Komplex obytných domů Serenissma v ulici Anelli tvoří šest budov. Necelých tři sta bytů o rozloze 28 metrů čtverečních obývali od devadesátých let převážně afričtí přistěhovalci. Od té doby se v oblasti rapidně snížila bezpečnost a zvýšila kriminalita. Přistěhovalecká čtvrť začala být místními brzo označována jako ghetto. Skvrnu na kráse průmyslového severoitalského města Padova se v roce 2005 rozhodla místní radnice odstranit tím, že všechny obyvatele vystěhuje do dočasného náhradního ubytování a budovy uzavře. Snímek dokumentuje dvouletý proces postupného uzavírání komplexu Serenissma, a to jak z pohledu nemajetných uprchlických rodin, jež často neměly na výběr, než se do stigmatizovaného prostředí nastěhovat, tak z pohledu komunálních politiků, kteří se snaží hájit práva všech svých obyvatel. Snímek je protkán řadou zpravodajských záběrů pořízených zejména v roce 2007, kdy se oblast dostala do centra mezinárodní pozornosti kvůli ocelové zdi, kterou radnice nechala na čas komplex obehnat a zpečetila tím jeho punc sociálně vyloučené lokality.
V loňském roce uplynulo padesát let od čínské invaze do Tibetu. Po celou tuto dobu prosazuje světská a duchovní hlava Tibetu dalajlama pro svůj národ nenásilnou střední cestu kompromisních dialogů s čínskou vládou, které by měly vést k tibetské autonomii. Jelikož Čína tyto snahy zcela ignoruje a nikam zatím nevedou ani dalajlamovy diplomatické cesty po celém světě, radikálním Tibeťanům dochází v okupované zemi trpělivost. Důsledkem byly krvavé nepokoje ve Lhase v březnu 2008, ale také demonstrace exilových Tibeťanů před dalajlamovým sídlem v indické Dharamsale, během nichž požadovali úplnou nezávislost své země a pálili čínské vlajky. Tibetská filmařská dvojice Ritu Sarinová a Tenzing Sonam dává ve svém snímku velký prostor nejen dalajlamovi, ale také řadě tibetských intelektuálů. S využitím unikátních archivních záběrů přibližuje film podobu čínské okupační politiky a zamýšlí se nad budoucností Tibetu.
Sotva odezněly první výstřely rusko-gruzínské války v srpnu 2008, vydala se dvojice ruských dokumentaristů Olga Konská a Andrej Někrasov do samotného centra konfliktu, k hranici Jižní Osetie. Každý z jiné ze znesvářených stran: Někrasov z Gruzie, Konská z Ruska. Autoři postupují vstříc jeden druhému, po cestě se vyptávají očitých svědků událostí srpna 2008 a snaží se tak poskládat obraz konfliktu, o jehož přesném průběhu i příčinách se také vede válka - informační a mediální. Výpovědi očitých svědků války doplňují odkazy na mediální manipulaci s fakty. Aby vysvětlili hlubší příčiny sváru, přinášejí autoři vhled i do konfliktu o další z gruzínských autonomních území: válku v Abcházii na počátku devadesátých let. V rozhovorech s pamětníky ožívají staré vzpomínky na mučení a vraždy civilistů kvůli jejich národnosti a dodávají konfliktu na mnohostrannosti. V nekonvenčním a velmi osobním snímku se přes složitost hodnocení snaží dvojice ruských režisérů představit divákům vlastní pohled na to, kdo nese za válku jaký díl zodpovědnosti.
Nemůžu si čistit zuby, protože můj kartáček je z plastu," říká v dokumentu Johna Webstera jeho mladší syn. Rodina, žijící ve Finsku, se totiž rozhodla, že zkusí vydržet jeden rok zcela bez produktů, k jejichž výrobě nebo při jejichž použití je potřeba ropy. Touha minimalizovat svou ekologickou stopu se v mysli režiséra zrodila poté, co začal vnímat problémy spojené s globálním oteplováním a vyčerpatelností přírodních zdrojů. Vyměnit automobil za autobus, letadlo za vlak, motorový člun za veslici nebo nakoupit v obchodě základní potraviny však není vždy snadné, zvlášť pro rodinu s dětmi. I ti sebevíc motivovaní začnou pochybovat, když se věci komplikují a způsobují nepohodlí. Uvnitř čtyřčlenné rodiny tak brzy vznikají rozkoly. V průběhu roku se z původního pevného rozhodnutí přejít na ekologicky přijatelný způsob života postupně slevuje ke kompromisům a jednodušším řešením. Lze se chovat ekologicky, a nezničit přitom rodinné štěstí? Podstoupili byste sami takový experiment?
Každou rodinu trápí strašidla minulosti. Americká rodina Mosherových pocházející z dělnického prostředí není výjimkou. Její hlavu Dona neustále trápí noční můry z vietnamské války, Donova osaměle žijící sestra Denise považující se za čarodějnici tráví většinu času na hřbitově vyvoláváním duchů a jeho dcera Donna otěhotněla ještě jako mladistvá s mužem, který ji bil. Ani Donnina dcera Daneal neunikla rodinnému prokletí a neodvratně opakuje nešťastný osud své matky? Dokumentaristovi Michaelu Palmierimu se společně se spisovatelem a hlavně příbuzným rodiny Donalem Mosherem podařilo během jednoho roku natočit nebývale intimní a otevřený portrét tří generací neúspěšně bojujících o naplnění amerického snu. Melancholická nálada svižně střiženého snímku s nápaditou kamerou plasticky vykresluje rodinu Mosherových uvězněnou v bludném kruhu chudoby a špatných rozhodnutí.
