Jeden z mála filmů na které dostal Russ Meyer požehnání a peníze od velkého studia. A také jeho nejserioznější počin. Podle knižního bestselleru Jacqueline Susann vznikl tento film pojednávající o trojici mladých dívek, snažících se prosadit ve světě šoubiznysu se svou dívčí kapelou. Sledujeme jejich cestu ke slávě lemovanou množstvím intrik, pomluv a přetvářek. Po tom co se dívkám podaří dostat na vrchol popularity, odstávají se do víru nikdy nekončících večírků a hlavně do opravdových potíží.
Grazia, (Valeria Golino) je rázná matka tří dětí provdaná za plachého rybáře Pietra (Vincenzo Amato) a žije na idylickém, ale izolovaném ostrově Lampedusa ve Středozemním moři. Grazia vykazuje známky manio-depresivního chování - jednu chvíli se divoce směje a plave napůl nahá v moři, a za chvíli je stočená do klubíčka na posteli. Dospělí členové její početné rodiny se nejasně rozhodli ji poslat do zařízení pro psychicky nemocné v severní Itálii.
Příběh se odehrává na pozadí končící éry osmanského impéria. Jeho hrdinkou je Safyie, která byla ve svých osmi letech prodána do sultánova harému. Mezi obyvatelkami hrému probíhá skrytý boj o pozornost stárnoucího sultána, aby byly vybrány mezi jeho konkubíny. Safyie je jedna z těch, které dosud vybrány nebyly. Situace vyvrcholí incidentem, během kterého Safyie sultána zaujme a chce se s ní blíže seznámit. Jeho zájem vyústí ve společně strávenou noc. Mezi vybranými ženami panuje napětí, neboť zápolí o přízeň sultána a každá touží zplodit s ním dítě a zvýšit tak své postavení ve společnosti. Jejich vzájemná závist může skončit i smrtí soupeřky a Safyie se ocitá v potencionálním nebezpečí.
Gabriel, žijící nyní v Paříži, se ve vzpomínkách stále vrací do dětství, které mu ztrpčovali dva nevlastní bratři, jejichž nenávist jej nakonec přiměla k útěku z domova. Po otcově smrti se vrací do Itálie, aby se jim pomstil a finančně je zruinoval.
André Cayatte natočil tento film s vědomím, že hlavní role, postava matky, které unesou dítě, je hratelná. Ale jen jednou herečkou. Nikdo, zdá se, neumí beze slov zahrát pohled plný poznání, žalu a hrůzy tak, jak to předvádí Annie Girardot ve své vrcholné formě.
Film se skládá ze dvou dílů, první se jmenuje „Setkání“ a druhý „Zahrada a jaro“. Úspěšný mladý novinář Aljabjev (v této roli debutoval Jurij Vasilj) cestuje do malého průmyslového městečka Gornouralsk. V tomto městečku žije Anikina, která píše pomlouvačné pamflety o jiné gornouralské ženě jménem Šura. Aljabjev přijíždí do městečka, aby pochopil příčiny písemných stížností Anikiny. Během svého pobytu na Urale získá Aljabjev mezi místními mnoho přátel. Ale největším darem je pro něj šťastná láska, která vznikla ze známosti s Šurou (Galina Polskich). V Gornouralsku se Aljabjev setkal nejen s Šurou, ale i s Anikinou. Díky tomuto setkání pochopil složitost situace i míru zodpovědnosti těch, kteří ji měli řešit.
Dvojice mladých lidí odjíždí autem z Paříže na venkov. Jsou ale sledováni policií a při vhodné příležitosti zatčeni. Žena je brzy propuštěna, ale muž obviněn z vražd několika prostitutek. Vina je mu prokázána, muž se pod tíhou důkazů ke všemu přizná a je odsouzen k trestu smrti. Ve věznici čeká na omilostnění a pevně věří, že se vše změní.
