Film, ve kterém je dost těžké najít děj. Snad proto, že Bresson sám nestavěl své filmy na ději, ale na dialogu a hlavně obrazech. Bernanosova kniha, která byla Deníku předlohou, se dočkala více než důstojného zpracování. Do všech rolí byli obsazeni neherci a díky tomu film dostal nádech něčeho opravdového, nehraného. Pokud bychom opravdu chtěli podchytit děj, šlo by to asi následujícím způsobem:Mladý venkovský farář z Ambricourtu bojuje jak svůj vnitřní boj (tak typický pro všechny světce) o víru a modlitbu, tak proti nemravnosti hraběte ze zámku, svatokrádežné hraběnce, mladé komtese, která matku až patologicky nenávidí a konečně i proti hloupým vesničanům. Jediným přítelem z lidí je mu farář z Torcy, starý a zkušený kněz. Nosí v sobě hnízdo rakoviny a díky ní může jíst jen chleba a víno (symbol Eucharistie vidí snad každý věřící člověk). Jeho život pomalu ale jistě směřuje k vrcholnému boji, ve kterém donutí hraběnku vzdát se relikvie, kterou chová jako památku na svého mrtvého synka. Farář vítězí a žena se opět smiřuje s Bohem. V čas nejvyšší. Kněz cestuje za svým přítelem ze semináře, který opustil kněžskou dráhu. Nachází ho v bídě a nicotnosti. A opět je to amricourtský farář, který vítězí na pochybami odpadlíka. Neodsuzuje, neproklíná, tiše trpí. Konec je neodvratný. Paralela s životem Kristovým, Bernanosem zamýšlená, se Bressonovi podařila přímo mistrovsky.Film plný Boží lásky, odpuštění a oběti za druhé. Utrpení skrze duše, tak typické pro kněze Kristova vrcholí slovy, která plně vystihují život a smrt mladého faráře: "Co na tom záleží? Všechno je milost."
Jedného dňa nájdu deti v horách mladého oslíka a dajú mu meno Baltazár podľa jedného z troch kráľov z Východu. Detská idyla sa však pre neho čoskoro skončí a nastúpi tvrdá práca v záprahu alebo pod nákladom. Jedine dievčina Marie si pamätá na chvíle pohody z detstva a zahŕňa Baltazára starostlivosťou a nehou. Ale len do chvíle, kedy padne do spárov krutého Gérarda a beznádejne sa do neho zamiluje. Vo svete plnom ľudí ako Gérard je pokora a dobrota Marie bezbranná a zraniteľná. Musí niesť svoje bremeno rovnako, ako ho bez reptania nesie aj Baltazár.
Film A čo ďalej, Baltazár je meditáciou o ústredných témach tvorby "filmového jansenistu" Roberta Bressona: o neviditeľnosti božej prozreteľnosti, o mlčaní boha a o pokore. Jeho filmy sa vyznačujú minimalistickým asketickým štýlom, absenciou dramatických momentov, naratívnymi pomlkami a prácou s nehercami. Jeden z najvýraznejších režisérov francúzskej novej vlny, Jean-Luc Godard, označil toto dielo za najkomplexnejší film obľúbeného filmového autora svojej generácie. Bresson v alegorickom príbehu predstavil univerzum smrteľných ľudských hriechov, reprezentovaných jednotlivými postavami drámy. V ich centre stojí Batlazár ako stelesnenie pokory a dobroty, zneužívanej omylnými alebo skazenými ľuďmi. Počas svojho neľahkého života prejde Baltazár rukami viacerých pánov, ale svoj kríž nesie s odovzdanosťou a pokorou svätca.
Na MFF v Benátkach získal film Cenu ekumenickej poroty.
Režisér Robert Bresson sa voľne inšpiroval Tolstého poviedkou "Falošný kupón" a vytvoril nevšedné dielo o peniazoch ako všemocnom molochu ovládajúcom medziľudské vzťahy. Falošná bankovka sa stáva spúšťačom udalostí od krivdy až k zločinu.
První celovečerní film Roberta Bressona nás přivádí do ženského dominikánského kláštera fungujícího jako nápravné zařízení pro bývalé trestankyně. Sem přichází mladá dívka Anne-Marie v naději, že se stane novickou. V klášteře se spřátelí s dívkou Therèse odsouzenou za krádež. Anne-Marie vědoma si své svobody a možnosti kdykoli klášter opustit zde zůstává, aby pomohla své přítelkyni najít toužený klid . Therèse však jednoho dne klášter opustí a zabije muže zodpovědného za její odsouzení. Brzy se však do kláštera opět vrací, ve snaze skrýt se před policejním pátráním.
