Milovala svého muže, její odvaha neznala hranic. Francouzské drama podle skutečné události.
Lyon, březen 1943. Raymond Samuel (krycím jménem v odboji Aubrac) a jeho žena Lucie se zapojili do odboje proti nacistickým okupantům. Jenže Raymond a Jean Moulin jsou zatčeni. Lucie však svého muže tak miluje, že je ochotná ke všemu, jen aby manžela vyrvala ze spárů gestapa.
Film byl natočen podle skutečného příběhu Lucie Aubracové a patří k výrazným ženským válečným dramatům. Ve filmu si zahrál a známý divadelní a filmový režisér Patrice Chéreau francouzského hrdinu odboje Jeana Moulina.
Lucie Aubracová napsala knihu, kterou nazvala podle jejich hesla v odboji "Odejdou v opojení".
Francie, třicátá léta 19. století. Pierre-François Lacenaire je nejznámějším zločincem v zemi. Od dětství bojoval proti pohodlí buržoazní třídy, z níž sám vzešel. Byl vyloučen z jezuitského semináře, svým chováním a spisy si znepřátelil církev, armádu i vyšší společenské třídy, nakonec skončil jako sériový vrah. Film popisuje jeho poslední dny ve vězení, kdy čekal na popravu a sepisoval své paměti, které měly vyjít až po jeho smrti.
Film LACENAIRE natočil slavný režisér Francis Girod, který spolu s Georgesem Conchonem byl také autorem scénáře. Ve filmu sledujeme Lacenairovy dny v cele smrti, v retrospektivách se zároveň vracíme ke starším událostem, které vysvětlují jeho životní osudy a pohnutky, z nichž vraždil. Dle mínění kritiků se zdaleka nejedná o nejlepší Girodův film, nicméně věrohodné zpracování dobových reálií a především výkon Daniela Auteuila v hlavní roli jej pozdvihuje z průměru. Ve Francii měl film premiéru v prosinci 1990 a v následujícím roce byl ve dvou kategoriích nominován na Cézara.
Po filmu Toto hrdina je Osmý den druhým celovečerním filmem Jaco van Dormaela (* 1957). Manželkou opuštěný manažer banky Harry s myšlenkami na smrt potká George postiženého Dawnovou chorobou, který uprchl z ústavu, aby se setkal se svou matkou, ačkoliv ví, že je mrtvá. Hoch zamilovaný do čokolády, na kterou je alergický, přinese Harrymu spoustu nepříjemností, ale nechává jej také nahlédnout do lidštějšího světa, než je ten Harryho. Mentálně postižený Pascal Duquenne obdržel za svůj výkon ve filmu Osmý den Cenu za mužský herecký výkon na MFF v Cannes 1996.
Francie, dvacátá léta. Středem pozornosti médií i veřejnosti je Emma Eckhert, krásná žena, hlasatelka morálky, ale především úspěšná bankéřka. Získala značné bohatství na burze a nyní se hodlá spojit s investory, jimž na rozdíl od jiných nabízí podstatně výhodnější podmínky. Tím pádem je trnem v oku konkurenčním bankéřům, kteří se ji snaží zlikvidovat.
Film BANKÉŘKA je dílem ceněného francouzského režiséra Francise Giroda, který zpracoval zajímavý příběh, jehož zásadním kladem byl herecký výkon Romy Schneider; přestože její postava je značně rozporuplná, ve výsledku na diváka působí sympaticky. Kromě ní se ve filmu objevila řada dalších známých jmen, jak starší, tak nastupující herecké generace. Stejně jako u jiných svých filmů kladl Girod velký důraz na hudební složku filmu (Ennio Morricone), neméně precizně bylo zpracováno věrohodné zobrazení reality dvacátých let. Film byl ve čtyřech technických kategoriích nominován na Cézara. Ve Francii měla Bankéřka premiéru 27. srpna 1980, a přestože v daném roce dominovaly francouzským kinům komedie, vidělo jej bezmála dva a půl miliónu diváků.
Groteskní příběh antihrdiny Piszczyka, který se za různých podmínek, v průběhu dvaceti let pokouší zalíbit mocným. Piszczyk se chce za každou cenu přizpůsobit požadavkům aktuální politické situace, avšak z různých důvodů se mu to nedaří, nejčastěji proto, že své proměny uskutečňuje příliš pozdě. Chce být vzorovým skautem, ale na přehlídce se kompromituje. V průběhu antisemitských excesů na univerzitě je považován za Žida, ale když se přidá k bojůvkářům ničícím židovské obchody, zbije ho policie. Podobně se mu daří během války, a když se po válce dostává do vězení, ani se mu nechce na svobodu. Kritika nalezla v tomto filmu sžíravou ironii, grotesku, prvky čistě komické či dramatické, ale i rysy filozofického příběhu ve voltairovském duchu.
Židovský študent Jakob Gold sa dostane do väzenia po tom, čo v šarvátke nešťastnou náhodou zabije svojho spolužiaka. Medzitým vypukne 2. svetová vojna a Jakob sa dostane z väzenia, len aby sa opäť stal väzňom, tentokrát vo varšavskom ghette. Po úteku sa ocitá sám na "árijskej" strane múru, oddeľujúceho ghetto od zvyšku Varšavy, v pasci pod všadeprítomnou hrozbou odhalenia a smrti. Napriek okolnostiam sa však rozhodne konať a zobrať svoj život späť do vlastných rúk.
