Osmnáctiletá Alisa byla počata v moři, kde se její matka náhodně setkala s námořníkem. Vyrůstala pouze s maminkou a babičkou v domku na pobřeží. Po řadě různých zklamání se rozhodla uzavřít se do mlčení. Školní léta prožila ve zvláštní škole, kde v sobě odhalila schopnost předvídat budoucnost či plnit přání. V sedmnácti letech odešla do Moskvy a pokoušela se tam studovat. Jednoho večera skočila do řeky, aby zachránila tonoucího mladíka Sašu, který byl příliš stresován svými ambicemi obstát v dravém světě obchodu. Zamilovala se do něj, ale její cit zůstal bez odezvy. Nebo přece jen? Moderní variace na pohádku o „rusalce“ nebo „malé mořské víle“ patřila v Rusku k filmovým událostem loňského roku. Emocionálně pestrému kaleidoskopu obrazů ze života hlavní hrdinky dominuje výrazný soundtrack a nezaměnitelný projev Maši Šalajevové v titulní roli. [43. MFF KV 2008]
Smrt Diany Spencerové, známé především coby princezna Diana či Lady Di, otřásla v létě roku 1997 celým světem. A stejně rychle jako začali lidé nosit květiny do blízkosti tunelu u pařížského Place de l'Alma, kde havaroval mercedes Dodiho al Fayeda, tak se začaly objevovat i konspirační teorie hledající za smrtí populární Britky něčí zájmy. Například zbrojařských lobistů, kterým princezna Diana radikálně utnula možnosti prodeje pozemních min. Koprodukční drama Johna Stricklanda neskrývá, že stojí právě na fiktivním konspiračním základu.
Jeho hlavní hrdinkou je Rachel Viscová, mladá idealistka, která dříve pracovala pro Červený kříž a značnou část svého života zasvětila stejně jako Lady Diana boji proti nášlapným minám. A je to právě Rachel, nyní novinářka, kdo se v Paříži coby svědek celé události odmítá smířit s oficiálním vysvětlením princezniny smrti a zahajuje vyšetřování na vlastní pěst. S pomocí bývalého partnera, důstojníka francouzské policie, pak skutečně přichází na to, že s touto nehodou je cosi v nepořádku. To už jsou ale spuštěny mechanismy, které mají všetečnou ženu umlčet. A zdaleka není jasné, zda Rachel dokáže v tomto souboji obstát. Jejím hnacím motorem je vědomí, že se pere za dobrou věc.
Pro oznámení rozchodu není dobrý žádný den – o to méně ten, který měl být původně oslavou výročí. Lucia se však manžela Giovanniho nechce vzdát. A do svého spontánního boje o mužovo srdce zapojí nejen kamarádky, ale i filmaře Erose, který spolu se svým parťákem snímá každou chvilku rozcházejícího se páru. To, co mělo být dokumentem o umělcích pracujících na volné noze, se stává svědectvím o každodenních partnerských problémech lidí z velkoměsta. A podobně jako nelze žádné rozhodnutí ve vztahu považovat za definitivní, bylo by krátkozraké i dělení hrdinů na padouchy a svatoušky. Snímek o všemožných podobách lásky, a hlavně o její nevyzpytatelnosti, jímž se prolíná smutná píseň Billie Holidayové Good Morning Heartache, reprezentuje mladou krev italské kinematografie. Ač se odehrává v atraktivním prostředí filmařů, neukazuje ho v tak zářivém světle, jak ho známe ze společenských rubrik. [43. MFF KV 2008]
Čtyři mladí přátelé ze čtyř částí Ugandy se snaží prosadit v hlavním městě Kampale, kam se vydají vstříc kariérám hudebníků. Chudinské čtvrti města nazývané „divizionz“ však fungují na základě nepsaných pravidel, která mohou neznalé návštěvníky dovést do slepých uliček. Hrdinové náhle čelí dříve nepoznaným konfrontacím, v nichž mohou mít navrch jejich vzájemné vztahy, ale i vidina osobního prospěchu. Snímek patří mezi tituly přivádějící diváka do vzdálených končin, aniž by tuto výpravu zneužíval k ohromování povrchně exotickými záběry. Klíčová je zde autenticita, která pramení ze zachycení slumů, v nichž dostali prostor místní neherci. K dosažení dramatičnosti snímek nepotřebuje střelné zbraně, ale vystačí si s motivem ohrožení plánu hrdinů. Ukazuje, že ve slumech vládne rivalita, jejíž příčiny nicméně nespatřuje v zakořeněné hierarchii (jako to známe z filmů odehrávajících se ve favelách Rio de Janeira), ale výhradně v lidské řevnivosti.
