokrát typově příliš nevyhovovala. Dáma bez kamélií nebyla ve své době jediným italským filmem kriticky nahlížejícím filmařskou profesi. Stejné téma zpracoval Luchino Visconti ve snímku Nejkrásnější, který však více než k dramatu směřoval k žánru tragikomedie.
Co se týče dějové zápletky, jedno z Antonioniho nejatraktivnějších děl. Přitom dramatičnost příběhu nejde na úkor režisérových tradičních filozoficko-existenciálních přesahů, z nichž je tentokrát vyzdvižena myšlenka sociální podmíněnosti lidského konání a existence. Novinář David si uvědomuje „jepičí osud“ svého pracovního úsilí i neutěšenost soukromého života. Záhy po výměně pasů zjišťuje, že se ocitá ve vleku nebezpečných událostí odvíjejících se od jeho nové totožnosti prodejce zbraní. Opojení z příslibu náhle nabyté svobody střídá prohlubující se frustrace. Téměř bez použití subjektivních pohledů nám kamera přináší obrazové „zpravodajství“ o Davidově útěku před vlastní minulostí a vypůjčenou přítomností.
Popis čtyřiadvaceti hodin v životě odcizeného manželského páru: návštěva umírajícího přítele, luxusní večírek, chvíle v nočním baru, bloumání po milánských ulicích. Prostřednictvím rafinovaného jazyka proniká režisér do nitra postav, které nemají vážné problémy, a přesto jim jejich existence protéká mezi prsty. Hrdinové jsou nazíráni jako objekty bez směřování a vlastní vůle. Žijí ve stavu „nesnesitelné lehkosti bytí“ v průmyslovém světě, z něhož se vytratily tradiční hodnoty. Pod hladinou všedních epizod probleskuje touha, nevěra, strach ze smrti a nejistota. V bezpříběhové sondě do života „lepší společnosti“ předjímá Antonioni obecné pocity dneška. Jeanne Moreauová a Marcello Mastroianni v jedné ze svých nejnáročnějších rolí.
Po smrti palmyrského krále - vládce dosud věrné římské provincie - usedne na trůn Septima Augusta Zenobia (Anita Ekberg) a prohlásí Palmyru za nezávislou na Římu. Římský císař Aurelian (Gino Cervi) však nehodlá nezávislost Palmyry akceptovat. Císař a Senát tak do Palmyry posílají konzula Marca Valeria (Georges Marchal). Jeho vojsko je ale poraženo desetinásobnou přesilou a Valerius je zajat...
Antonioni patří k menší části starší generace filmařů, která v 70. letech s nadšením přivítala možnosti nabízené stále dokonalejší televizní technikou. Snadnější kontrola barev obrazu či procesu ladění jednotlivých odstínů osvobozených od snímané reality nabízela lákavou příležitost k dalšímu experimentování podobnému Antonioniho pokusům u filmu Červená pustina. Nutnost respektovat dramatickou sevřenost Cocteauovy předlohy Dvojhlavý orel o milostném vzplanutí královny a mladého anarchisty jako by tentokrát omezila prostor k razantnějšímu využití potenciálu nové technologie. Režisérem použitá barevná stylizace na sebe nejvýrazněji upozorňuje v několika exteriérových záběrech elektronicky kolorované krajiny. Naopak ve scénách odehrávajících se v interiéru hradu si tvůrce pohrává s velmi jemnými barevnými změnami. (FebioFest 2006)
Poslední Antonioniho samostatně natočený film se vrací k principu, který v tzv. tetralogii citů ztělesnila Monica Vittiová a který ovládal celé Antonioniho dílo. Je jím žena jako výzva, záhada i jako mužův klíč k pochopení mechanismu světa. Jenže vzájemné neporozumění je tak hluboké, že tato možnost zůstává nevyužita. Hrdina, rozvedený čtyřicetiletý režisér, hledá v různých městech obraz ženy pro svůj příští film, a táž žena se má zároveň stát řešením jeho života. Nepřiznaná cesta za ideálem ho postupně dovádí k dalším rozchodům a osobním prohrám. Cíl se ztrácí, jako by se na něj díval obráceným dalekohledem, až nakonec otázka stojí docela jinak: nikoli jak nalézt to pravé, ale jak udržet, co zbylo. Mnohokrát přestřihávaný snímek zůstal ve své době nedoceněn. (FebioFest 2006)
Cukrovarnického dělníka Alda opustila partnerka Irma kvůli milenci a ten se pocitem životní prázdnoty vydá se svou malou dcerkou pryč z města. Navštěvuje města a vesnice, kde potkává jiné ženy nabízející mu domov a lásku, avšak nic ho nedokáže udržet na místě. Aldo si přesto uvědomuje bezútěšnost a tragiku své pouti. Tento film je v Antonioniho filmografii ojedinělý, neboť se neodehrává v buržoazním prostředí jak je u něho zvykem, ale v prostředí chudých periferií a venkova.
Vittoria se rozešla s dlouholetým přítelem a navázala známost s mladým a dravým burzovním makléřem. Pozoruje ho, jak se vrhá do obchodování (scény z burzy patří k tomu nejlepšímu, co na dané téma ve filmu vzniklo), tráví s ním chvíle klidu. Ale v průběhu rozvíjejícího se vztahu si uvědomí svou citovou prázdnotu a oboustrannou neschopnost přiblížit se jeden druhému. Nitro hrdinů je prodloužením odcizeného okolí: industrializovaného velkoměsta, chamtivého burzovního prostředí, společenského klimatu, v němž city přestaly hrát roli. Antonioniho zajímá agresivní moderní svět v konfrontaci s nitrem citlivé mladé ženy, která strádá nedostatkem lásky, ale už ji nedokáže brát ani dávat. Bezpříběhový snímek o tom, kam industriální společnost posunula intimní vztahy.
Záverečná časť "tetralógie citov" je Antonioniho prvým farebným filmom. Farbu v ňom funkčne využíva na zachytenie psychózy hlavnej hrdinky, trpiacej po autonehode chronickou úzkosťou a depresiami. Dej je zasadený do okolia priemyselným rozvojom zdevastovanej Ravenny, kde žije hlavná hrdinka Guilliana, manželka riaditeľa továrne. Snaží sa svoje psychické problémy pred manželom skrývať a nájsť uplatnenie v podnikaní s interiérovými doplnkami. Manžel, práca, priatelia, ani milenec jej však nepomôžu nájsť životné uspokojenie a tak upadá stále hlbšie a hlbšie do svojej choroby. Antonionimu sa vo filme podarilo zachytiť existenciálnu stratenosť moderného človeka a bezcieľnosť komfortného meštiackeho života.
Žárlivý průmyslník, jenž pověří detektivní kancelář pátráním po minulosti své mladé manželky, nevědomky způsobí opětovné setkání bývalých milenců. Na rozdíl od svých pozdějších slavných děl (především tzv. tetralogie citů) Antonioni nevytrhává popis vyhrocujících se vztahů milostného trojúhelníku z přesného dobového kontextu. Naopak jemnými náznaky a detaily vytváří kolem linie příběhu obraz části italské společnosti na konci 40. let minulého století. Zaměřuje pozornost na buržoazní prostředí, ve kterém se pohybuje hlavní hrdinka filmu Paola, přičemž si kriticky všímá i sociálních kontrastů zvýrazněných následky nedávných hrůz druhé světové války (scéna dražby ve prospěch dětí válečných invalidů). (FebioFest 2006)
