Ivan Hrozný je jedním z nejcitovanějších historických, respektive životopisných podobenství. Sergej Ejzenštejn ho natočil jako mohutné drama o prosazovaní progresivní státotvorné myšlenky nelidskými, násilnickými a totalitními prostředky a o postupné deformaci a diskreditaci nejen této myšlenky, ale i samotného jejího nositele. Film zobrazuje období vlády ruského cara Ivana Hrozného v 16. století, což byl v primitivním Rusku ještě temný středověk. První díl zachycuje období, kdy bylo Rusko rozděleno na knížectví. Tehdy se sedmnáctiletý Ivan Vasilievič, moskevský kníže, nechal korunovat na cara celého Ruska a tvrdě vyžadoval poslušnost bojarů. Ejzenštejn v tomto dramatu o morálních dilematech a moci usiluje o jakousi syntézu obrazu a zvuku. Vychází z historických faktů, ale podřizuje je své autorské představě. V centru pozornosti je postava cara a jeho vnitřní konflikty.
25. prosince 1925 měl premiéru film (Броненосец Потёмкин), který o rok později získal cenu Americké filmové akademie, v dalším roce nejvyšší cenu Světové výstavy v Paříži a v letech 1952 a 1958 jej hlasování Mezinárodního výboru pro dějiny filmu určilo za nejlepší film všech dob Toto vrcholné Ejzenštejnovo dílo má pět kapitol: začátek vzpoury, povstání, pohřeb Vakulinčuka, masakr na schodišti Oděsy a vítězná plavba. Po pětadvaceti letech od svého vzniku-byl film ozvučen hudbou a zvuky (když hudbu k němu složil německý skladatel Edmund Meisel pro berlínskou premiéru). Ejzenštejn ve svém filmu uplatnil jednak avantgardní divadelní postupy masové pantomimy, jednak nové prvky montáže a dal Potěmkinem dělnické třídě celého světa nejen nádherné umělecké dílo, ale i doklad o síle její solidarity a výzvu k revoluci. V mnoha zemích bojovala buržoazní cenzura proti tomuto dílu ale film, podoben křižníku v závěrečné scéně, pokračoval ve vítězné plavbě, kterou nebylo možno zastavit.
Nic nedokáže vyvolat depresi tak snadno, jako pocit absolutní bezmoci. Ejzenštejn až příliš zřetelně poznává, že pokud je v životě něco ztraceno, je to většinou ztraceno definitivně. Krutá epizoda s filmem Que viva México! je jen pouhou předehrou k šesti letům jeho marného usilování o natočení několika filmů, k šesti letům, v jejichž průběhu bude jakási anonymní ruka zastavovat každou jeho tvůrčí snahu, každý jeho pokus o realizaci svých uměleckých představ. Nejhmatatelnějším výsledkem je dnes jen několik málo, téměř zázrakem zachráněných filmových okének z nedokončeného filmu Běžin Luh, z nichž až po jeho smrti byl sestaven půlhodinový stejnojmenný informační snímek, smutný dokument o tom, co mohlo být, ale nebylo. Režisér se rozhodl vylíčit příběh rolníka, jenž zabije syna, protože ten upozornil předsedkyni místního kolchozu na plán otcových přátel, kteří chtějí zapálit kolchoz.Autor vytváří nádhernou filmovou poému o době, o jejích rozporech, o její tragice i naději a současně vytváří svůj svět svět symbolů a podobenství. Natáčení snímku musil Ejzenštejn kvůli bolševické cenzuře i své chorobě přerušit. Nesestříhaný materiál byl promítnutý Stalinovi. Ten pak tento opus dával za vzor, jak se filmy nemají dělat, a dokončení snímku zakázal. Ejzenštejn byl pak donucen, a to je vrcholná tragédie, vykonat vlastní uměleckou popravu. Musil napsat vlastní ničivou kritiku svého filmu. Film byl komisionálně zničen. Ejzenštejn zachránil z každého záběru pár okének. Z tohoto vzácného zachovaného materiálu byla v roce 1966 sestavena střihová snímka statických záběrů. V našem životě pravda vždy nakonec zvítězí, ale mnohdy se toho nedožijeme. (Ejzenštejn)
Třicátá léta Sergeji Ejzenštejnovi příliš nepřála. Z tvůrce poplatného režimu se stal odmítaným režisérem, a tudíž selhaly jeho plány na adaptaci Dreiserovy Americké tragédie. Návrat na výsluní mu zajistil snímek o jednom z největších ruských válečníků - Alexandru Něvském, který dokázal porazit armádu Řádu německých rytířů při jejich expanzi na východ. Ejzenštejn se tu opět projevil jako mistr obrazové kompozice i velkých davových scén. Charakter bitevních scén umocnila hudba Sergeje Prokofjeva.
