Toužíte po pořádné motorce a nemáte moc peněz? Pak si ji kupte v bazaru, třeba poškozenou. To samé udělal Nick - koupil nabouraného Northona za 1500 liber. Jenže netušil, že původní majitel byl zabit v bitce motorkářských gangů zrovna při podivném satanistickém obřadu. Vzývaný démon se vtělil do jeho motorky, která se změnila - místo na benzín jezdí na krev. A má všechny znaky upíra - přes den se skrývá před sluncem a nikdo ji nedokáže vyvézt z garáže, natož nastartovat. Zato v noci vyráží za krví.
John Ryan nenávidí korupciu, nečestnosť a nespravodlivosť. Tieto veci neznáša, pretože platili v prostredí, z ktorého kedysi vyšiel. John bol v rannej mladosti gangstrom. Vtedy sa dal dohromady s Vincentom Volpem a oboch spojil zločin. V pätnástich vylúpili obchod. Vincenta pristihli, Johnovi sa podarilo újsť. Volpe si odsedel trest vo väzení, ale Ryana nikdy neudal. Dej pokračuje po 22 rokoch. Z Volpeho sa stal rešpektovaný zločinecký boss a túži po pomste. Chce dostať Ryana. Ten má práve problémy. Volpe o nich vie a môže mu z nich pomôcť. Lenže, nič nie je zadarmo...
Ve svém televizním filmu Kieślowski vypráví příběh devatenáctiletého Romka, který nastupuje do prvního zaměstnání. Začíná pracovat jako pomocný krejčí v opeře. Režisér zde zúročil své zkušenosti z doby, kdy nebyl napoprvé přijat na filmovou režii a rok pracoval v divadle. Právě divadlo je pro mladíka nejprve jakýmsi posvátným místem, ke kterému vzhlíží s nadšením a úctou. Čím blíže se ale seznamuje s odvrácenou tváří „továrny na umění", kde hlavní roli hrají peníze, politické zájmy, závist a kariérismus, tím více začíná tápat, ztrácí respekt a dává za pravdu staršímu zkušenějšímu kolegovi Sovovi, který říká: „Toto divadlo je degenerovaná instituce, v níž se předvádějí hry, které k nikomu nehovoří, nikoho nezajímají, a proto je hlediště prázdné." Hrdina je iniciován do světa dospělých a odpovědnosti, kterou doposud nemusel tolik řešit. Navíc se kvůli svým upřímným názorům dostává do nelehké situace. Ředitel divadla mu totiž nabídne "spolupráci" v podobě donášení důvěrných informací na kolegy a on se musí rozhodnout, ke které straně se přikloní.
Mikrosvět morálně rozloženého divadla je rozkastován na ty vyvolené - tedy vedení, režiséry a herce na straně jedné - a obyčejné smrtelníky v podobě technického personálu a pracovníků zázemí na straně druhé. Tvoří tak jakousi metaforu nefunkční polské společnosti, přičemž podobnou modelovou situaci specifického prostředí budou později hojně využívat režiséři proudu kina morálního neklidu, např. Agnieszka Hollandová ve filmu Provinční herci (Aktorzy prowincjonalni, 1978).
Kieślowski ve spolupráci s kameramanem Witoldem Stokem zvolil pro realizaci filmu paradokumentární metodu: pohyblivá kamera intimně zaznamenává prostor divadla a bezprostřednost prostředí podporuje i kontaktně snímaný zvuk a obsazení velké části rolí neherci, kterým vévodí skvělý Juliusz Machulski - pozdější režisér úspěšných komedií Vabank (1981) a Sexmise (Seksmisja, 1983), jenž svým autentickým projevem zdůrazňuje nezkušenost a váhání hlavního hrdiny. Dále se zde objevily i další zajímavé osobnosti polského kulturního života: roli scénografky hraje významná polská scénografka (a Kieślowského učitelka) Irena Lorentowiczová, ředitele ztvárnil skutečný ředitel tehdejší wroclawské opery Ludwik Mika atd. - Pavla Bergmannová
Krzysztof Kieślowski je patrně jediný režisér z postkomunistických zemí, který si svou tvorbou udržoval vysoký celoevropský a i světový kredit. U nás si ho ceníme od jeho slavného AMATÉRA (1979), ve světě se však důsledně prosadil až svým televizním DEKALOGEM a filmem DVOJÍ ŽIVOT VERONIKY (1991). Důsledně v nich pokračuje v originálních analýzách vnitřního světa člověka, kde zůstává vždy mnoho tušeného, nevyřčeného a kde se nahodilost a nutnost, rozum a city pohybují v určitých kruzích. Kieslowského spojení metafyziky a hlubokého zájmu o osud jedince se realizuje v působivé formě, vyznačující se přesností a zároveň i mnohovýznamovostí.Zvláštní příběh dvou identických dívek, Polky a Francouzky, lze vnímat v nejrůznějších rovinách. Divákovi se záměrně otvírá nekonečný prostor pro úvahy a reflexe. Zatímco "polská" Veronika dává před láskou k muži přednost lásce k hudbě, a proto také umírá, "francouzská" Veronika volí zdánlivě "příjemnější" životní cestu. Obě ženy, které se náhodně setkají jen na dálku a na kratičký okamžik, trpí stejnou srdeční nemocí, mají stejná gesta, používají stejné předměty. Také vztah k otcům je velmi podobný. Zatímco první umírá pro lásku k umění, druhá nachází - jakoby v podvědomí poučena jejím údělem - životní lásku k muži, který je možná strůjcem jejich příběhu. Záhadné věci se tu dějí s neuvěřitelnou přirozeností a jednoduchostí.