Polský film z doby druhé světové války líčí odboj mladých polských vlastenců proti okupantům. Na postavě Stacha, vedoucí illegální skupiny Doroty, Jaši a dalších sledujeme hledání odbojové cesty, omyly i nekompromisní postoj, se kterým se posléze mladí lidé postavili neohroženě proti fašistům a které smrt kamarádů jen posílila v jejich spravedlivém boji. (FILMOVÝ PŘEHLED 34 / 1955)
Film, ktorý v čase svojho vzniku vyvolal v Poľsku širokú spoločenskú diskusiu, je psychologickou analýzou dvoch mladých ľudí. On mladý športový lekár, hrá po večeroch s jazzovou kapelou. Tuží po domčeku a aute, správa sa uvoľnene, farbí si vlasy a nechce sa citovo viazať. Ona náhodná známosť z hudobného klubu, o ktorej nič bližšie nevieme. Tento pár prežíva ľúbostnú noc plnú zvratov a prekvapení. Cynizmus a prehnaná sloboda správania sú len zásterkou, pod ktorou sa skrývajú normálne ľudské city, alebo túžba po nich.
Ušľachtilá kobyla Lotna je pýchou svojho majiteľa, starnúceho dôstojníka, a zároveň symbolom poľskej jazdy a romantických tradícií éry, ktorá sa už čoskoro stane minulosťou. Je začiatok septembra 1939, nemecké tanky sa blížia a hrdinovia príbehu musia vybojovať svoj posledný boj.
Film Andrzeja Wajdu v dobe svojho vzniku vzbudil kontroverzné reakcie, keďže je založený na rozšírenom mýte o romantickom hrdinstve poľskej jazdy, podľa ktorého jej huláni v strete pri Krojantách 1. septembra 1939 útočili na nemecké tanky so šabľami a kopijami. Tento mýtus sa však nezakladá na pravde, ale je výsledkom talianskej a nemeckej propagandy. Wajda mýtus využíva ako symbol poľského romantizmu, ktorý považuje za faktor, ktorý výrazne ovplyvnil nielen kultúru národa, ale i jeho históriu.
Druhý celovečerní film Andrzeje Wajdy není pouhou historickou freskou Varšavského povstání a jeho hrdinů, ale hlavně dramatem o prožitcích konkrétní skupiny lidí. Po stránce formální i poetické otvírá film významnou kapitolu polského filmu později nazvanou Polská škola.Motiv Varšavského povstání se objevil v polských filmech již po válce (Zakázané píšničky, Varšavský Robinson), ale teprve premiéra filmu Kanály režiséra Andrzeje Wajdy, umocněná reklamním heslem „první film o Varšavském povstání“, prolomila válečné tabu vytvořené komunistickou propagandou. Tím se staly Kanály víc než jen uměleckým počinem - věcí celého národa. Film byl na počátku přijat velice nedůvěřivě a se smíšenými pocity. Rozpoutal bouři polemik, ale v každém případě vzbudil velký zájem. Jeho význam byl v plné míře doceněn teprve po úspěchu na MFF v Cannes, kde získal Zvláštní cenu poroty (ex aequo Sedmá pečeť I. Bergmana). Záhy se prodal do 24 zemí světa, čímž pomyslně uvedl polský film do světové společnosti. Jen v Polsku ho první rok vidělo 4,2 miliónů diváků.Téma Varšavského povstání bylo jedním z válečných traumat polského národa (zahynulo v něm téměř 200 tisíc civilních obyvatel Varšavy) a od Wajdy se očekával film, který formou pomníku vzdá hold polským bojovníkům za svobodu. Film, který vznikl, ale otevřeně ukazuje psychický rozpad povstalců a ironicko-romantizujícím tónem podtrhuje zbytečnost celé akce. Děj se odehrává během posledních dnů povstání, kdy její euforické počátky již dávno vzaly za své. Jedinou možností čtyřicetičlenného oddílu poručíka „Zadry“, jak se dostat do centra Varšavy a pomoci tak posledním povstalcům, je zvolit cestu kanály. A tak celý oddíl pomyslně vstupuje do Hádova království. Jejich zkušenost z říše mrtvých (v antice nazývána jako „nekyia“) se v boji o možnost řízení vlastního osudu stává zkušeností celého národa.Kontrapunkt válečného tématu tvoří umělecké hodnoty filmu, jež upozornily na jev označený později za Polskou školu. Výrazným odklonem od socrealistické poetiky vytvořili první absolventi lodžské filmové školy snímek, jenž je zřetelným potomkem své doby – boří cenzurní hranice a umělecké doktríny. Hlavním inspiračním zdrojem celé školy se stal bezpochyby italský neorealismus, projevující se hlavně v reportážním aranžmá záznamu válečných událostí. Další umělecká inspirace, v Kanálech ještě viditelnější, vychází z filmového expresionismu a zde se projevuje v práci se světlem a v rafinované poetice záběrů.Scénárista filmu Jerzy Stefan Stawiński sepsal své osobní zážitky z Varšavského povstání nejprve ve stejnojmenné povídce, která vyšla roku 1956. Trefný výběr látky charakterizuje Wajda těmito slovy: „Největší sociální napětí se vybíjejí často v gestech, která autor scénáře může sám jen těžko vymyslet. … Přesto jistý hollywoodský scénárista blahopřál Stawińskému k jeho neobvyklému nápadu. Nedovedl si představit, že kanály byly opravdu jedinými spojovacími cestami, když nepřetržitá palba zneprůchodnila ulice.“(Petr Vlček, LFŠ 2007)
