Krásná Mireille Martinová se zasnoubí s Paulem z bohaté rodiny de Grandlieu. Pan Martin je pozván k jeho rodině, cítí ale, že sociálním postavením se nemůže rovnat rodině budoucích příbuzných. Rozhodne se proto zakoupit automobil, aby se učinil lepším a bohatším, než ve skutečnosti je. Jeho plán však dostává řadu trhlin, nakonec se mu v rychlosti podaří získat řidičský průkaz, ovšem autem, které koupí, těžko někoho oslní.
Film PĚŠKY, NA KONI A VOZEM (A pied, a cheval et en voiture) natočil málo zkušený režisér Maurice Delbez, který dosud pracoval jako asistent režie u slavnějších filmařů. Temperamentním hereckým výkonem oživil komedii osvědčený komik Noël-Noël, v jedné z hlavních rolí zazářil také v té době velmi populární komik Darry Cowl, diváci si pomalu zvykali i na Sophii Daumier, těžící z fyzické podoby s Brigitte Bardot, postavu bohatého pana Grandlieu hrál Aimé Clariond, zavedený představitel mužů z vyšších vrstev. V jedné z menších rolí se zde objevil také začínající J. P. Belmondo.
Natáčelo se od května do července 1957 ve studích Eclair, premiéra proběhla 11. září 1957. Z pohledu současného diváka se tato komedie jeví jako značně zastaralá, situační komika i slovní humor jsou dávno přežité, prověrkou časem prošly snad jen některé vizuální gagy. Ve své době se ale film těšil značné oblibě a s návštěvností bezmála tří a půl miliónu diváků se zařadil mezi nejúspěšnější tituly roku 1957. To také vedlo k dalšímu pokračování v následujícím roce (PĚŠKY, NA KONI A NA RAKETĚ, 1958), tentokrát s jiným režisérem, ovšem již nikoli s takovým úspěchem.
Henri Marcoux (Jacques Dacqmine) a jeho žena Thérèse (Madeleine Robinson) žijí na svém vesnickém sídle a nepociťují k sobě nic než nenávist. Henri má totiž milenku, atraktivní Lédu (Antonella Lualdi). Thérèse o tom ví a tuší, že ji její muž chce opustit. Pro tento případ mu hrozí skandálem. Na druhou stranu je připravena ke kompromisu, pokud Henri z domu vyprovodí rozverného snoubence její dcery Elisabeth (Jeanne Valérie) Laszlo Kovacse (Jean-Paul Belmondo)...
Legendární nestárnoucí debut klasika francouzské Nouvelle vague. Pastiš filmových žánrů v originální filmové koláži-dekonstrukci. Neúnavný rebel a experimentátor Jean-Luc Godard s pomocí svého dvorního kameramana Raoula Coutarda posílá vycházející hvězdu Belmonda na osudnou štafetu v ulicích Paříže. Jednoduchý příběh o krádeži auta, následné vraždě a útěku překvapuje formální vytříbeností a bezprostředním vyprávěním a fragmentárností. Téměř závratné tempo příběhu o přitažlivém rebelovi, okouzlujícím a ležérním vrahu na útěku představuje odvetu mladé filmařské generace úzkoprsé společnosti.Režisér si nenuceně pohrává s žánrovými klišé a hlásí se k anarchistickému okouzlení zločinem, sexem, násilím. Přitom znovu objevuje krásu filmové interpunkce, jak ji definoval Griffith nebo Feuilladův Fantomas. Nevyhýbá se kontrapunktnímu srovnání, hýří širokou paletou nástrojů, od klasického Mozarta, až po odvazový jazz. Snímek má i příznačné poslání bezstarostné jízdy a volného pádu, tak typické pro divoké mládí a bezohlednou upřímnost. Sotva se totiž Godardův hrdina nadechne, pokud mu to závratné tempo a těkající kamera umožní, již chcípá na bílé laině ulice. Vzkřísení filmové řeči a nastartování nových vyjadřovacích možností, které U konce s dechem signalizuje, má i dodnes nesmírný vliv, který je možno najít i u tak rozdílného režiséra, jako je Quentin Tarrantino. Přitom jeden z nejvlivnějších a stále svěžích snímků světové kultury není jen dílem jednotlivce. Ďábelský