Hudba bez ideologie, nabízející autonomii a prostor k vlastnímu vyjádření. Tak vnímá punkrock skupina mladých muslimů a muslimek, tvořících několik různých kapel a dohromady tuto žánrovou hudební scénu. Většinu z nich oslovila kniha Michaela Muhammada Knighta The Taqwacores, punkový manifest. Knight, vychovávaný jako katolík, konvertoval k islámu ve svých sedmnácti letech na výraz protestu proti despotickému otci. Jako ?bílý muslim" budí pozornost v západní i muslimské společnosti. Knight a jeho přátelé ze skupiny The Kominas uspořádají turné po amerických velkoměstech a po cestě přibírají do svého vyzdobeného autobusu další interprety. Půl roku po americké ?šňůře" koncertují v Pákistánu a snaží se tak punkrock a vlastní interpretaci koránu přiblížit i tamním muslimům. Vystoupení punkrockerů jsou kontroverzní pro americkou i pákistánskou, muslimskou i nemuslimskou komunitu. Režisér Omar Majeed ve svém snímku pracuje s konceptem ?minority uvnitř minorit" a přibližuje, jak těžké je dostát tradicím a zároveň bojovat o možnost projevit se nonkonformně.
"Hello, I'm Johnny Cash." Takto tradične sa prihovoril Johnny Cash aj 4. júna 1969 vo väznici s maximálnou ostrahou San Quentin svojim netradičným divákom. Vrahovia a násilníci však po príchode muža v čiernom, ako Johnnyho prezývali, aspoň na chvíľu mohli zabudnúť na všetko zlo, ktoré spáchali a vychutnali si dnes už legendárny koncert.
Celé predstavenie zaznamenala televízna spoločnosť Granada TV a DVD obsahuje tieto skladby:
"I Walk the Line"
"Folsom Prison Blues"
"Orange Blossom Special"
"Jackson"
"Darling Companion"
"Daddy Sang Bass"
"San Quentin"
"Wanted Man"
"A Boy Named Sue"
"(There'll Be) Peace in the Valley"
"He Turned the Water Into Wine"
Značnú časť unikátneho záznamu tvoria rozhovory so strážcami a väzňami, ktorí opisujú svoj život za múrmi väznice v San Quentin.
Když manželé Čangovi před šestnácti lety opouštěli svůj domov a s ním i své rodiče a roční dcerku, věřili, že dělají pro všechny to nejlepší. Léta na rodinu vydělávali jako námezdní dělníci v textilních továrnách a domů se vraceli jen na pár dní v roce kolem oslav Nového roku. Právě v tuto dobu se Čína a především její železniční síť každoročně ocitá v chaosu. Za svými blízkými míří v přeplněných vlacích na 130 milionů migrujících pracovníků. Získat jízdenku na vytoužený vlak zabere i několik týdnů a odměnou upracovaným dělníkům je pak často jen tristní setkání s odcizenými vlastními dětmi. Také Čangovi nemají jiné přání než připravit svým dětem prostřednictvím vzdělání lepší osud, než měli sami. Aniž si to však uvědomují, chystají jim často pravý opak. Snímek přináší hluboce lidský a nepřikrášlený portrét jedné rodiny z milionů jí podobných, které platí za překotný ekonomický rozvoj Číny příliš velkou cenu. Vizuálně dokonalý debut režiséra Lixina Fana byl na posledním amsterdamském festivalu IDFA oceněn hlavní cenou za celovečerní dokument.
Vypořádat se s prožitou genocidou, která člověka krutě připravila o jeho nejbližší, není snadné. O to spíš v případě, že vrahy byli vlastní sousedé. Ve Rwandě přišlo během etnických střetů Hutuů a Tutsiů o život na osm set tisíc lidí. Rwandská vláda ustanovila speciální právo ?gačáča", podle nějž mají být stíhaní pachatelé genocidy souzeni těmi, na nichž se sami provinili. Dokument režisérky Anne Aghionové ukazuje několik konkrétních gačáča soudů, v nichž proti sobě stojí obžalovaní a žalující - svůj žal ze ztráty blízkých nese velmi těžce mimo jiné hutuská žena provdaná za tutsijského muže, kterého jí stejně jako jejich dítě před očima ubili k smrti. Případy jsou komplikované a rozpaky přitom panují na obou stranách. Obžalovaní se zdráhají přijmout obvinění a před zraky domorodé komunity uhýbají pohledem. Pozůstalí krčí rameny: jak mohou soudit člověka, který je připravil o chuť k životu? Jak vedle něj mohou dál bydlet? Jak se vyrovnat s faktem, že vesnice je společným domovem obětí i vrahů? Drásavě přímočarý snímek rozestírá před publikum patovou situaci, v níž hojivě působí jedině čas a odpuštění.
Diskriminace bělochů. Pro Evropana a Američana prakticky neznámý pojem, pro tisíce bělošských farmářů žijících v jihoafrickém státě Zimbabwe tvrdá realita. Humanitární situace v jedné z nejchudších zemí Afriky se od přelomu tisíciletí rapidně zhoršila se zavedením pozemkové reformy, která místnímu diktátorovi Robertu Mugabemu umožnila pod heslem ?Zimbabwe Zimbabwanům" zabrat statisíce hektarů půdy prosperujících bělošských farem. Původně britská rodina Mikea Campbella, která do Zimbabwe přišla před třiceti lety a na své farmě pokojně žije s pěti sty domorodci, se Mugabeho zvůli soudně vzepře. Campbellovi se v bitvě nevzdávají ani poté, co jsou brutálně zlynčováni, a doufají, že verdikt mezinárodního tribunálu by mohl znamenat významný precedens. Atmosféru dechberoucího snímku o nerovném střetu lidských práv s rasovou nenávistí podtrhuje působivá hudba. Film se dostal do letošních širších nominací na Oscara.