Snímek režiséra Gérarda Corbiaua Farinelli je nevšední biografií jedné z významných osobností evropské operní scény 18. století. Carlo Broschi, zvaný Farinelli (1705-1782), patřil mezi nejobdivovanější zpěváky své doby; sopranista, vrcholný představitel slohu bel canto, díky svému zmrzačení (byl kastrát) zvládl tři a půl oktávy, a dokázal udržet tón celou minutu. Fascinující a nejednoznačná postava je pro autory průvodcem dobou baroka s jeho pompézností a smyslem pro efekty; hrdina si však zároveň zachovává tajemství, jež tkví v neuchopitelném umění dojímat krásou zpěvu. Právě Farinelliho "božské" umění je ústředním prvkem vyprávění, jež zobecňuje osud skutečné osobnosti v historické době na pozadí vztahů mezi protagonisty a jejich zvláštních "rolí". Souputníkem kastráta, jemuž je dáno okouzlovat a milovat ženy, avšak bez očekávaného naplnění, je jeho starší bratr Riccardo. Muž, který zpěváka v dětství zmrzačil, aby uchoval jeho hlas, je pouze průměrným skladatelem; o to zoufaleji se drží geniálního sourozence, jemuž dělá manažera, společníka i skladatele. Utajovaná žárlivost spolu s neschopností dostát dávnému slibu, že pro zpěváka složí vysněnou operu o Orfeovi, se nakonec postaví mezi bratry, kteří byli nerozluční nejen v práci, ale i v soukromí (Carlo se s Riccardem dělí o ženy, jež dobyl).
Dalším aktérem dramatu je Georg Friedrich Händel, léta toužící, aby kastrát zpíval jeho skladby. To je i Farinelliho stále trýznivějším tajným snem (zpěvák dokonce ukradne skladateli jeden jeho opus); Carlo však zůstává věrný bratrovi a londýnskému souboru italského mistra Porpory. Ničivé spory nakonec ochromují tvůrčí schopnosti všech aktérů, svazovaných závistí, strachem ze ztráty tvůrčí potence a touhou po dokonalosti. Pouta lásky a důvěry se však nakonec ukazují být stejně důležitá, jako věčné, a přece tak pomíjivé umění tónů. Corbiau své téma pojednává v přitažlivých, vizuálně dynamických obrazech, v nichž dominuje na jevišti zpívající, androgynní a magický "král tónů" (zpěv tenoristy Dereka Leeho Ragina a sopranistky Ewy Mallas Godlewské byl pro potřeby filmu digitálně upravován). Zřejmá je paralela mezi dobovými zpěváky a moderními hvězdami pop music, které jsou na jedné straně hýčkané a obdivované davem, na straně druhé však trpí osamělostí a pocity nejistoty. Farinelli navíc strádá svou neplodností, jež je v příkrém kontrastu s uvolněnou, požitkářskou atmosférou doby i s jeho tvůrčí potencí. Atraktivitu myšlenkově i vizuálně pozoruhodného snímku umocňují herecké výkony hlavních představitelů, Stefana Dionisiho (Farinelli) a Enrica Lo Versa (Riccardo).
Muž pracuje v ochrance hotelu, ale je to spíše zástěrka pro jeho opravdovou činnost - ve skutečnosti je gigola pro svou nadřízenou, která je jím posedlá. On ji ale totálně ignoruje. Rozhodne se přijmout roli ve filmu... Jeden z prvních světově proslulých filmů Atoma Egoyana.
Zkušení lovci velryb Grímur (Thorarinsson) a Bubbi (Gudmundsson) pracují na lodi u západního pobřeží Islandu. Lovecká sezóna však končí a tito dva obyčejní chlapíci se vypraví do Reykjavíku. Tím se obrací tradiční žánrový vzorec road movie, kdy se hrdinové z velkého města obvykle vydávají do prostředí venkovského. Dva prostoduší chlapíci hledají zábavu, dívky a mají představu, že dosáhnou jakéhosi blíže nespecifikovaného naplnění. Záhy se ale dostávají do potíží, které se řetězí a vrcholí ozbrojeným konfliktem s policií. Hlavní hrdinové, tyto dvě „bílé velryby", se odlišují od ostatních a stávají se terčem útoku. Jsou vytrženi ze svého přirozeného prostředí a v tom cizím se dostávají do konfliktu s ostatními živočišnými druhy. Rybáři se ocitnou mimo loď a nedokážou se přizpůsobit životu na pevnině. Divák je režisérem veden k tomu, aby s těmito vesnickými burany sympatizoval a chápal je jako oběti okolností, jako ty nevinné velryby, které se nedovedou bránit. Fridriksson se tímto prvním celovečerním hraným snímkem vymanil z pozice dokumentaristy, a přestože u domácího publika nedosáhl velkého úspěchu, dostalo se mu mezinárodní pozornosti na festivalech, kde byl přirovnáván k takovým ikonám, jakými jsou Jim Jarmusch, Aki Kaurismäki či Wim Wenders. Svými outsidery a podobnými osamělými typy ukazují tito režiséři odcizení jednotlivce ve velkoměstě, jakými jsou New York či Helsinki. Do hlavního finského města zasadil Kaurismäki, inspirován Bílými velrybami, film Ariel (1988). Na Islandu, stejně jako třeba v Japonsku, patří lov velryb a jejich konzumace k domácím zvykům. V roce 1989 se místní dokázali tradice vzdát a lov úplně zakázat, po několika letech však začali zákaz postupně uvolňovat. Tento snímek byl natočen ještě před zákazem lovu velryb a nejen v jeho začátku, ale i průběhu se vracíme k obrazům lovu i porcování velrybího masa. Pro milovníky zvířat poněkud drsné záběry.