koktejl a manifest Nové vlny o rychlé jízdě, vraždě, bezstarostné mládeži, pop-ikonách západní kultury totiž pomáhali namíchat tehdy ještě nepříliš známé osobnosti jako režiséři François Truffaut, Claude Chabrol nebo Jean-Pierre Melville."Osobnost poněkud odlišná od Wellese, Buňuela, Bergmana, Claira. Oproti jejich dlouhé tvorbě má za sebou teprve sedm let režijní práce, na rozdíl od nich nemá vyhlídky stát se klasikem sedmého umění. Jeho filmy poznamenává spontánní, živelné hledání nových možností, zkoušení nosnosti výrazových prostředků, neukončenost tvaru, kvas myšlenky, určitá nekázeň, což všechno se špatně slučuje s požadavky, jež bývají zpravidla kladeny na zralá, mistrovská díla." (Ljubomír Oliva)
Dramatický příběh z druhé světové války se odehrává u severofrancouzského města Dunkerque počátkem června roku 1940, kdy německá vojska přešla do protiofenzívy podařilo se jim zatlačit spojenecká vojska k mořskému pobřeží a poté k ústupu za kanál La Manche. Jeho hrdiny jsou příslušníci francouzské pěchoty, kteří navzdory nebezpečí dostanou příkaz vyčkat na pobřeží, dokud nebude v rámci mohutné operace Dynamo dokončena evakuace britských jednotek. Ačkoli je pobřeží zasaženo krvavým konfliktem, který si už vyžádal mnoho životů vojáků i místních obyvatel, někteří stále odmítají odejít a opustit své domovy.
Jako třeba sympatická dívka Jeanne, která pomáhá francouzským vojákům v obtížné situaci, ošetřuje raněné a sblíží se s mladým citlivým vojákem Julienem Maillatem. Jullien dívku zachrání před znásilněním, o které se pokusí jeho dva kolegové a ze všech sil se pokouší udržet víru v přežití, což je ovšem v rostoucím stresu a napětí stále obtížnější. Obklíčení vojáci, se totiž musí bránit velkému tlaku německých tanků a pěchoty a přitom se stávají snadnými cíly pro německé stíhačky, které jim téměř bez ustání hřmí nad hlavami.
Julien se dlouho marně pokouší přesvědčit Jeanne k tomu, aby změnila názor a opustila nebezpečné místo, a když nakonec dívka souhlasí, že odejde, nadchází tragické finále příběhu, který zachycuje jednu ze smutných kapitol druhé světové války.
Smrt bohatého patriarchy v roce 1885 rozpoutá rodinný boj o moc. Jeho syn Fernando se rozhodne vykoupit ostatní příbuzné, aby získal nad majetkem plnou kontrolu, ale jeho venkovský synovec Amerigo se nechce nechat přesvědčit. Amerigův postoj je nalomen, když se vydá do Florencie a potká prostitutku Bianco, kterou by rád zahrnul luxusem. Cynická zápletka, postavená na beznadějné vášni venkovského chlapce k tvrdé florentské prostitutce, dala příležitost ke skvělým hereckým výkonům vytvářejícím věrohodné dobové typy. To vše podtržené suverénní režií a pozoruhodnou kamerou připomínající fotografie z konce 19. století. (FebioFest 2006)
Paříž, rok 1960. Mladá exotická tanečnice Angela (Anna Karina) chce mít dítě. Ale jejímu příteli Emilovi (Jean-Claude Brialy) se to nějak nezdá. Je tu však ještě Alfred (Jean-Paul Belmondo). Svět pomalu zapomíná na válku, Francie začíná prosperovat, studená válka mladé nezajímá, ti řeší svoje problémy...
Mladý Gabriel Fouquet přijíždí do pobřežního městečka na návštěvu dcery, která studuje v místní internátní škole. Ubytuje se v penzionu postaršího manželského páru Alberta a Suzanne. Gabriel se s pomocí alkoholu snaží zapomenout na své životní trable. To se příliš nelíbí Albertovi, který se za války zapřísáhl, že se pití nikdy nedotkne. Alkohol a životní útrapy tak oba hrdiny pomalu sbližují. Společně pak řeší i Gabrielův nelehký úkol: najít odvahu k návštěvě dcery.
