Tragikomedie absolventa pražské FAMU, renomovaného srbského režiséra Gorana Paskaljeviće (nar. 1947), který dnes žije střídavě v Paříži a v rodném Bělehradě, vznikla podle úspěšné divadelní hry makedonského autora Dejana Dukovského. Ten psal toto dílo původně jako filmový scénář, který je mozaikou dvanácti epizod, jež za jedinou noc prožil či zahlédl mladý taxikář. Tématem filmu je srbská národní mentalita. Dušan Petrović napsal, že film se sice odehrává v rozpětí necelých 24 hodin, ale je v něm ukryto na deset milionů autentických událostí, které jsme prožili v průběhu posledních let. Prostřednictvím několika příběhů, jejichž aktéry jsou zástupci různých generací a rozdílných sociálních a kulturních skupin, se rozvíjí výpověď o iracionální nenávisti a právě takové lásce, jakých je schopen homo balkanikus. Režisér Paskaljević o svém Sudu prachu řekl: Až jej uvidíte, pochopíte, že to není film, podbízející se Západu. Je to možná první snímek, z něhož se svět může dovědět, co se odehrává v našich duších a odhalit, že existuje i jiné Srbsko, odlišné od toho, pro které má zahraniční tisk jen negativní přídomky Lidé nejsou ani jen dobří, ani jen zlí. Za to, jací jsou, může často situace, v níž se ocitli. Násilí je nejednou důsledkem ztráty životní rovnováhy a o tu člověk přijde, když už dál nedokáže vzdorovat vnějším tlakům. je schopen homo balkanikus.
Podobně jako ve stejné době Emir Kusturica Domem k pověšení(1988), reagoval
dramatem Anděl strážný režisér Goran Paskaljevič na závažný společenský problém obchodování s dětmi, které jugoslávští Romové vozili do Itálie, aby je zneužívali k žebrání, krádežím, prodávali bezdětným manželským párům a nutili je k prostituci…
Příběh novináře Dragana (Ljubiša Samardžić), který se snaží pomoci cikánskému chlapci, zavlečenému gangem do Itálie, zachytil s téměř dokumentární jednoduchostí, jehož naléhavost umocňuje poetický hudební doprovod Zorana Simjanoviće.
Dospívající David tráví pár prázdninových dní u strýce na jeho zchátralé venkovské usedlosti kdesi ve středofrancouzském kraji Limousin. Poněkud problémový kluk z maloměsta, který nemá žádné zvláštní zájmy a který se těší, že si konečně užije svobody, prochází v novém prostředí drsně fascinující zkušeností. Střetnutí s primitivní, tradiční společností strýce a jeho kamarádů pro něj představuje cestu k šokujícímu zasvěcení do dospělého světa, který pro něj dosud byl jen vysněným prostorem plným nedefinovaných příslibů. David využije příležitosti, poprvé v životě se opije - a plný vzdoru vyráží do prosluněné krajiny, aby povolil své touze okusit temné stránky animální lidské existence.
Černobílá meditace o mužských rituálech využívá neprofesionálních herců, především Pierra-Louise Bonnetblanca v hlavní roli. Zvláštní cena poroty a cena FIPRESCI na MFF v Benátkách 2001.
Desetiletý Khaled žije jen s těžce nemocnou matkou v levném činžáku. Otrlý, bojovný a statečný chlapec si dávno zvykl, že nemůže svému okolí důvěřovat. Po smrti maminky proto nechá tělo v ložnici a před ostatními se tváří, jako by se nic nestalo. Je však třeba platit nájem a elektřinu, odhánět od dveří sociálního pracovníka nebo třeba jen zašít si kalhoty. Navzdory všem svým handicapům je Khaled odhodlaný vést s vnějším světem nenápadnou válku a uchovávat tajemství tak dlouho, jak to jen jde.
Drama režiséra Asghara Massombagiho lze vnímat jako svérázný thriller i jako poetický příběh dětského outsidera, diskriminovaného svým sociálním postavením a rasovou odlišností. Film, natočený digitální technikou a s minimálními prostředky na torontském sídlišti Alexandra Park, zachycuje reálná prostředí a běžné události; avšak spojení bezelstného dětského vnímání a doslova fyzické přítomnosti smrti radikálně přehodnocuje náš obvyklý pohled na svět.
Liam žije v Glasgow a nemůže se dočkat, až mu bude šestnáct, protože pak bude jeho matka propuštěna z vězení. Liam by chtěl vést lepší život a kvůli vidině rychle vydělaných peněz se pustí se svým nejlepším kamarádem do podezřelých obchodů, Jak už to tak ale bývá, celá věc neběží podle původního plánu a Liamův sen o perfektní rodině se začne pomalu hroutit.
