Hlavními postavami dokumentu Mikaela Wiströma a Alberta Herskovitse jsou členové chudé peruánské rodiny. I když již nežijí v provizorním dřevěném baráčku hned vedle skládky jako v začátcích a otec Daniel každý den vyjíždí se svým mototaxi za výdělkem, stále si nemohou dovolit zaplatit svému osmiletému synovi kvalitní školu. Proto se pětapadesátiletá matka Naty rozhodne odjet za prací do Španělska, a zajistit tak své rodině lepší budoucnost. Ve velmi citlivě natočeném snímku se před námi paralelně odvíjí Natyin osamělý život hotelové pokojské v neznámém prostředí a zároveň existence její opuštěné rodiny. Autorům filmu se podařilo zcela pohroužit do nitra jednotlivých rodinných členů, a díky tomu neokázale, ale o to přesvědčivěji zachycují pestrou škálu jejich emocí. Pocitově silnému vyznění snímku napomáhají kromě decentní hudební složky a vynikající kamery i vhodně zakomponované černobílé fotografie z rodinného alba.
Maďarka Sonja našla ráj na zemi. Miluje Rakušana Thomase, s nímž žije uprostřed úchvatné krajiny na břehu jezera Fertő, v domě jako vystřiženém z časopisu o moderním designu. Na velikonoční víkend k nim mají přijet Thomasovi staří přátelé z Vídně Heinrich a Eva. Idylku naruší zmizení tří chlapců ze sousedství, a především nečekaně objevené snuff video, zcela zřetelně natočené pár kroků od místa, kde Sonja s Thomasem žijí, které zachycuje ztracené děti a boty jejich záhadného mučitele. Atmosféra mezi přáteli se mění a každá z postav pomalu odhaluje svou pravou tvář. Psychologický thriller, natočený podle úspěšné literární předlohy Thomase Glavinice, staví na kontrastu mezi vyváženou krásou přírody a vnitřním neklidem čtyř lidí, u nichž se čím dál tím víc projevují známky rostoucího strachu a hrozivého podezření.
Těžko bychom nalezli místo, z něhož sálá tak specifická atmosféra, jako je přístavní čtvrť italského Janova. Tedy spíše sálala, protože kouzlo úzkých oprýskaných uliček, plných opilých námořníků, vyžilých prostitutek a přízračné atmosféry, pozvolna mizí v nenávratnu. Italský režisér Pietro Marcello dokázal s využitím unikátních archivů tuto atmosféru brilantně oživit a ještě k tomu rozehrát v jejích kulisách pozoruhodnou love story mezi tvrďáckým, ale dobráckým Sicilanem Enzem a transsexuální Mary. Jejich láska k nám promlouvá z magnetofonových pásek, které si mezi sebou vyměňovali v janovském vězení, kde se na heroinu závislá Mary s Enzem poznali. Autor tohoto nadžánrového snímku, oceněného na Berlinale a na filmovém festivalu v Turíně, přibližuje příběh Mary a Enza přirozeně působícími inscenovanými pasážemi, které velmi invenčně kombinuje se současnými i archivními záběry, v nichž se Janovanům podařilo zachytit jedinečného genia loci jejich města.
Padesátník Vagn je tak trochu outsider. Žije sám, chodí do práce, a hlavně hraje se stejně starými a mnohdy i staršími chlapíky fotbal. Celý tým se chystá na pravidelný autobusový zájezd do Švédska, kde je tentokrát čeká zápas s drsným mužstvem místních policistů. Vagnovy kopačky, které toho v průběhu filmu budou mít na svědomí ještě daleko víc, způsobí, že ho spoluhráči zapomenou na benzinové pumpě – zcela bez prostředků. Tam se dá dohromady se zlodějíčkem Johnem, který, ačkoli ho právě pustili z vězení, se snaží benzinku vykrást. Jejich setkání je začátkem řady nedorozumění, zaviněných tím, že Vagn netuší, co je John zač, a Johnovi se zase strašně nehodí přítomnost neodbytného chlapíka, který je pevně rozhodnut s jeho pomocí dostihnout autobus se spoluhráči. Začátky jsou krušné, ale nakonec se mezi dvěma zcela odlišnými muži pomalu rodí jakési pouto a zasmušilý Vagn vylézá ze své ulity a začíná znovu žít. Sympatické road movie je místy seversky chladné, ale i hřejivě humorné, především však dobře napsané, zahrané a nepatetické. (MFF KV)
Newyorskou nezávislou skupinu The Magnetic Fields vede Stephin Merritt – muž, jehož média označila za nejlepšího textaře po Coleu Porterovi. Intimní dokument, který vznikal deset let, je prvním pohledem zblízka na jeho práci jak pro The Magnetic Fields, tak pro offbroadwayské muzikály.
