Jedná se o filmovou verzi divadelní hry Jeana Cocteaua, která je postavena na antických základech. Jde o příběh maloměšťácké rodiny, kterou tvoří matka, otec, syn a teta, matčina sestra. Těžce nemocná matka, která se jmenuje Yvonne, je citově závislá na svém dospělém synovi Michelovi a nedokáže ho nechat dospět a osamostatnit se, bez ohledu na jeho věk. Situace se zkomplikuje v okamžiku, kdy se Michel zamiluje do dívky, která je starší než on a navíc byla milenkou jeho otce.
Renezanční člověk Jean Cocteau stihl během čtyřiasedmdesátiletého života prožít několik uměleckých poutí. Byl básníkem, spisovatelem, dramatikem, esejistou, scénografem, grafikem, skladatelem, scenáristou i režisérem. Jeho režijní filmografie čítá jedenáct titulů, na dalších sedmi snímcích se podílel scenáristicky (mj. Bressonovy Dámy z Bouloňského lesíka/Les dames du Bois de Boulogne, 1945 nebo Melvilleovy Hrozné děti/Les enfants terribles, 1950). Hledal skrze umění cestu k mýtu, věčnosti a nadpřirozenu, k čemuž mu Orfeovo putování podsvětím skvěle posloužilo. Prolog čte sám Cocteau. Připomene v něm narativní linie antické pověsti a diváky pozve k aktivní reflexivní účasti: „Kde se odehrává náš příběh a kdy? Legenda má přece nárok na to existovat mimo čas a prostor. Vyložte si vše podle vlastního přání…" Tak rozehrává vyprávění zpočátku nejasných kontur, které se postupným pronikáním do světa plného symbolismu etablují v nosnou dějovou linii. Imaginativní skutečnost má však reálné spojnice s tehdejší současností - podsvětí suplují rozbombardované trosky vojenské školy, poslové smrti jezdí na motocyklech a zprávy z onoho světa se šíří radiovými vlnami. Hlavní hrdina básník Orfeus je jednoho dne lapen do tenat tajemné Princezny, která je ve „skutečnosti" chladnou a krásnou personifikací Smrti. Ztracený na pomezí dvou časoprostorů se Orfeus jen nerad vrací domů ke své Euridice. Brzy se bude muset vypravit do „světa za zrcadlem" pro manželčinu duši. Vidina setkání s uhrančivou Smrtí ho ale fascinuje mnohem víc… Aktualizace mýtu se netýká pouze prolnutí poválečné technologie a filozofie s antickou fabulí, k modernizaci látky přispívá i použití filmových triků. Ty režisér dávkuje v precizně vyměřené míře, aby do filmu nevnášely chaos. Pro přechod mezi světem živých a mrtvých slouží zrcadla. (Vidíme se v nich stárnout. Sbližují nás se smrtí.) Efektivní průchody zrcadly stvořil Cocteau za pomoci kameramana Nicolase Hayera. Používá také pohybů pozpátku a postupného mizení postav. Všechny výše zmíněné stylistické prvky využívá Cocteau k vytvoření vlastní osobní mytologie, v jejímž centru stojí básník a jeho nadpřirozená aura zkoumající krásu, lásku a především dichotomii smrti a nesmrtelnosti. -
Kristýna Pleskotová
Film HROZNÉ DĚTI je společným dílem Jeana-Pierra Melville, jednoho z předních režisérů 20. století, a slavného Jeana Cocteau, autora stejnojmenné literární předlohy, která vyšla v roce 1929. Náročný převod provokativního románu na stříbrné plátno vedl k tomu, že oficiální režisér Jean-Pierre Melville (tehdy začínající) byl odsouzen do profese technické režie, zatímco na uměleckou podobu filmu dohlédl sám Cocteau. Příběh o zajímavém soužití dvou sourozenců, Elisabeth a Paula, zpracovával ožehavé téma incestu (kdy sourozenecká láska přerůstá v milenecký vztah), proto také narazil na odpor především ze strany církve.
Film je významným a umělecky hodnotným dílem francouzské poválečné kinematografie, přestože z něj zřetelně vysvítají rozpory mezi Cocteauem a Melvillem, nejen v hereckém obsazení (a na to navazující málo přesvědčivé výkony u některých protagonistů), ale také například ve výběru hudby. K celkovému vyznění filmu ale přispěl svou prací kameraman Henri Decaë, který později spolupracoval s tvůrci francouzské nové vlny. Představitelka jedné z hlavních rolí, Nicole Stéphane, byla nominována jako nejlepší herečka na cenu BAFTA. Ve Francii měl film premiéru 29. března 1950.