Film vznikol podľa rovnomennej novely E. M. Gudmundssona z roku 1995, ktorá vyšla v českom preklade v roku 2000 v nakladateľstve Arista, Praha. I vo filme je hlavnou postavou príbehu Paul, ktorý trpí schizofréniou a my sledujeme jeho počínanie i spôsob, akým na neho ľudia reagujú. Najskôr sa s Paulom stretávame v rodinnom kruhu, poznávame jeho priateľov a dievča, ktoré miluje. Potom ho nasledujeme do nemocnice. Na psychiatrickom oddelení sa stretávame s pestrofarebnou spoločnosťou: Óli Beatle verí, že zložil všetky piesne Beatles a poslal im ich pomocou telepatie (dodnes nedostal žiadny honorár), kultivovaný a vzdelaný Viktor, ktorý sa niekedy mení na Hitlera a Peter, Paulov spolubývajúci, závislý toxikoman, žije pod dojmom, že obhájil, na čínskej univerzite, doktorát o Schillerovi.
Život v poválečném táboře v Reykjavíku, v nouzových obydlích po amerických vojácích, není vůbec snadný. Unavené ženy a jejich těžce pracující manželé se snaží vyjít s výplatou. Mladší generace však sní o dolarech, rokenrolu a americkém způsobu života. Aby oslavili nebo utopili svou bídu, mají vždy po ruce důvod se opít. Staří manželé Karolina a Thomas žijí v táboře spolu s dorůstajícími vnuky, zatímco jejich dcera Gógó uniká za lepším životem do USA. Baddi, Karolinin nejoblíbenější vnuk, se vydává za matkou. Po návratů ze Států je přivítán jako hrdina. Projíždí se ve svém americkém bouráku jako islandský Elvis Presley. Ale sláva se brzy rozplývá a jeho zklamání má hluboký vliv na celou rodinu. Baddiho mladší bratr Danni má svůj tajný sen, který uskuteční, končí však tragicky. Rozvedená Gógó se vrací na "Dáblův ostrov", kde se vůbec nic nezměnilo. Naděje však umírá poslední a tak se pouští do dalšího milostného dobrodružství. Život jde dál, je spíš hořký než sladký. A Karolina se musí smířit s tím, že je její rodina vystěhována z volnosti jejich provizorních baráků, do jednotvárné šedi sociálních bytů.
"Film líčí vypjaté vztahy dvou bratrů v rokenrolové éře padesátých let. V té důležité době začínal Island svou samostatnost, po válce a po amerických vojácích tu zůstala kasárna, rokenrolová móda a z naší vlastní tradice alkohol," nadsazuje režisér. "Aby se totiž ostrované otevřeli a rozpovídali, potřebují vypít aspon jednu láhev," dodává Fridriksson. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Karlových Varech roku 1997.
Baladický snímek režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona Děti přírody (1991) není prvním počinem mladé islandské kinematografie, jenž si dobyl pozornost filmového světa. Stačí si např. připomenout historický film Když letí havran. Příběh starého hospodáře Geiriho, který se na samém sklonku života s přítelkyní Stellou vrací zemřít na opuštěná místa, kde spolu kdysi vyrůstali, je pojat v nejlepších tradicích evropského filmu (čerpá z apokalyptické atmosféry děl Wernera Herzoga, lehce zmiňuje Andreje Tarkovského, a postavou anděla, jehož stejně jako v Nebi nad Berlínem hraje Bruno Ganz, přímo odkazuje k tvorbě Wima Wenderse). Snímek citlivě přibližuje zvláštní zemi s její divokou přírodní krásou i s jejími společenskými problémy (málo obydlený venkov, většina populace žije v největším městě Reykjavíku). Vizuální krásu symbolického road movie (kamera Ari Kristinsson) umocňuje podmanivá hudba Hilmara Örna Hilmarssona. Pětašedesátiletý divadelní herec Gisli Halldórsson rolí Geiriho ve filmu debutoval, stejně jako jeho kolegyně Sigridur Hagalínová. Film byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film roku 1992.