Ken Loach, jenž je oprávněně oslavován jako britský průkopník sociálněrealistického filmu, navázal snímkem Výhybkáři na svá předchozí díla s humanistickým poselstvím. Film sleduje pět mužů spravujících a udržujících železniční dráhu v Yorkshiru. Jejich životy a práce se změní, když státem vlastněnou železniční síť zprivatizuje několik na sobě nezávislých soukromých provozovatelů. Film vznikl podle scénáře Roba Dawbera, bývalého železničního dělníka, který zemřel ještě před premiérou filmu na MFF v Benátkách na rakovinu, způsobenou nadměrnou koncentrací azbestu. Film je pronikavou obžalobou zhoršených bezpečnostních podmínek práce, které způsobila privatizace. V linii předchozího ztvárnění mužského přátelství mezi dělníky ve filmu Lůza se však Loach snaží vystříhat chytráckého moralizování, naopak z utrpení a strázní svých postav destiluje hořce ironický humor. Brilantní snímek Výhybkáři, původně určený pro britskou televizi, sice neupoutal takovou pozornost, přitom však snese srovnání s Loachovými populárnějšími filmy z poslední doby, jako je Sweet Sixteen či Ae Fond Kiss.
Ve svém snímku JMENUJI SE JOE se režisér Ken Loach opět věnuje hrdinům z okraje společnosti a jejich bezvýchodné životní situaci. Vypráví tentokrát o osmatřicetiletém nezaměstnaném abstinujícím alkoholikovi Joeovi, který se pokusí dostat bývalého narkomana a svého přítele Liama i s jeho rodinou ze spárů drogového překupníka. To však vážně ohrozí Joeův vlastní nadějný milostný vztah se zdravotnicí Sárou
Dnes už jsou to jen vzpomínky starého, umírajícího muže, ale jaro roku 1936 znamenalo pro mladého, nezaměstnaného idealistického komunistu Davida čas velkých životních změn. Už dlouho odmítal sedět se založenýma rukama a zavírat oči před děním ve světě, a proto se rozhodl opustit rodný Liverpool a vydat se do Španělska bojovat po boku republikánů proti Francovi a rozpínajícímu se fašismu. Vedle ostatních členů marxistických milicí a budoucích přátel se nakonec dostal až do první linie a poznal všechny hrůzy, které může přinést boj. Byl přímým svědkem mnoha důležitých událostí španělské občanské války a prožil také nejednu deziluzi a ztrátu naděje. A přesto nebyl jeho boj a život zbytečný. Tak zní poselství legendárního britského levicového režiséra Ken Loache, jež v roce 1995 obdrželo dvě ceny na festivalu ve francouzském Cannes. V hlavní úloze nepokojného mladého idealisty se představil tehdy jednatřicetiletý Ian Hart.
Při karaoke v jedné londýnské hospodě se mladá Maggie (Crissy Rock) seznámí s dobromyslným Praguaycem Jorgem (Vladimir Vega), který pobývá v Anglii jako politický uprchlík. Vypráví mu o svých čtyřech dětech a jejich čtyřech otcích. O všechny čtyři přišla kvůli zanedbání péče...
Päťnásťročný Billy Casper vyrastá v neľahkých podmienkach robotníckeho prostredia. Doma sa musí podriadiť šikane staršieho brata, v škole si neveľmi rozumie s rovesníkmi. Blíži sa čas, kedy má opustiť školskú lavicu, ale stále nevie, čo si počne so svojím životom. A práve vtedy nájde jastrabie mláďa, začne sa oňho starať, cvičiť ho a pomenuje ho Kes. Pre Billyho je Kes symbolickým stelesnením túžby po slobode, ktorú jeho vlastné prostredie neustále potláča v spoločenských i medziľudských vzťahoch. Kes mu pomôže získať si rešpekt spolužiakov a podporu profesora angličtiny. Zdá sa, že konečne našiel zmysel svojej dovtedy neradostnej existenicie. Jeho šťastie však netrvá dlho, pretože za túžbu po slobode sa tvrdo platí.
Adaptácia románu Barryho Hinesa patrí medzi najpôsobivejšie rané diela britského režiséra Kena Loacha. Je to nielen hlboko ľudský príbeh o priateľstve chlapca a jastraba, ale aj trpký portrét britskej spoločenskej hierarchie, ktorá nedáva veľa priestoru pre slobodu symbolizovanú dravým vtákom. Snímka bola ocenená množstvom cien, medzi inými aj Kryštálovým glóbusom na festivale v Karlových Varoch roku 1969.