Překvapení mohou být různá. Příjemná - to když třeba zdědíte po tetičce, o jejíž existenci jste dosud neměli ani tušení, milion dolarů, a ta druhá. Překvapení, které čekalo jednoho rána na pána a paní Bantryovy, majitele honosného venkovského sídla Gossington Hall, bylo jednoznačně z rodu těch druhých. Za jiných okolností by ta půvabná mladá blondýna, kterou nečekaně objevili ve své knihovně, mohla jistě být vítanou ozdobou některého jejich večírku či společenské párty. Ve stavu, v jakém se s ní však teď mají možnost seznámit, se o jejím podobném využití do budoucna dá s úspěchem pochybovat. Zato ovšem její přítomnost navozuje spoustu otázek. Kdo to vůbec je? Jak a proč se ocitla právě zde? A - v neposlední řadě - kdo se postaral o to, že vypadá tak, jak vypadá? Dolly Bantryová zná jediného člověka, o němž věří, že bude schopen všechny tyto záhady objasnit...
Slečna Marplová je vedle Hercula Poirota druhou nejznámější postavou nekorunované královny detektivek Agathy Christie a hrdinkou dvanácti jejích knih. Čtenářům se představila už v roce 1930 v románu, nazvaném Vražda na faře, a pak už v rychlém sledu následovaly příběhy další. Milá stará dáma se zálibou v zahradničení a sousedských klípcích, s všudypřítomnou velkou taškou plnou pletení a jiných nezbytností, je na první pohled zosobněním anglické staré panny poloviny minulého století. Běda však tomu, kdo se nechá zmýlit jejím nenápadným vzezřením! Kdo si neuvědomí, že se za ním skrývá bystrý mozek, pro který je řešení záhad všeho druhu nejen nejoblíbenějším koníčkem, ale přímo posedlostí. Dlužno říci, že tímto mírně přezíravým postojem vůči ní trpí zkraje zejména všichni inspektoři, policejní komisaři a vůbec vyšetřovatelé všeho druhu, kteří nelibě nesou, že se jim tahle neodbytná babka plete do práce. Každý z nich si ovšem dříve nebo později musí uvědomit, že na slečnu Marplovou prostě nemá. Protože to, k čemu se oni dlouze, složitě a "zdeúředně" konečně doberou, to už ona dávno svým vlídným přístupem, pochopením pro lidské slabosti i znalostí prostředí odhalila a je zase o krůček před nimi...
Tak jako všechny detektivní romány Agathy Christie jsou i příběhy slečny Marplové vděčnou a neustále znovu využívanou látkou pro filmové i televizní tvůrce. V roli tohoto "detektiva v sukních" se již vystřídalo více hereček. V paměti českých diváků nepochybně dodnes zůstává např. Margaret Rutherfordová z filmu "To je vražda, řekla" natočeného podle románu Vlak z Paddingtonu, Angela Lansburyová, která byla slečnou Marplovou v "Rozbitém zrcadle", či Joan Hicksonová, která řadu jejích případů natočila pro BBC. (Na naší obrazovce jsme z nich před lety viděli Ohlášenou vraždu a Zapomenutou vraždu...)
Tvůrci nejnovějšího zpracování této dnes již klasické látky vsadili na Geraldinu McEwanovou, herečku, která dokáže ve svém projevu spojit sladkou vlídnost s tvrdostí švédské oceli. (Jak to právě v poslední době předvedla v roli sestry Bridget v působivém snímku Petera Mullana Padlé ženy). Geraldine, (která se této role ujala ve svých dvaasedmdesáti letech) je podle tvůrců slečnou Marplovou nového milénia, neboť se společně s nimi pokouší o nový, moderní přístup k této postavě. Umožňují jí to i některé nové prvky, k nimž autoři sáhli (byť samozřejmě velmi pietně zachovávají ducha a charakter, jimiž svou postavu obdařila Agatha Christie). Jedním z nich je třeba i to, že na rozdíl od všech minulých pojetí má zde Jane Marplová nejen svou přítomnost, ale i minulost. Geraldine sama je pochopitelně svým nejnovějším úkolem nadšena, což lze dedukovat i z jejího stručného vyznání: "Mám pocit, že mi rolí slečny Marplové byl svěřen svého druhu národní poklad, který mimořádně obdivuji a hodlám důsledně chránit..."
Experimentální pohled režiséra P. Štingla na realitu naší přítomnosti. Film na hranici hraného a dokumentárního žánru. Není náhoda, že mozaika příběhů z Pasek nad Jizerou je znovuobjevením míst, kam Karel Václav Rais zasadil svůj buditelský román. Tradičně česká oblast uprostřed Sudet si zachovala nepřerušenou historickou kontinuitu a tak i vzpomínky a kronikové záznamy nadčasově žijí v místních obyvatelích. Ve volně zpracovaných vzpomínkách z kroniky Drahoslava Waldmanna vystupují místní obyvatelé v rolích svých otců a dědů. Skvělé výkony desítek amatérských herců, chalupníků a hospodářů horských usedlostí i ochotníků z širokého okolí, spojuje fenomén lidské paměti. Vzpomínky kráčejí s našimi poutníky po letokruzích celého minulého století. Vzpomínky probouzejí k životu nejen filmová kouzla a skoky v čase, ale také obrazotvornost kolorovaná tradičním podkrkonošským spiritismem.