Jeanne je žena středního věku, která byla dvacet let šťastně vdaná, nyní jí však náhle umírá manžel. Jeanne se musí vyrovnat s jeho ztrátou a postarat se o tři děti, začíná pro ni nový život...
Film ŽIVOT JDE DÁL natočil oceňovaný izraelský režisér Moshé Mizrahi, který často pracoval ve Francii. K filmu byl zároveň spoluautorem scénáře. Výsledkem byl jímavý melodramatický příběh o náhlé osamělosti, jejíž atmosféru dotvářely vhodně zvolené pařížské exteriéry a hudba Georgese Delerue. V celkovém vyznění se však v režisérově kariéře ani ve filmografii Annie Girardot nejedná o nijak zásadní počin. Francouzská premiéra proběhla 23. září 1981; ve francouzských kinech film nedosáhl ani miliónové návštěvnosti, která byla vnímána jako měřítko úspěchu. Titul byl nicméně inspirací pro pozdější americký remake z roku 1990, který byl natočen pod názvem Men Don't Leave.
Annie Larcher je ženou v domácnosti, ale nudí se. Přijme proto zaměstnání recepční v porodnici. Její manžel ale krátce nato zjistí, že neumí žít bez toho, aby se žena starala o domácnost. Annie se tedy vzdává stálého zaměstnání a vrací se domů. Z nečinnosti uniká psaním a její první román se překvapivě stává bestsellerem. Zůstává sice nadále ženou v domácnosti, ale jako úspěšná spisovatelka se svému manželovi znovu vzdaluje...
Film DO TOHO, MAMINKO! (Vas-y maman) je dílem úspěšné francouzské spisovatelky Nicole de Buron, která se mimo jiné uplatnila jako scénáristka, ale ve filmové režii se angažovala v tomto jediném případě. Film je zdařilým příspěvkem k aktuálnímu a nadčasovému tématu feminizace, přičemž do hlavní role samostatné a ambiciózní ženy byla vhodně vybrána Annie Girardot, které byl tento typ postav souzen i v řadě jiných filmů. Dobová kritika přijala film jako satirickou a zdařilou komedii, i když jí vyčetla mírně roztříštěný děj. Ve Francii měl film premiéru 9. srpna 1978. Annie Girardot v tomto roce hrála celkem v šesti filmech, přičemž podstatně větší úspěch měly snímky JEDEN HOT A DRUHÝ ČEHÝ nebo KLÍČ PODE DVEŘMI.
Ačkoliv snímek zdánlivě připomíná sci-fi, nemá s tímto žánrem v podstatě vůbec nic společného. Režisér sice představuje vizi společnosti v budoucnosti, ale při zobrazování post-apokalyptického světa zničeného epidemií a separovaného do speciálních zón zachovává realističnost – stylizovanou podobu, tolik charakteristickou pro sci-fi produkce, Ferreri odmítá. Mladá partnerská dvojice, Cino a Dora, kteří vstupují do kontaminovaného pásma, jsou společně s tajemnou ženou, která je v jejich rodinném sídle navštíví, spásou ohrožené společnosti. Pouze tito tři jedinci mohou zplodit další potomky. Symbolickou scénou, v níž dojde k násilné konfrontaci mezi žárlivou Dorou a záhadnou cizinkou, prezentuje Ferreri svůj pesimistický postoj k možnosti vzniku nové společnosti v globálně ohrožené civilizaci. Interiér bytu, který Cino přetvoří v muzeum exponátů, dokládá, že vše, co dosud plnilo funkci běžného každodenního života lidstva, patří již minulosti. Sbírku tvoří rovněž praktické předměty, které jsou součástí obvyklého konzumního způsobu všedního lidského bytí, jako třeba lampa, lednička anebo automobil. Dystopie zde slouží Ferrerimu pouze jako žánrový rámec pro jednoduše vybudovaný příběh vztahu mezi opačnými pohlavími – Cinem a Dorou. Sexualita a plození potomků je pro režiséra stejně pesimistickým aktem jak v přítomnosti, tak také v budoucnosti.
