Nenávist, násilí a láska na břehu i na dně řeky Hun, jež protéká korejským hlavním městem. Mladík přezdívaný "Krokodýl" loví a okrádá mrtvoly sebevrahů. Spolu se starším mužem a jeho malým vnukem přežívá na okraji špinavé vody až do dne, kdy zachrání, a poté sám znásilní Hyun-jung, prodanou jejím vlastním přítelem. Krokodýl se tak stává hlavou zvláštní "rodiny", k níž se po řadě drsných střetů s realitou města a krátkém pobytu ve vězení vždy znovu a znovu vrací. Film charakterizuje syrová lyričnost, v níž se jen velmi zvolna rodí opravdový cit, který nakonec spojí Krokodýla a Hyun-jung jen proto, aby je dovedl do zvláštního soukromého místa pod hladinou.
Manželé Marek a Monika Šírovi se přestěhovali z Prahy na vesnici. Hodlali tady najít nejen lepší vzduch pro vlastního synka trpícího těžkým astmatem, ale i vstřícnější klima pro dva starší adoptované syny, kteří nezapřou svůj romský původ. Sen o svobodném "přírodním" prostoru však bere rychle za své, když postarší soused jejich syna Františka obviní z toho, že mu kamenem rozbil čelní sklo u auta. Vesničané nejsou k cizincům příliš vstřícní, soužití s otevřenou arogancí, která neskrývá chuť hnát svou kauzu až k soudu, však Šírovy dohání k neadekvátním reakcím. Marka a Moniku, odhodlané vybudovat rovnoprávné a láskyplné rodinné prostředí, navíc dovedou čas od času pořádně vytočit i samotní kluci. Mezi křehkým zázrakem lásky a strachem z nenapravitelných chyb se rodí rovnováha všedních dní. Střídmé komorní vyprávění nabízí otevřený pohled na otázky všednodenní tolerance a ekologie rodinného i společenského prostoru.
Maggie (Victoria Principal) se vydává se svým přítelem Ericem na několikadenní výlet na raftu. Společně s raftem si najmou i místního průvodce. Na první zastávce se setkávají s třemi pro Maggie neznámými muži. Ta si mezitím odchází opodál tajně zakouřit. Pozoruje jak se Eric s muži o něčem dohaduje a jeden z nich Erica i průvodce nemilosrdně zastřelí. Maggie se snaží uprchnout, ale vzápětí je chycena a psychpatický vůdce skupiny Kim jí vysvětlí, proč musel jejího přítele zastřelit. Maggie se podaří uprchnout, ale je opět brzy chycena. Kim jí řekne, že musí podstoupit zkoušku: pokud se jí podaří přežít v divočině a uniknout mu, tak bude hodna stát se jeho ženou. Hra o život právě začíná…
Osem náhodne vybraných nešťastníkov sa ocitá vo vnútri zvláštneho objektu zostaveného z miestností v tvare veľkých kociek. Nevedia ako sa dostať von a sú masakrovaní fyzikálnymi silami nadpozemských dimenzií. Panika prerastá v zúfalstvo, zúfalstvo v šialenstvo.
Slovo Chronos označuje v starogréckom bájosloví čas personifikovaný ako boh. Dokumentárny film bez použitia komentára, len za pomoci hudby sprostredkúva obrazy dávnych stavieb z rôznych kútov sveta, ako sú napríklad Stonehenge či egyptské pyramídy. Okrem toho tiež ukazuje rušný a hektický život v súčasných veľkomestách. Režisér Ron Fricke sa o niekoľko rokov neskôr viacej preslávil filmom s podobnou tématikou - Baraka.
Ron Fricke stál v roce 1983 za kamerou při natáčení filmu KOYAANISQATSI. Tato první část cyklu režiséra Godfreye Reggia a hudebního skladatele Philipa Glasse zachytila umělecky výjimečnou formou obraz industrializovaného amerického kontinentu. Druhou částí zamýšlené trilogie bylo POWAQQATSI (1988), fascinujícím způsobem ztvárňující krásu a ošklivost Třetího světa. Oba filmy spojovala experimentální forma; výtvarně působivé záběry byly střihem a triky rytmizovány v souladu či v kontrastu k minimalistické hudbě. Obrazová a zvuková patetičnost obou filmů se podřizovala jejich hlavní myšlence: ukázat ohroženou krásu naší planety a přispět k její záchraně.