Dvě typické slovinské rodiny spolu žijí v idylických vztazích, dokud si jedna z nich nekoupí nové auto… Souseda a jeho rodinu tato událost zneklidní, ale odolají závisti a raději se na vysokohorské túře kochají krásami své země. Hořce ironická anekdota, založená na jednoduchém, ale účinném nápadu, je originální odpovědí na současné společenské dění ve Slovinsku. „Na slunečné straně Alp – tímto způsobem charakterizují cestovní kanceláře mou vlast jako krásnou zemi, plnou pohostinných a přátelských lidí. Nedávné rasisticky a xenofobně zaměřené události však ukazují Slovinsko v temnějším světle a můj film se snaží na to reagovat.“ Janez Burger [43. MFF KV 2008]
Polská emigrantka Lena je uklízečkou na letišti Heathrow. Po jedné směně jí ujede autobus, ale kamarádka Birdie jí naštěstí velice ochotně nabídne přespání v rodinném domě nedaleko letiště. To ještě Lena netuší, že se dostane do rukou psychopatické mamky a taťky, kteří si přímo pod ranvejemi vytvořili vlastní svět, kde vládnou jejich pravidla a zákony. Snímek, který začíná jako sociální drama Mika Leigha, se velmi rychle zvrtne v krvavou a zvrhlou hru o přežití, v níž zpočátku nejistá Lena dokáže uhrát jisté body a získat pozornost a snad i důvěru mamky. Snímek se nebrání velmi černému humoru a svérázně paroduje životní styl a každodenní rituály britské rodiny. Režisér k filmu dodává: „Vyrostl jsem ve stínu letiště Heathrow a zvuky, které slyšíte v tomto filmu, jsou zvuky mého dětství.“ Snímek Mamka a taťka byl uveden ve Velké Británii v televizi o Vánocích a vzbudil velice kontroverzní reakce. [44. MFFKV 2009]
Tři přítelkyně se odhodlají uniknout beznadějné nezaměstnanosti, jež vládne v jejich rodném městě, a rozjedou se do Sofie. Jsou odhodlány přijmout jakoukoli práci a společně hledat jakýkoli byt. Díky náhodnému setkání na rušné ulici metropole se nejpohlednější z dívek podaří dostat práci servírky v baru. Všechny tři pak sdílejí obskurní podnájem s manželským párem a bohémským muzikantem. Zatímco ta nejšťastnější se pozvolna odpoutává, díky svému ženskému kouzlu, obě méně úspěšné kamarádky se musí spokojit s bídně placenou prací. Ta podnikavější vsadí časem na lásku, což ji málem stojí život. Plyne čas a s ním odplouvají i iluze, jež je vedly do velkoměsta. Sešívat díly luxusního spodního prádla jistě nebylo snem žádné z nich, ale když ztroskotá poslední pokus o zvrácení běhu věcí, nezbývá než smířit se s osudem – a ten, jak známo, bývá někdy nevyzpytatelný a může mít v zásobě překvapení. [43. MFF KV 2008]
Komediálny seriál o 20. rokoch 20. storočia v jednom bohatom dome v Anglicku. Zobrazuje spolunažívanie a vtipné scény medzi služobníctvom a bohatou aristokratickou rodinou. Niekedy to vyzerá tak, že dom nie je riadený lordom, ale komorníkom.
Dětská lékařka Gaile, která pracuje jako logopedka, není po traumatickém zážitku schopna vnímat žádné emoce. Když si však na vědeckou konferenci připravuje prezentaci spojenou s videoukázkami a vidí sama sebe na natočených záběrech, s překvapením zjišťuje, že se jí navracejí potlačené stavy, spojené zejména s agresivitou. Gaile se rozhodne k experimentu. Za asistence muže s videokamerou vyvolává ve svém okolí rozruch a natáčí konsternované reakce účastníků jejích excesů. Jako by si však při tom nebyla schopna uvědomit hodnotu obyčejného citu i samu možnost, že by ji někdo měl rád… Debutující Kristinu Buožyteovou označila domácí filmová kritika za litevskou Lilianu Cavaniovou. Režisérka se ve svém prvním hraném filmu zamýšlí nad rolí audiovizuálních záznamů, které se staly běžnou součástí našeho života. [43. MFF KV 2008]
Zapadlá ves v hloubi Ruska. Začátek 20. století připomínají jen ojedinělé fotografie na stěnách roubenek. Ženy se tu oddávají rituálům málem pohanským a věří, že jejich životy jsou magicky propojeny s místní roklí. Každý, kdo toto pouto zpřetrhá, zahyne. Jediný, kdo se vymkl odvěkému řádu, je mladý vzdělanec Karev. Rád by splynul s rodným prostředím, ale je již infikován městskou civilizací. Jeho cizost přitahuje místní ženy, sblížení s ním je však pro ně zkázonosné... Film vychází z rané prózy básníka Sergeje Jesenina, v níž rezonuje i jeho nepřekonatelný vnitřní svár: stesk odrodilce kompenzovaný pózou zhýralého světáka. Dokumentaristická zkušenost režisérky je patrná ve způsobu reanimace zaniklého času. Dokládá ho nejen až muzeálně průkazná věcná sféra – rekvizity a kostýmy, ale i herecké kreace. Postoje, psychologie, pohledy a gesta protagonistů odstiňuje nepřehlédnutelný nános patiny odeznělé epochy. Současně vypovídají i o libých a nelibých rysech ruské mentality, z nichž bývají odvozovány úvahy o „záhadách ruské duše“. [43. MFF KV 2008]
