Malý Ahmad vzal ve škole omylem sešit svého spolužáka Mohameda. Musí mu jej vrátit a zabránit tak problémům s přísným učitelem. Bohužel ale neví, kde v sousední vesnici Mohamed bydlí a navíc ho jeho matka nechce pustit ven. Když je poslán pro chléb, vycítí Ahmed svoji šanci a vydá se Mohameda hledat.
Stejně jako v Bílém balónku (ke kterému napsal Abbas Kiarostami scénář), i zde sledujeme svět dospělých pohledem malého dítěte.
Příběh vypráví o dívce Nireno. Je to dívka z vesnice Hokkaida, avšak pokusí se prorazit do města a dostat se na prestižní Tokijskou univerzitu, což se jí také podaří. Její první láska ze střední zapřičinila dalekou cestu mimo domov, kde si poprvé na vlastní kůži vyzkoušela starosti obyčejného dospěláckého života.
Film mapuje tři roky v životě několika hlavních postav, které spojuje prostředí školy nebo obdiv k (neexistující) zpěvačce Lily Chou Chou. Vedle své nepopsatelné vizuální krásy je snímek hlavně dokonalým portrétem nejen hlavních hrdinů, ale ostatně celé japonské mladé generace a odsouzením odosobněné přetechnizované společnosti, kde se za projevy citů platí nejvyšší daň.
Tři pacienti psychiatrické léčebny se rozhodnou vyrazit na výlet a jelikož mají zakázáno přelézt přes zeď ústavu, usmyslí si, že půjdou po vrcholku zdi. Vydejte se spolu s nimi po hranici mezi jejich a naším světem na piknik na konci světa. Režisér Šundži Iwai do hlavních rolí své vizuálně úchvatné metafory na svobodu obsadil populární zpěvačku Čaru a tehdy ještě málo známého Tadanobu Asana (ICHI THE KILLER, SURVIVE STYLE 5+). (zdroj: www.manga.cz)
Pondělí ráno. Vincent vstává v pět hodin, nasedá do svého opotřebovaného auta a hodinu a půl jede do továrny, kde se celý den věnuje tupé a monotónní práci, při které si nesmí ani zakouřit. Po návratu domů by nejraději maloval, samotu jeho ateliéru však permanentně narušují rodinné povinnosti. Práce, žena i děti mu ze života dělají peklo, a tak si jednoho dne koupí lístek do Benátek a bez varování odjíždí. Po dlouhé době se dokáže radovat z obyčejného dne, prochází se městem a potkává jistého Carla, který mu nabídne nocleh. Ráno je oba nezvykle brzo probouzí budík. Je pondělí a Carlo musí do továrny, kde se nesmí kouřit a kde se hodně a jednotvárně pracuje. Vincent raději cestuje dál, neznámo kam, a když se po zhruba osmi měsících jednoho večera opět ukáže ve svém stavení kdesi na francouzském venkově, zjišťuje, že rodina si jeho nepřítomnosti málem ani nevšimla. Ráno tedy v pět hodin vstane, nasedne do svého opotřebovaného auta a hodinu a půl jede do továrny, kde se celý den věnuje tupé a monotónní práci, při které si nesmí ani zakouřit.
Snímek byl na Berlinale 2002 oceněn Stříbrným medvědem za nejlepší režii.
Žil zpívající drozd… tak začínají skoro všechny gruzínské pohádky. V případě Ioselianiho filmu má tato věta ráz spíše poetického konstatování. Gija, sympatický mladý muž kolem třicítky, hraje na bicí nástroje v tbiliském symfonickém orchestru. Během dne však chce toho co nejvíce stihnout, proto věčně někam pospíchá. Je všude a zároveň nikde, na nic a na nikoho nemá dost času, nejmíň sám na sebe. Žil zpívající drozd je nepatetickou úvahou nad hodnotami lidského života, která dodnes překvapuje nejen hloubkou své výpovědi, ale i svým zpracováním. Jedna situace přechází skoro nepostřehnutelně ve druhou a černobílá kamera je zachycuje takřka dokumentaristickým způsobem.
