Tento zřejmě nejosobnější Fridrikssonův film je pohledem na svět očima desetiletého chlapce Tómase, kterého bychom mohli považovat za režisérovo dětské alter ego. Hoch vyrůstá v Reykjavíku v období šedesátých let (Fridriksson se narodil v roce 1953), které je akcentováno přítomností studené války. Opakovaně se vydává do kina, aby se v magickém ztemnělém prostoru nořil do příběhů kovbojů, špiónů či monster. Zůstává stejně fascinován, ať už sleduje velkolepou biblickou epiku Král králů (King of Kings, 1961), nebo některou z kovbojských kreací Roye Rogerse. Toto městské dítě živené americkou kulturou se však na jedny letní prázdniny dostává na venkovskou farmu, do světa mimo civilizaci. Tady se nedá chodit do kina a příběhy jsou místo toho sdělovány ústním vyprávěním o islandských mýtech a legendách. Tato tradiční lidová forma chlapce okouzlí a podnítí jeho představivost. Konfrontací dvou odlišných světů nám snímek vtipným způsobem přibližuje kulturní ambivalenci, která byla typická pro Island šedesátých let. Toto poetické dílo je tak poctou nejen filmu, který doslova prostoupil svět režisérova dětství, ale i jeho domovské zemi a jejím příběhům. Všechny tyto vlivy totiž byly obohacující například různorodými způsoby vyprávění, které se odrazily na budoucí Fridrikssonově režisérské kariéře. Snímek je přirovnáván k Amarcordu (1973) Federica Felliniho či Bio Ráj (Cinema Paradiso, 1988) Giuseppa Tornatoreho, protože i tyto slavné snímky se vracejí k dětství malých chlapců a nostalgicky vzpomínají na doby dávno minulé a na zásadní události a lidi s nimi spojené. Fridrikssonovu filmu je tematicky blízké zejména Bio Ráj, neboť si v něm nyní dospělý režisér připomíná starého promítače, který ho přivedl k lásce k filmům. I Filmové dny jsou oslavou lásky k filmu.
Muzika plná svobody a energie vycházející nikoli z hlavy, ale přímo ze srdce - to je hudba té části romské populace, která si říká manuš. Když ji objeví desetiletý Max během prázdnin trávených u babičky kdesi v malém alsaském městečku, otevře se před ním nový svět. Není divu, že u romského překupníka vymění walkmana za starou kytaru a začne se pod vedením zkušeného hudebníka Miralda učit hrát. Místem jejich setkání se stává předměstí, kde v obytných přívěsech žije místní romská komunita. Chlapec zaznamenává do deníku své poznatky ze světa naprosto odlišného od existence, jakou dosud poznal se svou zcestovalou matkou. Ta tráví život s mobilním telefonem u ucha, zatímco synovi noví známí stěží umějí číst a psát.
Do tajemství svobodné, moderní civilizací minimálně zatížené existence manušských Romů nepomáhá Maxovi proniknout jen Miraldo, ale i Swing - dívenka stejně stará jako on, která ho okouzlí svou sebejistotou a bezstarostností. Swing chlapci ukáže, že manuš není jen hudba - je to kultura a životní styl úzce spojený s přírodou a svobodnou lidskou přirozeností. Novým přátelům Max umožní v domě své staré babičky uspořádat koncert. Svět se zdá být bez chyby...
Prázdniny však končí a pro chlapce si přijíždí matka. Rozloučení s Miraldem a Swing je pro Maxe rozloučením s bezstarostným světem dětství.
Netypický dokument, alebo skôr hudobný film, ktorý dokumentuje hudbu Rómov od ich pravlasti - Indie, cez Egypt, Turecko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko až do Francúzska a Španielska. Vo filme sú použité nádherné piesne, ktoré rozširujú obraz o cigánskej hudbe ako ju poznáme z nášho stále úzkeho kultúrneho geopriestoru. Hoci nejde o dokument v čistej podobe, scény sú štylizované ako vo videoklipoch, film nám bez dialógov, prostredníctvom hudby, podáva príbeh o putovaní Rómov cez tri kontinenty.
Mladý Parížan Stéphane prichádza uprostred zimy na stanicu v Bukurešti, sprevádzaný zvláštnou piesňou s "fatálnym" ženským hlasom, ktorý vraj patrí speváčke Nore Luce. Práve za ním sa vydáva kamsi na rumunský vidiek, aby hľadal tú rómsku speváčku, ktorej hudba jeho otcovi i jemu samotnému tak učarovala. Namiesto nej objaví komunitu olašských Rómov, ktorí žijú na okraji dediny, sčasti trpení, ale i nenávidení miestnym "bielym" obyvateľstvom. Prostredníkom, ktorý Stéphana uvedie do zvláštneho a chaotického sveta cigánskej hudby a zvykov, je Izidor, bulibaša čiže hlava miestneho klanu, starec, ktorý ochraňuje "svojho" Francúza ako raritu. Stéphanovi na jeho nových priateľoch, medzi ktorých patrí i krásna, vášnivo divoká a nespútaná Sabina, jediná, kto rozumie jeho reči, vadí ich neporiadok, nespoľahlivosť a zbytočné frajerstvo. Postupne sa ale s nimi zžije a oceňuje ich otvorenosť, muzikálnosť a vrelosť. Jedného dňa však spolu s nimi pozná trpké ovocie rasovej neznášanlivosti.