V dobách komunismu, kdy bylo vše pod kontrolou, se stala hudba silným fenoménem. Obzvlášť rock byl v komunistickém bloku symbolem svobody, spojoval se s opozicí a alternativním životním postojem tváří v tvář totalitě. Železná opona rockovou hudbu nezastavila a díky ní mohli mladí lidé cítit svůj svobodný prostor. Písně bořily stereotypy a vytvářely pouto mezi lidmi.
Příběh rockové hudby v Polsku vypráví britský novinář a spisovatel Chris Salewitz od prvního protestsongu Czesława Niemena přes proces s polskými hippies, nástup punkové revolty až k Solidaritě. Centrem rockové hudby se stal festival v Jarocině, největší ve východní Evropě, kam se sjíždělo až dvacet tisíc fanoušků nezávislé kultury – ve filmu se objeví unikátní archivní záběry a písně skupin jako Tilt, Brygada Kryzys, T. Love, Maanam, Kult, Republika, Lady Pank, Izrael, 1984, Siekiera či Dezerter.
Starý a nemocný pastýř si léčí dávivý kašel prachem, smeteným z podlahy kostela a rozpuštěným ve vodě. Kůzle narozené v jeho stádu se staví na nohy a začíná bojovat o své místo na světě. Vzrostlá jedle, kterou si přivlastnily lidské bytosti, klidně shlíží na střechy vesnických domků. Její majestátnost však vezme za své s příchodem dělníků, kteří ji rozřezanou použijí pro přípravu uhelného milíře. Člověk, zvíře, vegetace a prach jsou čtyřmi protagonisty příběhů spojených do kruhu v jednom z nejpozoruhodnějších snímků letošního canneského festivalu. Obrazové vyprávění na pomezí hraného a dokumentárního filmu, prosté dialogů, plyne stejně poklidně jako život v kalábrijské vesnici, kde se odehrává. V uchvacující poetické vizi věčně se opakujícího životního cyklu hledá Frammartino způsob, jak zachytit esenci skrytou pod povrchem bytostí, věcí a veškerého dění. Ermanno Olmi či Robert Bresson rezonují v díle režiséra, jenž dodává, že svým vyprávěním chtěl „vrátit důstojnost věcem, které obvykle zůstávají v pozadí“.
Vizuálně podmanivý celovečerní debut Černé pole se odehrává v Řecku roku 1654. K ženskému klášteru na útesu hory přijíždí těžce zraněný janičár. Sestry jej berou k sobě do kláštera a starají se o něj. Raněný je ošetřován i sestrou Anthi, která se do vojáka zamiluje a později mu pomáhá k útěku. Obsahové těžiště filmu nespočívá v historickém kontextu, ale ve vztahu dvou hlavních postav, a především v hledání svobody a identity dívky Anthi. Zprvu tichá řádová sestra, skrývající překvapivé tajemství, v sobě odhaluje dosud nepoznané touhy, které vedou k radikální proměně pohledu na sebe sama. Debutujícímu Marinakisovi, jenž je kromě režie podepsán i pod scénářem, se podařilo natočit silné drama o hledání sexuální i genderové identity. Černé pole je obrazově vytříbený příběh o snaze osvobodit se od norem a pravidel utvořených společností. Film vyniká podmanivou atmosférou a velice pečlivou výpravou.
Mladý policista Shane Cooper se právě přistěhoval do malého města Red Hill, kde se chce usadit se svou těhotnou ženou Alice. Hned první služební den v novém místě ale přichází zpráva, že z vězení utekl Jimmy Conway, nenapravitelný vrah. Ten se vrací do Red Hill, aby vykonal pomstu. Poklidná služba se tak pro Shana rychle mění v noční můru. Pokud má přežít den a noc, musí vzít zákon do vlastních rukou. Temný a zručně natočený thriller, který vyniká vytříbenou kamerou, se odehrává během jediného dne a noci a nechybí v něm velká dávka explozivního násilí a krutostí. Příběh se soustředí na vztahy mezi Shanem, drsným vedoucím místních policistů starým Billem a znetvořeným bezcitným vrahem Conwayem. Režijní debut Patricka Hughese je moderní policejní drama natočené ve westernovém stylu. Hughesovou inspirací byly filmy Roberta Rodrigueze, bratří Coenů a George Millera.
Příběh, odehrávající se většinu času v industriální zemi nikoho mezi sloupy vysokého napětí, na kterých hlavní mužští hrdinové pracují, není snadné stručně shrnout. Přemýšlivý a velmi osobní debut scenáristky a režisérky Caroline Strubbeové se spíše než o narativní linii opírá o reflexe o samotě, pocitech neklidu a touhy, kde je vše nahlíženo hledající, pohyblivou kamerou. Snímek je intimní, tajuplnou kronikou vztahů obecně a vztahů v rodině zvlášť. Malá Tessa je ponechána více méně svému osudu, dny tráví touláním po okolí a věnuje se svému podivnému koníčku, sbírání nejrůznějších věcí. Matka Bettina jako by snila o jiném životě. O životě normálnějším, či možná naopak dobrodružnějším. Území ztracených lidí je subtilní drama o neklidném lidském hledání štěstí.