Parta přátel, kteří jsou vesměs zkrachovalí herci, ovšem do jednoho odborníci na navazování kontaktů s opačným pohlavím, se ze všech sil snaží vtáhnout kamaráda zpátky do víru života. Mike (Jon Favreau) se před půl rokem přestěhoval do LA s vidinou lepšího uplatnění, pročež ho po dlouholetém vztahu opustila přítelkyně. Od té doby se Mike zmítá mezi zoufalou nadějí na návrat staré lásky a ještě zoufalejší snahou začít nanovo. Ale Mikovi přátelé se rozhodli, že to tak nenechají.
Scénáristický debut Jona Favreau a první úspěch režiséra Douga Limana, který se postaral i o kameru, je zobrazením rituálů námluv, zbaveným naivních iluzí a ideálů, v bezohledném tempu nekonečného nočního života. Snímek zaznamenal úspěch na různých festivalech a získal i několik cen.
Bláznivá komedie, vyrobená podle osvědčených postupů, je určená zejména těm -náctiletým, neboť je o všem, o čem právě oni sní. Jejím hrdinou je šestnáctiletý Les Anderson, toužící po řidičském průkazu a pozornosti spolužačky Mercedes. Je přesvědčen, že nezíská-li jednu, nemá šanci získat ani to druhé. A protože jej teoretická část autoškoly příliš nebaví, není divu, že u zkoušek proletí, přestože při jízdách instruktora překvapí svými řidičskými dovednostmi. Stydí se však neúspěch u zkoušek přiznat a tak jej zatají před rodiči i před spolužáky. A vlečen událostmi vypůjčí si tajně dědečkův pečlivě opatrovaný cadillac, aby se mohl s kamarády vydat na plánovanou projížďku. Ta však skončí úplně jinak, než si Les vůbec dokázal představit.
Věrnost je pro Joline vším a když se vdala za Carla, je tou nejoddanější manželkou a udělala by pro něj cokoliv...i když ji před dvěma týdny opustil. Zmizel kdoví kam, ale s úmyslem zachránit manželství ho Joline jde hledat. Její jedinou stopou je pohlednice s kaktusem, a tak zamíří do Texasu, kde je kaktusů nejvíce. A div se světe, Carla opravdu najde, jenže ten si žije spokojeně v přívěsu s jinou ženou! Jolinina oddanost se změní v posedlost a vymyslí plán, jak Carla přinutit vrátit se k ní. Podle rad místního šamana se spřátelí s jeho milenkou Carmen, ale musí odolávat milostným návrhům přitažlivého sochaře Neila a jeho bratra Jaya. Jisté je, že tato love story skončí parádním řachotem...
Nejosobněji laděné dílo Andreje Tarkovského, v němž vzpomíná na své dětství a především na matku jako určující osobu svého života. Fascinující obrazy interiérů venkovské chalupy a moskevského bytu, podbarvené hypnotickými tóny Eduarda Artěmjeva, jsou zdrojem mimořádného duchovního zážitku. (LFŠ 2006)
Do prázdné hospody přijdou dva hosté - nájemní vrazi, aby něco snědli a počkali na svou oběť.
Vycibrené, poeticky a emocionálne vypäté filozofické dielo na tému myšlienkovej sily človeka, ktorý si je vedomý základných životných hodnôt a ktorý dokáže žiť a jednať v súlade s nimi; o ceste, ktorá sa stáva očistným zdrojom skúseností. Scenár prebral z pôvodnej predlohy len základnú sujetovú situáciu - existenciu Zóny a povolanie Stalkera - prevádzača do Zóny, záhadného, tichého, pulzujúceho územia nejasného pôvodu. Celý film sa okrem rámcovej kompozície (Stalkerov byt a bufet) odohráva v jednom uzavretom mieste v jednom dni ako putovanie za tajomstvom v Zóne, umožňujúcim cestu k sebapoznaniu, k nádeji. Teória o nadprirodzenom pôsobení Zóny, jej smrtiacich nástrahách a čarovnej moci "miestnosti" uprostred nej, plniacej najskrytejšie želania, sa predstavuje ako súčasť diskrétneho Stalkerovho učenia v metaforách, javovo však nie je ničím potvrdzovaná. Stalker (s vyholenou hlavou asociuje prepusteného politického trestanca) sprevádza do prísne stráženej Zóny Spisovateľa a Profesora. Vyzýva k usilovnému sústredeniu sa na cestu, k zodpovednosti za každý krok, v jeho jednaní je podstatný rešpekt k skrytému poriadku Zóny. Vo vzájomných dialógoch si postavy objasňujú svoje názory na svet, zmysel a hodnoty života. Po návrate Stalkerova žena hovorí o vlastnom zmysle života, v ktorom je zázrakom ľudská láska. Ich chromá dcérka ako výraz sily ľudského ducha telekineticky posúva poháre po stole. Nápadným rysom filmu, v ktorom dlhé "meditatívne" jazdy prevažujú nad montážou, je štylizácia jeho scenérie - mimoriadne asketickej, fascinujúcej hutným napätím.