Téměř zkrachovalý obchodník žije na venkově se svým synem Ludovicem a třemi dcerami. Dvě z nich, Félicie a Adelaide, jsou opravdové fúrie: sobecké, domýšlivé a zlé. Zneužívají svou sestru Belle jako služebnici. Jednoho dne, cestou domů z obchodů, se kupec ztratí v lese a objeví tajemný zámek, jehož pán je napůl člověk a napůl zvíře, ovládající magické síly...
Eric Idle přichází s druhým dílem parodujícím anabázi The Beatles, tentokráte "sonduje", jaký vliv měli Rutles na další generace hudebníků, herců, ale i "obyčejných lidí". Povede se mu projet půlku světa, udělat rozhovory se slavnými osobnostmi (Tom Hanks, Robin Williams, Steve Martin nebo David Bowie), najít vlastního syna a prozradit, co Špína myslel výrokem "All You Need Is Lunch". I po 24 letech, vlastně skoro 30, nebo tenkrát 22 - no, prostě tak nějak po čtvrt století stále aktuální dokument, který si nebere servítky...
V březnu 1998 se v Kolorádském Aspenu poprvé po osmnácti letech sešli na prknech, jež znamenají svět, nejen všichni živí členové legendární britské humoristické skupiny Monty Python - John Cleese, Terry Gilliam, Terry Jones, Eric Idle, Michael Palin, ale přítomen byl i zesnulý Graham Chapman. Důvodem tohoto znovusjednocení, konferovaného Robertem Kleinem, bylo předání ocenění US Comedy Arts Festival skupině Monty Python za její přínos do světového humoru.
Zdařilá adaptace poutavé novely Jane Smileyové o manželské krizi Věk smutku z pera dramatika Craiga Lucase poskytuje Alanu Rudolphovi bohatý prostor pro jeho charakteristický filmový rukopis, improvizaci v práci s herci a překvapivě pravdivé postřehy o rodinném životě. Desetileté manželství zubařů Davea a Dany Hurstových (Campbell Scott a Hope Davisová), partnerů v soukromé praxi a rodičů trojice rozjívených děvčátek, povážlivě ochladlo. „Někdy bych si přála, abychom k sobě měli blíž,“ povzdechne si Dana, ale pracovní vytížení v ordinaci umožňuje jen nejnutnější domluvu o běžném rodinném provozu a doma vládne obvyklý každodenní chaos. A zatímco v práci musí projevovat rozhodnost, v osobním životě, kde na tom nejvíce záleží, se Hurstovi konfliktům vyhýbají. Když Dave začne Danu podezírat, že se v jejím životě objevil jiný muž, raději se ze strachu, aby nemusel něco podniknout, na nic neptá. Rostoucí nejistotu řeší imaginárními rozhovory se svým problematickým pacientem (Denis Leary) – sarkastickým trumpetistou se svéráznými názory na manželství –, který jej nabádá k často nečekanému chování. Ve chvíli, kdy domácnost zachvátí chřipka, nabírá manželská krize podoby horečnatého snu. Rudolphův snímek představuje vyzrálou a neokázalou úvahu nad důvody, pro které lidé odcházejí – a pro které zůstávají. [44. MFFKV 2009]
Dvacetiletá plavovlasá dívka Dawn Smithová a její o tři roky mladší sestra Shari jsou si podobné jako vejce vejci. Obě sestry jsou moc hezké a tak Shari přemluví svou sestru, aby se zúčastnila své vůbec první soutěže o nejkrásnější dívku. Nezkušená dívka sice nezíská titul miss, ale skončí v první pětici. Svou krásou vzbudí u jednoho diváků pozornost, která záhy tragicky zasáhne do života celé její rodiny. O několik dnů později, přímo před domem rodičů Shari záhadně zmizí. Rodiče a sestru by ani ve snu nenapadlo, že jí ten den viděli naposledy...
Toto kriminální drama je inspirované skutečnou událostí, ke které došlo v Jižní Karolíně v 80. letech. Film je u nás známý pod názvem "Oběť krásy".
Netypická japonská pohádka o lovci upírů, dhampirovi (poloupír) jménem D, začíná únosem mladé dívky upírem Meirem. Dívčin otec nabídne lovci za nalezení svého dítěte vysokou odměnu. D se tedy vydává na strastiplnou cestu za vysvobozením dívky, na níž mu ztrpčuje život nejen konkurence, spousta různých nepřátel, ale i jeho vnitřní démoni...
Profesor historie Scott McKenzie (William Devane) se vydává s dvěma dalšími lidmi, kteří cestují v čase z roku 2586, do období, kdy byl objeven vynález starobylé fotografie. Jeden z cestovatelů chce změnit průběh dějin, další ho chce zastavit. Profesor Scott je okouzlen Starým Západem roku 1886, kam se vinou jednoho z cestovatelů dostanou. Zde budou muset mezi sebou bojovat o holý život.
