Mladý francouzský herec François Combe zůstane opuštěn svou snoubenkou a odjíždí do Ameriky, kde začne pracovat pro televizní společnost. Jednoho večera se v baru setká s Kay, taktéž Francouzkou, která stejně jako on zůstala bez partnera. Navážou spolu vztah, který pokračuje v hotelovém pokoji. François ale později zjistí okolnosti Kayina odchodu z Evropy – byla provdaná za bohatého italského aristokrata a utekla od něj s milencem. François má pochybnosti o jejich vztahu, Kay se mezitím chystá na cestu do Mexika.
Melodramatický a melancholický příběh o začínajícím vztahu dvou lidí natočil slavný režisér Marcel Carné, přičemž mu posloužila literární předloha neméně slavného Georgese Simeona, který v tomto díle výjimečně nepracoval s kriminální zápletkou. Carné se podílel i na scénáři, film vznikl ve francouzsko-italské koprodukci a natáčení probíhalo ve vhodně vybraných temných zákoutích New Yorku. Z dnešního pohledu se jedná o průměrné melodrama, které ovšem vyniká kreacemi dvou hlavních protagonistů Maurice Roneta a Annie Girardot. V maličké roli se tady poprvé ve filmu objevil začínající Robert de Niro. Po filmu Rocco a jeho bratři znamenaly Tři pokoje na Manhattanu druhý mezinárodní triumf Annie Girardot a za svůj herecký výkon byla oceněna na festivalu v Benátkách. Ve Francii měl film premiéru 10. listopadu 1965.
Celovečerní umělecký film froncouzsko-italské produkce, inspirovaný románem vynikajícího francouzského spisovatele Emila Zoly. Tereza Raquinová je manželka lyonského obchodníka, neduživého muže, který ve všem podléhá názorům své matky a manželku má spíš za ošetřovatelku. Když Tereza pozná italského šoféra Laurenta, není třeba mezi nimi mnoha slov, aby si uvědomili svou lásku... (FILMOVÝ PŘEHLED 15 / 1956)
Marcel Carné a Jacques Prévert jsou zakladatelé francouzského poetického realismu ve třicátých letech minulého století. Brány noci bývají označovány za poslední film tohoto směru. Podnět k jejich natočení dala produkční společnost Pathé, která požádala Carného, aby připravil film pro Jeana Gabina, jenž se právě vrátil z americké emigrace. Hlavní ženskou roli měla ztvárnit Marlene Dietrichová. Carné, Prévert, Gabin i Dietrichová se shodou okolností zúčastnili baletního představení Le rendez-vous (Schůzka), které se mělo stát námětem pro jejich společný film. Nicméně scénář se slavné herečce nelíbil. Považovala ho za urážlivý pro francouzský národ a následně se i Gabinovi podařilo odstoupit od smlouvy. Marcel Carné se pod tlakem událostí rozhodl, že hlavní postavou jeho filmu bude tedy Paříž. A tak si nakonec mohl dovolit obsadit do hlavních rolí neznámé herce, jakými byli Yves Montand, Serge Reggiani nebo Jean Vilar. Pro potřeby natáčení byly postaveny velkolepé kulisy stanice metra Barb?s-Rochechouart a jeho okolí. Snímek postupně podtrhl všechny znaky typické pro poetický realismus včetně studiového natáčení. V jedné z tehdejších kritik byl film překřtěn na Brány nudy a toto stigma mu na dlouho zůstalo. Sám režisér později uznal, že neměl šťastnou ruku hlavně v případě výběru herců. I když se Yves Montand později stal hojně obsazovaným a uznávaným, v tomto snímku na něj vyšla role čtyřicetiletého muže, ačkoli mu bylo pouhých dvacet pět let. Carné mu také raději nedovolil, aby ve filmu příliš zpíval. V roce premiéry snímek vyvolal vlnu rozhořčení svým údajně „nevhodným" obsahem a již při premiéře diváci v sále pískali a dupali. Brány noci jsou totiž také pohledem na dobové praktiky - do světa černého trhu s potravinami a dřevem, do životů údajných válečných hrdinů a kolaborantů, což pobouřilo širokou veřejnost, protože šlo o témata nejen velmi citlivá, ale hlavně vadilo, že Francouzi zde nejsou vylíčeni jako národ hrdinů. Údajně právě toto „tažení" proti Branám noci vedlo Jacquese Préverta k rozhodnutí, že omezí psaní scénářů a bude se věnovat především literatuře. Pro Marcela Carného začalo také nepříliš úspěšné tvůrčí období. - David Čeněk
