Majitel realitní agentury Julien Vercel je podezřelý z vraždy své manželky Marie-Christine a jejího milence Clauda Massouliera. Všechny důkazy svědčí proti němu a náhle přichází ještě obvinění z další vraždy. Julien si neví rady, a tak se pokusí před policií uprchnout. Jen Julienova sekretářka věří v nevinu svého šéfa. A jelikož je nejen sekretářkou, ale zároveň i amatérským detektivem, rozhodne se na vlastní pěst vypátrat skutečněho vraha. [FFF 2009]
Hrdinom druhého celovečerného filmu Francoisa Truffauta je klavirista v malom pochybnom bare Charlie. Nikto netuší, že v minulosti bol slávnym klavírnym virtuózom a jeho pravé meno je Edouard Saroyan. Jedného dňa mu manželka prezradila, že za jeho úspech musela zaplatiť impresáriovi vlastným telom a následne spáchala samovraždu. Edouard sa vtedy vzdal skvelej hudobnej kariéry a pretrhol všetky väzby s minulosťou. Sám vychováva mladšieho brata Fida a vyhýba sa kontaktom s okolím. Až do dňa, kedy sa do baru prichádzajú skryť jeho ďalší dvaja bratia Chico a Momo, prenasledovaní gangstermi. Charlie im pomôže, ale sám sa tak dostane do ťažkostí. So zloduchmi aj s bolestnou minulosťou mu chce pomôcť zamilovaná servírka Lena.
Cesty lásky bývají nevyzpytatelné a neznají hranic.
Mladý pěstitel tabáku továrník Louis (Jean-Paul Belmondo) očekává na tichomořském ostrově svou neznámou nevěstu, Julii, kterou však po cestě zaoceánskou lodí zavraždila podvodnice Marion (Catherine Deneuveová). Marion je krásná a Louis jí okamžitě podlehne a bezmezně se do ní zamiluje. Marion si počíná velmi obezřetně a brzy získá přístup ke všem Louisovým penězům, se kterými prchne zpět do Francie. Louis je odhodlán ji najít a pomstít se. Ale láska zničí jeho odhodlání. Snímek o velké bláznivé lásce byl Truffautovou poctou jeho velkým vzorům Jeanu Renoirovi a Alfredu Hitchcockovi.
Francouzský širokoúhlý film průbojného režiséra Francoise Truffauta Nikdo mne nemá rád (původní název Čtyřista ran), je jedním z charakteristických děl tzv. nové vlny francouzské kinematografie. Ukazuje bludný životní kruh třináctiletého pařížského chlapce. Ukazuje nebezpečná úskalí chlapeckého dospívání, která sice dobře znají pedagogové a sociologové, ale která obvykle přehlížejí ti, kdož by měli nejspíše podat dítěti pomocnou ruku jeho rodiče. Truffaut používá na mnoha místech autobiografické metody a snad právě jí nabylo jeho dílo tak pronikavé sály a působivosti. Snaží se dokázat, že problém mládeže na scestí je spíše problémem dospělých. Jeho film je krutou obžalobou společnosti, v níž dítě vyrůstá bez lásky, společnosti, která zavírá třináctiletého chlapce společně s prostitutkami a v nápravném ústavu sním zachází jako s tím nejsprostším dospělým zločincem. Na MFF v Cannes 1959 byl film Nikdo mne nemá rád vyznamenán Cenou za režii.
