Bukurešť, 1911. Mít bohatého a slavného otce není vždy procházka růžovou zahradou. Grig Ursaru je devatenáctiletý syn hvězdy místního Národního divadla. Sám toho ale zatím moc nedokázal. Na herce je příliš malý, před ženami se příliš stydí a jeho životní styl je příliš nákladný. A to se ještě chystá spáchat něco, co jeho otec považuje za největší zločin na světě: natočit film! Grig uchvácený příchodem kinematografu sní o nejgrandióznějším a nejdelším filmovém projektu, jaký byl kdy vytvořen. Rozhodne se stát se režisérem a natočit „Válku o nezávislost“, dokonalou rekonstrukci rusko-turecké války z roku 1877, díky které Rumunsko získalo nezávislost.[Zdroj: Febiofest 2008]
Izraelské městečko Mitzpe Ramon, ležící v poušti Negev na jihu Izraele, dřív stíhaly časté erupce ramonského kráteru, ale dnes ho trápí především ekonomická krize. Ze snů jeho zakladatelů, kteří sem přišli na začátku 50. let, zbyla už jen zašlá textilní továrna. Malka, její manžel Haim a kamarádka Irena, kteří v továrně pracují, se denně obávají, kdy bude i tato fabrika zavřena. Režisér Jacob Goldwasser nahlíží sociální téma s nadsázkou židovské anekdoty, kde důvtip vítězí nad nepřízní osudu. Chytrá a odvážná Malka nedá na výhružky nadřízených ani na liknavost manžela a rady místního rabína si s oblibou vykládá po svém. S kamarádkou Irenou a mladší sestrou pomalu zosnuje plán, jak získat peníze na rozjetí vlastního obchodu.[Zdroj: Febiofest 2008]
Nejnovější, čtyřhodinový snímek izraelského filmaře Rona Havilia se pohybuje na hraně dokumentu, eseje, cestopisu, autobiografie, deníku a zároveň je i filmem o filmu. Ron se s manželkou a dospívajícími dcerami, které mu pomáhají s natáčením, vypraví do Jižní Ameriky, aby absolvoval stejnou cestu jako před třiceti lety. Tehdy čerství novomanželé zamířili z Buenos Aires přes Bolívii do Peru. Na cestě na ně nejvíce zapůsobilo zbídačené hornické městečko Potosí a jeho obyvatelé. Ron se je nyní snaží opět najít a zjistit, co se s nimi stalo. Povede se mu znovu nalézt ztracený čas? Film zároveň klade velice osobní otázky týkající se rodiny, života, stárnutí i smrti; na pozadí scenérie Bolívie, jedné z nejchudších zemí světa.[Zdroj: Febiofest 2008]
Na podzim roku 2006 izraelská armáda tvrdě bombardovala území Libanonu. Když dorazily jednotky OSN, bylo už milion lidí bez střechy nad hlavou, přes tisíc mrtvých a stovky pohřešovaných. Režisér Philippe Aractingi, který strávil dvanáct let ve Francii, začal ve svých filmech po návratu do rodného Libanonu zpracovávat aktuální situaci svojí země. V roce 2005 natočil částečně autobiografický muzikál Bosta o umělci, který se vrací po letech exilu domů. Aractingiho nový snímek Pod bombami však popisuje zcela odlišný návrat do rodné země. Zeina přijíždí do rozbombardovaného Libanonu hledat svého nezvěstného syna a sestru. Pátrání provází postupná rekapitulace jejího života a poznání, že exil nikdy nebyl správným řešením.[Zdroj: Febiofest 2008]
Lovkyně otrokyň chytá po lesích ženy a prodává je překupníkovi, který je pak dále distribuuje do New Orleans. Když je spolu s několika dalšími nebožačkami chycena také Anna, Mary musí podstoupit těžkou cestu za vysvobozením milované sestry.
Thajský režisér Aditya Assarat se pro natočení svého hraného debutu inspiroval atmosférou venkovského rekreačního letoviska, které před čtyřmi lety zpustošila vlna tsunami. Když do oblasti dorazil, zasáhl jej podle jeho slov rozpor mezi nádhernou krajinou a hlubokým kolektivním smutkem, který se odráží v tom, jak tamní mladí lidé jezdí v kruzích na skútrech. Film pomalým meditativním tempem vypráví o mladém architektovi Tonovi z Bangkoku, který se vydává do Takua Pa. Kulisa nově postavených domů a podmanivé přírody nedokáže skrýt smutek, který doposud prostupuje zdejší obyvatele. Ton se ubytuje v hotelu a mezi ním a majitelkou se rozehrává osudový milostný románek. Snímek buduje atmosféru a pocity portrétováním krajiny.[Zdroj: Febiofest 2008]
Washington D. C. Sedm let po poslední ropné válce se lidstvo světa dělí na dvě části - ovládající a ovládané. Otrokáři jsou krutí, některé otrokyně by raději dobrovolně zemřely. Ale ani to jim zatím není dovoleno. Lze vůbec očekávat změnu k lepší? Je ještě naděje?
V roce 1988 navštívil papež Jan Pavel II. Uruguay, konkrétně město Melo. Dle oficiálních úředních zpráv mělo na mši zavítat až padesát tisíc věřících. Většina místních nemajetných rodin vložila své úspory do nákupu zboží, které doufala, že prodá a tak zbohatne. Pašerák Beto dostane nápad postavit veřejný záchodek. Pro splnění tohoto cíle musí překonat mnoho překážek. Ve výsledku nedosáhne sice takového zisku, jaký očekával, ale něčeho mnohem cennějšího. Scénář filmu byl inspirován skutečnou návštěvou svatého otce a několika událostmi s tím spojenými. Většina protagonistů jsou neherci vybraní na místě natáčení. Urugayská kinematografie patří v posledních letech mezi nejzajímavější světové produkce.[Zdroj: Febiofest 2008]
Zmatená žena se nechává postupně pohltit každodenními problémy, kterým se nechce postavit tváří v tvář. Je jí zabaven majetek a zavřou jí obchod kosmetickým zbožím - jediný zdroj obživy pro její rodinu. Budoucnost jejích dětí je nejistá, neboť jim nemůže platit soukromou školu. Živelnost dětí stojí v ostrém kontrastu k matce, která propadá hluboké depresi, jež ji zbaví i možnosti pohybu. Avšak její děti nevzdávají boj o vlastní budoucnost. Snímek si sice neodnesl žádná významnější ocenění, ale festivalové publikum ocenilo jeho intimitu a autenticitu, s nimiž zachycuje rozpad lidské duše. Příběh nezachycuje ani kulturní, ani společenský kontext důvodů, které vedou ke zhroucení jednoho lidského života, ale spíše fyzický dopad na jedince.[Zdroj: Febiofest 2008]
Lito a Nilda jsou poměrně zámožní podnikatelé z Argentiny. Ona se potřebuje nechat kvalitně vyšetřit, tak svého manžela donutí k cestě do New Yorku. Tento nevinný výlet ovšem naprosto nečekaně změní jejich životy. Lito je ochoten pro lásku ke své manželce obětovat vše, i když život s ní není žádné peříčko. Hořká komedie o údělu turistů z třetího světa je svým námětem originálním počinem v argentinské produkci. Nabízí pohled zvenčí na situaci uvnitř komunity. Přitom reflektuje dopad neutěšené situace v Argentině na její obyvatele. Roli Nildy ztvárnila známá argentinská herečka Adriana Aizembergová. Na scénáři k filmu se podílela Lucía Puenzová, jejíž letošní debut XXY je na argentinské filmové scéně považován za událost minulého roku.[Zdroj: Febiofest 2008]