Vzhledem k náročnosti projektu se o třetím filmu trilogie (NAQQOYQATSI, dle jiných pramenů NAKOIQATSI) zatím pouze uvažuje; jakoby místo něj vznikla Frickova BARAKA. Struktura filmu je však odlišná: záběry, natočené v průběhu 14 měsíců ve 24 zemích světa, směšují formu i obsah předchozích filmů, nedosahují však přitom jejich účinnosti. Snímek připomíná spíše oživlý National Geographic: akademicky přesné obrázky, působivě nasnímané scenérie exotických zemí a trikové záběry známých míst tvoří album, v němž za sebou následují do větších celků spojené sekvence. Blok přírodních krás střídají náboženské obřady všeho druhu, v kontrastu k myšlenkové závažnosti těchto obrazů následuje část věnovaná devastaci zemského povrchu a "civilizaci" jejího obyvatelstva. Bezproblémový tok zajímavých obrázků je doprovázen stejně bezproblémovou elektronickou hudbou, občas oživenou vpádem reálných zvuků. Stejně jako Reggio vybral si i Ron Fricke jako název filmu slovo z jazyka přírodního národa: baraka znamená v nářečí kmene Sufi štěstí, vůni, dech, ale i "esenci života, z níž pramení evoluční vývoj".
Tragický příběh dvou vesnických dívek, které za bývalého režimu vyučovaly ruštinu na jedné základní škole. Zvrat dějin a změna režimu způsobily zrušení ruštiny jako povinného jazyka, a tak aby mohly dál vyučovat, navštěvují večerní kurzy angličtiny. Ze svého platu si nemohou dovolit vlastní byt či pronájem, a tak spolu žijí sedm let v ubytovně. Ema udržuje beznadějný milostný vztah s ženatým ředitelem školy a Bětka se dostává do potíží s policií kvůli prostituci. Zápas obou mladých žen o znovuzískání sociálního postavení, které si tvrdě vydobyly za předešlého režimu, vykreslil Szabó esejistickým, impresivně mozaikovitým stylem. Snímek získal Zvláštní cenu poroty a Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně 1992.
Téměř surrealisticky přízračný snímek, evokující vzpomínky a sny obyvatel budapešťského činžáku, který čeká na brzkou demolici. Je dusná letní noc a obyvatelé z činžovního bloku v budapešťské Hasičské ulici č. 25 nemohou usnout. Zneklidňující rachot a lomoz těžkých strojů, které bourají sousední dům, jim navrací vzpomínky na 2. světovou válku, osvobození a raná 50. léta, se vším tím utrpením, pronásledováním a smutkem. Hezké, poetické vize a rekvizity vykolejené ze svého přirozeného kontextu tvoří specifickou mapu prožitků smutných a unavených pozorovatelů, jimž se vyjevují podivné sny. Snímek, který byl oceněn Zlatým leopardem na festivalu v Locarnu, přirovnávala dobová kritika k Felliniho filmu Roma (1971).
Psychologický, intimně laděný příběh dvou lidí, kteří se po desetiletém odloučení sejdou a pro rozdílnost názorů se opět rozcházejí. Mladík Jancsi odjíždí do Francie za dívkou Katou, kterou neviděl deset let a o které se dovídal pouze z jejích dopisů. V mysli se mu vybavují vzpomínky na minulost - na dětství, školu, válečná léta a roky, jež následovaly - až do roku 1956, kdy dívka opustila vlast. Ve francouzském městečku se oba setkávají. Jeden druhého přemlouvá, aby zůstal s ním. Oběma však chybí společný cíl a společná víra. Jancsi se vrátí do vlasti, kam po čase přijede na návštěvu také Kata po boku svého anglického manžela.
Filmem MEFISTO, natočeným podle stejnojmenného románu Klause Manna, dosáhl maďarský režisér István Szabó vrcholu své dosavadní tvorby. Je to příběh talentovaného herce Hendrika Hofgena, podléhajícího bezmezné ctižádosti, jíž obětuje své morální zásady, politické přesvědčení, umělecké ambice, osobní život. Přitom klame sám sebe iluzí, že ve zvráceném totalitním světě by mohl kolem sebe vytvořit klidný ostrov umění. Na vrcholu společenského vzestupu je Hofgen osamoceným a vnitřně rozpolceným mužem, vydaným na milost a nemilost nacistické moci, které sloužil. Jeho závěrečná slova ve filmu nejsou jen poznáním vlastní tragédie, ale i přiznáním zrady, beznaděje a viny. Snímek vykresluje především obraz kariéristického umělce, který je ochoten spojit svůj osud s nacisty, ale také zachycuje v širokém záběru politické události v Německu v třicátých letech. Z velkého počtu výborných interpretů vystupuje do popředí představitel titulní role, vídeňský herec Klasu Maria Brandauer, strhující svým vynikajícím a přesvědčivým výkonem. Na XXXIV. MFF v Cannes 1981 získal Mejisto Cenu za nejlepší scénář a Cenu FIPRESCI.