Pierre Lachenay je v literárním světě velmi známou osobností. Žije klidný rodinný život se svou ženou Francou a dcerou Sabine. Na jedné pracovní cestě do Lisabonu se seznámí s krásnou mladou letuškou Nicole, a jelikož vyvine patřičnou iniciativu, dojde mezi nimi k milostnému vzplanutí. Pierre začíná vést dvojí život a neustále volí mezi rodinou a milenkou. Jednoho dne ale Franca objeví manželovy diskriminující fotografie a rozhodne se k zoufalému činu. [FFF 2009]
Americká noc (1972), film ve filmu a film o filmu, je Truffautovým vyznáním lásky k vlastnímu řemeslu. S lehkou ironií s příslovečným francouzským šarmem jsou tu vykresleny poněkud spletité vztahy mezi herci se štábem, evokovány příhody z filmařského zákulisí, postižena vzrušující atmosféra natáčení, posedlost lidí, propadlých kouzlu celuloidového pásku. Truffaut nepopírá, že raději než hotové filmy má proces jejich vzniku, vytváření umělého světa. Ukázal jsem natáčení v poněkud luxusnějších podmínkách než v jakých obvykle pracuji (mimo 451° Fahrenheita, který vznikl v londýnském studiu). Většinou natáčím v reálu, tady jsem ukázal práci ve studiu, chtěl jsem udělat kompromis mezi Evropou a Amerikou a jestliže to Američanům připadá jako skromné natáčení, tak pro Francouze je tomu naopak. Americká noc je vynikajícím příkladem dobrého zábavného filmu, dokonale napsaného, dokonale režírovaného i dokonale zahraného. Nic méně, ale také nic víc. A nezdá se, že by si Truffaut dělal větší ambice: Věřím, že v oblasti filmu je cosi frivolního, trochu narcistního nebo egoistického, a ten, kdo pro toto nemá pochopení, musí film opustit. Ten, kdo chce skutečně něco lidem sdělit, najde nejlepší prostředek v literatuře, eventuálně při televizní přednášce.
Nevěsta byla v černém je první Truffautův "černý" film. Scénář napsal spolu s Jeanem-Louisem Richardem podle knihy Williama Irishe zrovna v době, kdy psal svou knihu rozhovorů s Alfredem Hitchcockem.
Osudová náhoda svede dohromady pětici mužů a jeden novomanželský pár. Ve chvíli, kdy manželé vycházejí z kostela, si v blízkém domě hraje pětice mužů s ostře nabitou zbraní. Nechtěně vystřelená kulka udělala rázem z nevěsty vdovu. V ten den se nevěsta z bílých šatů převlékla rovnou do černého. Jediné, co ji od této chvíle na světě zajímá, je pomsta. Pět mužů postupně umírá zvláštním, rafinovaným způsobem daným jejich charaktery a prostředím, ve kterém žijí.
Jemný milostný příběh, jehož hrdiny jsou dva přátelé, kteří se zamilují do jedné ženy. Dílko bez těžkopádné psychologické analýzy, s typicky francouzským espritem rozebírá otázku přátelství, lásky a problém, může-li žena milovat dva muže, spojené poutem přátelství a naopak. Film, jehož děj se odehrává v době kolem první světové války, se vyznačuje impresionistickou, pointilistickou atmosférou a lyrickým kouzlem exteriérových záběrů na širokém plátně. Originální režii pak doplňují výborné herecké výkony.
Bernard Morane byl nenapravitelný sukničkář, který během svého života svedl nespočet žen. Desítky z nich se na začátku filmu scházejí na provinčním hřbitově, aby se se svým svůdcem rozloučily na jeho poslední cestě. Poté je v retrospektivě vyprávěn příběh tohoto muže, pro něhož ženy byly vždy neukojitelnou vášní...
Truffaut byl za režii tohoto snímku nominován na MFF v Berlíně v roce 1977 na Zlatého medvěda, o rok později film získal další tři nominace na Césara za hlavní mužský herecký výkon (Charles Denner) a za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (Nelly Borgeaud, Geneviéve Fontanel). V roce 1983 natočil režisér Blake Edwards remake s Burtem Reynoldsem v hlavní roli.
Píše se rok 1863 a do Halifaxu přijíždí mladá žena, slečna Lewlyová, aby našla poručíka Pinsona, do kterého se hluboce a vášnivě zamilovala. Obojí je však klam. Slečna Lewlyová je ve skutečnosti Adéla Hugová, dcera slavného francouzského básníka a spisovatele a mladý sličný důstojník už miluje jinou a Adélina pozornost je mu osobně i společensky na obtíž. Adéla je však svou láskou posedlá, pronásleduje svého bývalého milence na každém kroku, pozoruje ho jako voyeur a píše mu dopisy, na které on neodpovídá. Film vychází ze skutečného příběhu Adély Hugové, která svou sebedestruktivní posedlost zaznamenala ve vlastním deníku.