Francouzský barevný film vynikajícího režiséra Marcela Carného, který zde vytvořil poetický vánoční příběh v němž se realita všedního života prolíná s motivy téměř pohádkovými. Mladý příslušník šlechtického rodu Percevalů je nespokojen s prostředím a životem k němuž ho jeho původ zavazuje. Pronásledován pochopy strýce Ludvíka, se dostane na svém útěku právě na Štědrý večer do městečka Saint Parfait. Ke svému úžasu zjistí, že je dokonalým dvojníkem místního hudebníka Juliena Barera, který miluje krásnou číšnici Marinettu, ale je příliš nesmělý a neodvažuje se jí vyznat lásku. Perceval se rozhodne zasáhnout. Jako Barerův dvojník vyvolá v městečku mnohé zmatky, ale nakonec se mu podaří zajistit štěstí mladého párku. Poté stejně tajemně, jako se zjevil, opět zmizí, zanechávaje po sobě nejistotu, byl-li skutečností nebo pouhým přeludem Štědrovečerní fantasie.
(FILMOVÝ PŘEHLED 26 / 1957)
Renée a Pierre jsou dva mladí milenci, kteří jsou rozhodnuti společně spáchat sebevraždu. Za tímto účelem se ubytují v Hôtel du Nord. Jejich plán se ale nezdaří, na místě zůstává zraněná Renée, zatímco Pierre ve zmatku prchá. Sousední hotelový pokoj obývá pasák Edmond, který Renée odveze do nemocnice. Renée pak v hotelu získá místo servírky a Edmond se jí začne dvořit. Renée však stále miluje Pierra, který se mezitím sám udal na policii jako viník jejího zranění a nyní je ve vězení. Při návštěvě ve vězení se Renée s překvapením dozvídá, že Pierre po propuštění hodlá začít nový život bez ní. Renée je tím raněna a sblíží se s Edmondem, jejich vztah je však rozumovou záležitostí bez skutečných citů. Když se Pierre vrací z vězení, zdá se, že by mohl obnovit svůj vztah s Renée. Do Edmondova života mezitím zásadním vstupem zasahuje Raymonde, bývalá prostitutka. Schyluje se k závěrečnému rozuzlení v Hôtel du Nord…
Režisér Marcel Carné a spisovatel Jacques Prévert vytvořili s filmem HÔTEL DU NORD pro stříbrné plátno jedno z nejhodnotnějších děl francouzského poetického realismu. Film vyniká především tísnivou atmosférou, která úspěšně likviduje mladistvé romantické ideály. Kontrast mezi idealismem a realisticky světským přístupem k životu je vyobrazen dvěma ústředními páry, v nichž vrcholné výkony podali přední francouzští herci, zvláště je vyzdvihována kreace Louise Jouveta v roli Edmonda. Kromě všech zmíněných složek doplňuje umělecké vyznění filmu také emocionální hudba Maurice Jauberta. Celkově patří film HÔTEL DU NORD do zlatého fondu francouzské kinematografie. Ve Francii měl film premiéru 19. prosince 1938, vzápětí byl uveden i v dalších zemích, například v Německu to ale bylo až po druhé světové válce.
Režisér Marcel Carné natočil snímek podle scénáře francouzského básníka Jacquese Préverta. Děj je zasazen do divadelního světa v Paříži kolem roku 1840. Hlavní postavou je český rodák a jedna z nejvýraznějších postav evropské pantomimy 19. století Jean-Baptiste Gaspard Debureau (Jean-Louis Barrault), který svádí marný boj o přízeň něžné Garance (Arletty).