Henri (Jean - Paul Belmondo) je úspěšným skladatelem filmové hudby, který přijíždí do Los Angeles za svou další zakázkou. Na natáčení se setkává s příjemnou francouzskou herečkou Francoise (Annie Girardot). Ze začátku nezávazný vztah na jednu noc se mezi nimi postupně mění na silnější pouto. Těžké rozhodnutí o dalším pokračování jejich vztahu odsouvají a užívají si společné chvíle až do okamžiku, kdy se Francoise musí vrátit do New Yorku na natáčení. Teď již rozhodnutí odložit nelze. V sázce je však velmi mnoho.
Jean Brevent pracuje v reklamní společnosti a je bývalým členem odboje. Snaží se zaměstnat svou prací, aby zapomněl, proč jej před pěti lety opustila manželka Catherine. Jednoho dne ji potká v autobusu a uvědomuje si, že ji má stále rád. Catherine však mezitím navázala vztah s Jeanovým bývalým podřízeným. Jean se odhodlává k zoufalému činu, od kterého se jej snaží odradit jeho bytná Armierová, učitelka herectví, jež k němu chová náklonnost.
Film PODIVNÁ NEDĚLE (Un drôle de dimanche) patří k výrazným, ale také posledním pracím významného francouzského režiséra Marca Allégreta. Snímek se pohybuje na hranici dramatického a veseloherního žánru, ve finále ale převažují komediální prvky. Zajímavým způsobem se svých postav ujali hlavní představitelé, Bourvil a Danielle Darrieux (která se zde uplatnila také jako zpěvačka). Také v dalších rolích se objevily bývalé i budoucí osobnosti francouzského filmu jako dohasínající meziválečná hvězda Arletty nebo naopak začínající Jean-Paul Belmondo. Film se natáčel o prázdninách 1958 v Paříži a jejích předměstích. Premiéra proběhla 19. listopadu 1958 a ve francouzských kinech vidělo film více než jeden a půl miliónu diváků.
Bob Letellier je mladý student pocházející ze středostavovské rodiny. Osudovým se pro něj stává setkání s volnomyšlenkářským rebelem Alainem a jeho partou přátel. Tito mladí lidé odmítají pracovat a budovat hodnoty, smyslem jejich života je bezstarostné užívání mládí. Na jednom večírku potkává Bob dívku Mic, která touží po luxusním autě. S pomocí Bobových peněz se jí podaří auto koupit. Když pak zjistí, že je těhotná, její přítelkyně Clo pátrá po otci a žádá Boba, aby se s Mic oženil. Bob však prohlásí, že s Clo nemají žádný vztah, což nakonec vyústí v tragédii.
Režisér Marcel Carné od počátku třicátých let patřil k uznávaným tvůrcům francouzského filmu a vždy kladl důraz na kvalitu. Filmem LES TRICHEURS (Podvodníci) podal zajímavý pohled na život současné mládeže a svým způsobem jím navázal na své starší snímky NÁBŘEŽÍ MLH (1938) nebo DĚTI RÁJE (1945). Tvůrci nastupující generace francouzské nové vlny film odsoudili jako povrchní a průměrný, na druhou stranu zobrazení bezuzdného stylu života mladých bylo natolik provokující, že v některých částech Francie byl film dokonce zakázán.
Pro hlavní role Boba a Alaina počítal Carné původně s Alainem Delonem a Jean-Paul Belmondem, nakonec ale obsadil Charriera a Terzieffa – právě jeho výkon patří k největším kladům filmu. Belmondo dostal menší roli, ale nijak neměl možnost na sebe výrazněji upozornit. Film se natáčel od března do července 1958 převážně ve studiových interiérech, produkovaly jej dvě francouzské společnosti a jedna italská. Premiéra proběhla 10. října 1958, následoval výrazný komerční úspěch a film v kinech vidělo bezmála pět miliónů diváků; spolu s BÍDNÍKY z téhož roku tedy šlo o nejúspěšnější francouzský film za rok 1958. Carné téhož roku získal Velkou cenu Cinéma français.