Thriller o studentce filmové fakulty, která si jako téma diplomové práce vybrala násilí v audiovizuálním průmyslu, je prvním filmem tehdy 23letého španělského režiséra Alejandra Amenábara. Angela v té chvíli ovšem ani netuší o existenci tzv. "snuff" filmů. Svět, ve kterém se nedopatřením ocitne, se před ní otevře ve chvíli, kdy je v projekční místnosti nalezen jeden z jejích profesorů - shodou okolností vedoucí její diplomové práce - mrtev. Angele se dostane do ruky kazeta s filmem, který pan profesor sledoval těsně před svou smrtí. Ve chvíli, kdy ji vkládá do videa, ještě netuší, že se stane svědkem něčeho strašnějšího, než si kdy dokázala vůbec představit. A že po stejné kazetě už pátrá někdo jiný. Někdo, pro koho je důležitější než cokoliv jiného a kdo se nebude ohlížet na nic a nikoho. Bude mít Angela dost důvtipu a duchapřítomnosti, aby unikla?
Filmová poéma. Príbeh malej dedinky uprostred Sibíri zachytáva dejiny Ruska od začiatku 20. storočia do osemdesiatych rokov. Tri generácie ľudí sa tu snažia žiť v pokoji a šťastí: prvá postavila cestu vedúcu k hviezde na horizonte, druhá vybudovala komunizmus, a tretia konštruuje ropovod. Hoci na "čierne zlato" nakoniec narazia, musia kvôli nemu obetovať starobylý cintorín a s ním aj všetky tradície ctené obyvateľmi dedinky po dlhé roky.
Příběh Asji Kljačinové, která milovala, ale nevdala se , natočený v roce 1967 (a obnovený v roce 1987) byl s úspěchem uveden v kolekci sovětských trezorových filmů na 38. MFF v Západním Berlíně 1988 a na MFF v Pesaru. Andrej Michalkov-Končalovskij v něm po úspěšném debutu První učitel (1965) opět prokázal sílu svého tvůrčího vidění. Nekonvenčnost jednoduché historky o těhotné kolchoznici, odmítající dvoření jednoho nápadníka a usilující o lásku druhého, spočívala v aplikaci postupů, zvyšujících dojem autenticity pravdivosti výpovědi (oživení děje improvizovanými prvky, zapojení neherců, imitace skryté kamery, poetizace všednosti). Po více než dvaceti letech se černobílý snímek proměnil v historický dokument. Vypovídá o stavu ruské vesnice v době, kdy po řadě příznivých opatření v chruščovovské éře se začala zvyšovat životní úroveň kolchozníků. Naděje na další vzestup ještě nerozptýlil masový exodus mládeže, k němuž došlo později, v období staveb století. Film je dnes cenným dokladem o někdejším sociálně-psychologickém klimatu typické povolžské vsi, utvářeném i silnými reminiscencemi na válku a materiální bídu z času represálií, a prolnutém reflexemi zcela aktuálními. Moment civilizačně-kulturního zlomu, na nějž citlivě reagoval i Vasilij Šukšin, zaznamenává Michalkov Končalovskij v jeho počáteční fázi. Dnes již známé neblahé důsledky tohoto sociálního procesu svrchovaně uměleckou výpověď verifikují a dotvářejí. Ve filmu hrají pouze tři profesionální herci (Ilja Savvinová, Ljubov Sokolovová, Aleandr Surin) a dále dělníci, úředníci a kolchozníci z Vladimírské a Gorkovské oblasti. Nutno dodat, že po dokončení díla je museli tvůrci přepracovat. Ale ani zmrzačená verze pod titulem Asjino štěstí se do kin nedostala. Na XXI. VFF v Baku 1988 získal film Hlavní cenu a Cenu akreditovaných novinářů.
Fjodor Ivanovič Lavrecký se vrací z Itálie na rodnou usedlost. Rozešel se s manželkou, která ho podváděla. Přijal pozvání svého bratrance, který má sídlo nedaleko Fjodorova. Zde se zamiloval do dcery svého bratrance, mladé Elizabety Michailovny, jež jeho lásku opětovala. Záhy se Lavrecký dozví, že jeho manželka zemřela, začíná doufat, že pravé štěstí pozná s Lízou. Leč náhle se na scéně objevuje Lavrenckého manželka, ukázalo se, že zvěsti o její smrti nebyly pravdivé.
Príbeh odohrávajúci sa v Lodži okolo roku 1880, ktorého hrdinami sú traja priatelia: Poliak, Nemec a žid. I oni sa chcú podieľať na hospodárskom zázraku a sú preto schopní obetovať všetky ideály a morálne zábrany. Režisér v jednom zo svojich najpôsobivejších diel, ktoré je prepisom rovnomenného románu nositeľa Nobelovej ceny W. S. Reymonta, v naturalistických obrazoch predvádza rozvoj a dôsledky industrializácie a zároveň detailne portrétuje dobu, v ktorej udávajú tón karieristi.
Filmová adaptácia klasického diela poľskej veselohry Alexandra Fredra, tentoraz optikou majstra Andrzeja Wajdu. Angažoval popredných poľských hercov, medzi ktorými nechýba ani filmár Roman Polanski.