Mladí absolventi tbiliského institutu nastoupí do vinařského podniku jako specialisté na výrobu vína. Zatímco Otar je umístěn do laboratoře, Niko pracuje u sudů ve sklepech. Když jednoho dne ředitel nařídí stáčet nekvalitní víno, postaví se Niko proti tomu. Základem vyprávění Ioselianiho filmu není pouze společenská kritika, namířená na jeden z typických vývozních artiklů země. Snímek, v době vzniku u nás přirovnávaný k Černému Petrovi (1963) Miloše Formana, sleduje v několika dnech i život v gruzínské metropoli. Hlavní hrdina Niko je prvním z Ioselianiho „básníků všednosti“. Zamiloval se do své kolegyně, zalévá květiny na balkoně, chodí na nedělní procházky…
Marnivé manželky a nestálé milenky, obelhávaní manželé, zloději kradoucí opakovaně v různých bytech tentýž obraz zaplňují prostor Iosselianiho snímku, jehož hlavními hrdiny jsou plátno z 19. století a porcelánový servis ještě o století starší. Obě relikvie dávno minulých dob putují v nekonečném koloběhu krádeží a koupí rukami dam z vyšší společnosti přes překupníky k prostitutkám a vlivným mafiánům.
Svět francouzské buržoasie i její odvrácené strany v podobě vychytralých příživníků je propojen klubkem lží a podvodů, hledáním vlastního požitku, kalkulem a lhostejností k neštěstí druhých. Deziluzivní pohled Iosselianiho není pohledem mizantropa, ale střízlivým posouzením současného stavu společnosti bez jakéhokoli náznaku moralismu. Vrcholně stylizované přesto velmi přirozeně působící zachycení běžného života neprofesionálními herci tvoří i zde jádro autorova nezaměnitelného rukopisu.
Film je inspirován životem geniálního korejského malíře Jang Seung-up Ohwona (1843 1897). Píše se rok 1850. Věhlasný učenec Kim Byung-moon náhodně zachrání malého žebrajícího kluka Jang Seung-upa před partou násilníků, kteří se ho pokusili zbít. Jang Seung-up se mu snaží kresbou vysvětlit, proč ho lidé napadli. Kim je jeho malířským talentem nadšen, ale chlapec mu na dlouhých pět let zmizí ze života. Pak se oba opět náhodně setkají a navážou celoživotní přátelství. Ze Seung-upa se mezitím stane známý malíř, který ale v rozkastované společnosti trpí svým nízkým původem, který mu zabrání navázat milostný poměr se sestrou jednoho vznešeného úředníka. Svá zklamání a úzkosti utápí Seung-up v alkoholu, přesto - a nebo právě proto - vytváří stále krásnější díla. Cestu mu zkříží další žena - krásná kurtizána Mae-hyang, jež se postupně stává jakousi stále unikající a stále se vracející múzou. Do jeho života zasahují i převratné politické události a nástup korejského reformistického hnutí, k němuž se hlásí i Seung-upův mecenáš a přítel Kim.
Herec Choi Min-sik ztvárnil geniálního malíře s neobyčejnou bravurou a podařilo se mu jedinečně zachytit jemné odstíny malířovy složité osobnosti. Legenda moderní korejské kinematografie režisér Im Kwon-taek získal na MFF v Cannes 2002 za tento snímek Cenu za nejlepší režii ex-aequo.
Mladý Estonec Nika opouští stereotyp městského života a s vidinou dobrodružství a nových zážitků odjíždí na Sibiř, kde se chce stát lovcem. Během dlouhých dnů osamělosti se začne Nikovi zjevovat Ngannssan, jeho stín a průvodce životem. Chrání ho, učí, jak se chovat v lese a upozorňuje na chyby, které udělal. Jednoho dne je svědkem milostného rituálu dvou medvědů. Samec na něj zaútočí a Nika ho v sebeobraně zabije. Medvědice s ním jako s vítězem zápasu začne "flirtovat" a oba se pomalu spřátelí. Nikův život ovlivní setkání se dvěma ženami, které reprezentují dva diametrálně odlišné světy: vesnickou učitelkou Guitou a divokou domorodou "medvědí ženou". Mystika drsné přírody a nutnost přežít v extrémních podmínkách ho učí novému pohledu na svůj život: učí se nést tíhu absolutní svobody i zodpovědnosti za sebe sama