Kieślowski pomocí dokonale propracovaných detailů vytváří strhující až mystický obraz, naplněný zvláštní emoční silou a vymykající se v mnohém současným kinematografickým trendům. Obrovský podíl na vyznění filmu mají kameraman Sławomir Idziak, hudební skladatel Zbigniew Preisner a především představitelka obou Veronik Irène Jacobová.
Mladý povaleč Jacek brutálně zavraždí taxikáře. Navzdory snahám obhájce, kterému jde o úspěch svého prvního případu i o vítězství humanistických ideálů, je odsouzen k smrti.
Kieślowski záměrně vynechává tradiční část většiny příběhů o zločinu - pátrání po pachateli a jeho dopadení. Vedle klinického popisu obou „vražd" (zločin a trest) věnuje pozornost taxikáři, jenž navzdory své odpornosti nepostrádá lidské rysy, i vrahovi traumatizovanému minulostí a prostředím, které ho formovalo. Kameraman Sławomir Idziak působivě kombinuje paradokumentární přístup s barevným tónováním obrazu. - Alena Prokopová
Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému, nařizuje osmé přikázání, v jehož zpracování se starší renomovaná profesorka etiky Zofia (Maria Koscialkowská) setkává na fakultě s americkou židovkou Elzbietou (Teresa Marczewská), která ji kdysi tlumočila a nyní - po čtyřiceti letech - navštěvuje svou starou vlast. Elzbieta vzpomíná na situaci, kdy židovským dětem byla odepírána pomoc a kdy se vydávaly falešné doklady o jejich křtu.
Komediálně laděné zpracování desátého přikázání Aniž požádáš statku jeho, příznačně směřuje k optimistické pointě. Dva bratři, starší Jerzy (Jerzy Stuhr) a mladší Artur (Zbigniew Zamachowski) zdědí po otci, pensionovaném důstojníkovi, filatelistickou sbírku, která má podle odborníků mimořádnou hodnotu. Byla by ještě vyšší, kdyby obsahovala jednu konkrétní známku. Bratři proto rozjedou akci a neváhají hledat ani v kruzích filatelistické mafie.
Proti druhému přikázání Nevezmeš jméno boží nadarmo se postaví židovský lékař (Aleksander Bardini), když ujišťuje manželku (Krystyna Jandová) o beznadějnosti stavu jejího muže (Olgierd Lukaszewicz). Jako člověk, který za války přišel o rodinu, se nemůže smířit s pomyšlením, že by žena šla na potrat. Dorota, povoláním houslistka, otěhotněla s milencem, a proto si stanovila podmínku: dítě si ponechá jen v případě manželovy smrti.
Čtvrté přikázání Cti otce svého a matku svou nachází v tomto komorním filmu složité zdůvodnění. Po odletu otce (Janusz Gajos) na služební cestu najde vysokoškolačka Anna (Adrianna Biedrzynska) v bytě obálku. V dopise své zesnulé matky vyjde najevo, že Michal není jejím otcem. Šokující zjištění ji přivádí do rozpaků: žila a žije s cizím mužem, kterého milovala a miluje opravdu jen jako otce?
Jeden z vrcholů vlny filmu morálního neklidu, dílo mluvčího mladé polské generace 70. let, ve kterém dokonale využil vlastní dlouholeté zkušenosti z natáčení dokumentárních snímků. Formálně strohé dílo s mnohými významovými podtexty vypovídá o probuzení člověka z dřímoty šedivého nenáročného života a zároveň o ztrátách, které toto rozběhnutí se k novým, dosud netušeným hodnotám přináší. Film vypráví o nijak výjimečném třicátníkovi, pro kterého je osudové setkání s kamerou výzvou k zamyšlení nad svým životem. Přístroj ho doslova přinutí vidět skutečnost v nové perspektivě, ostře a kriticky. Jeho závěrečná zpověď do vlastní kamery svědčí o tom, že vidí ve svém životě smysl a bere za něj odpovědnost. Sám Krzysztof Kieslowski říká: "Kamera nutí hrdinu definovat sama sebe. Naivka z Wielic začal tím, že chtěl kamerou zachytit rodinné chvíle a končí náročným výkladem světa, dokonce sebeinterpretací." Na strhující podobě filmu má výrazný autorský podíl vynikající Jerzy Stuhr v hlavní roli.