Anglie, počátek 20. století. Irvin Molyneux je tichý muž, který se věnuje botanice. Zároveň ale pod pseudonymem píše krvavé detektivní románky nevalné kvality. Tyto knihy ostře odsuzuje Irvinův bratranec, vysoce postavený duchovní Archibald Soper, který ovšem netuší, kdo je jejich autorem. Při jedné návštěvě Irvinova domu je Archibald znepokojen nepřítomností jeho ženy a krkolomným způsobem dojde k hypotéze, že ji Irvin zabil. K nastávajícímu zmatku navíc přispívá sériový vrah Kramps, který se tou dobou potuluje po okolí.
Film vyšel z dílny významného režiséra Marcela Carného, autorem scénáře byl neméně slavný Jacques Prévert. Výsledkem jejich spolupráce byla zdařilá kombinace černé komedie a satirického pohledu na život střední třídy. I když film mírně trpí dnes již překonaným shovívavým náhledem Evropanů na Angličany, dodnes se jedná o překvapivě zábavný film. Stejně jako jiné Carného snímky disponuje i tento film výtečným hereckým obsazením, slavné osobnosti se navíc uvedly v neobvyklých rolích, což se týká především Louise Jouveta nebo Jeana-Louise Barraulta. I když se dnes titul počítá mezi klasiku francouzského filmu, ve své době jej diváci nepřijali, protože černá komedie s příliš kritickým zobrazením buržoazních vrstev byla na svou dobu velmi předčasným dílem. Ve Francii měl film premiéru 20. října 1937.
Soudce Bernard Level vyšetřuje nejasnou smrt recidivisty Saugeata, který zemřel během výslechu na policejní stanici. Z činu jsou obviněni tři vyšetřující policisté. Čím hlouběji se soudce Level dostává do případu, je na něj vyvíjen stále větší nátlak, aby vyšetřování ukončil, neboť policie a justice stojí na jedné straně. Soudci Levelovi je jasné, že se před ním někdo snaží pravdu skrýt, ale kdo a proč?
Sedm smrtí skrývá každý den v týdnu. V sedmi kapitolách jsme seznámeni s nejrůznějšími způsoby sebevražd. Epizody jsou propojeny mysteriózním řetězovým dopisem, ve kterém se píše o bezvýchodnosti života a vyzývá k sebevraždě. Tento dopis je zosobněním krále smrti.
Druhé pokračování undergroundového snímku z konce osmdesátých let dějově i stylově na svého předchůdce přímo navazuje. Milostné problémy nekrofilů, na než jsou oba díly zacílené, tentokrát postihují mladou ženu Moniku, která nejprve koketuje s hnijícími ostatky mrtvoly vyhrabané na hřbitově (jedná se mimochodem o tělo hrdiny prvního dílu) a následně naváže vztah s nesmělým Markem, který pracuje jako dabér pornografických filmů. V důsledku toho musí Monika řešit dilema, zda je lepší křehký citový vztah se živým partnerem založený na vzájemném porozumění, nebo živočišné sexuální jízdy na patřičně ztuhlém a nazelenalém mrtvém těle.
Oba díly Nekromantika vznikly v amatérských podmínkách a jsou nasnímané na Super 8mm film. Oproti řadě ryze fanouškovských amatérských hororů té doby lze oba snímky označit za ryzí underground, který obsahuje aspekty braku, subverze, šoku, sociální kritiky, černého humoru a amorálnosti. Typicky podzemní opovrhování zažitými vyprávěcími postupy a schématy spolu s artovým feelingem (avšak nikoli nutně obsahem) celého díla jsou patrně důvody, proč řada ortodoxních hororových fanoušků filmy nepřijala za své. Snímky je možné vykládat jako alegorie k současné zmrtvělé společnosti, ale není to ani nutné. Nekromantik a jeho pokračování se totiž nechtějí prezentovat jako produkty určené ke snadné divácké konzumaci, ale naopak činí vše pro to, aby byly nelehko stravitelnými sousty. Nedramatická stavba obou filmů, jejich pomalé tempo a okázale nechutné výjevy nemají diváka stimulovat, ale nutit ho ke konfrontaci.
