Jeden z raných Švankmajerových krátkych filmov pojednáva o veciach, ktoré sa zhromaždili na lúke za účelom pikniku. Aký je však jeho skutočný účel vedia len ony samy. Alebo ho pozná titulný pán Weissmann? Podivný iracionálny surrealistický príbeh je vystavaný na invenčnej animácii neživých predmetov a záverečnej pointe, ktorá až spätne osvetlí predchádzajúce nuansy deja. Prvý Švankmajerov počin s rozpohybovaným nábytkom, neskôr brilantne využitým v dielach ZÁNIK DOMU USHERU a NĚCO Z ALENKY.
Bádateľ MUDr. Jaroslav Vozáb si zaumienil, že nájde skutočné miesto hrôzostrašného a krvavého príbehu klasického gotického románu Horacea Walpola - Otrantský zámok. Konkrétne dôkazy pre pravdivosť svojich tvrdení našiel vedec na Otrantskom zámku neďaleko Náchoda. Animované ilustrácie z knihy sa prelínajú s rozprávaním zanieteného bádateľa. Pochybnosti reportéra Miloša Frýbu zvráti prekvapujúce objavenie obrovského rytiera z príbehu.
Švankmajerův film Něco z Alenky je poctou nezměrné Carrollově představivosti, ale současně i záminkou k rozvinutí o nic menší představivosti vlastní. Je autorovou vzpomínkou na dětství, a zároveň pokusem evokovat prožitek dětství i v divácích. Infantilní vnímání světa totiž surrealisté vždy stavěli na roveň básnické intuici či myšlení příslušníků domorodých kultur. Všechny tyto formy lidské mentality jsou vzdáleny otěžím logického a pojmového chápání reality, v němž není místo pro obraznost, která je tolik potřebným prostředkem proti okorání lidského ducha. Jestliže postavě Alenky vyhradil režisér pro její hry prostor dětského pokoje, prostorem, který ve filmu vyhradil své představivosti, je sen. Čili fenomén, na němž se surrealisté rozhodli dokázat, že realita, jež člověka obklopuje, je jen fragmentem jeho života, který do plnohodnotného celku – surreality – doplňují neprobádané oblasti nevědomí. Něco z Alenky demonstruje propojení reality a snu velmi výmluvně. Když se dívka na konci filmu probudí, uvědomujeme si, že celé dobrodružství se odehrálo během jejího spánku. Až na jednu drobnost: terárium je opravdu rozbité a králík je opravdu pryč – sen se stává skutečností a skutečnost snem. André Breton, zakladatel surrealismu, definoval tento stav vzájemného prolnutí pojmem „spojité nádoby“.
Fotbalový fanoušek si pohodlně sedá do křesla, sledovajíc fotbalový mač. Jako správný fanda má při ruce i několik lahví piva. A začíná zápas. Jenže! Místo branek divák sleduje fotbalisty, kteří se navzájem mrzačí, a to velmi vynalézavými způsoby. Po několika zmrzačených (mrtvých) fotbalistech, jeden z hráčů omylem zakopává míč, který skončí v bytě již zmíněného diváka. Hráči následně opouští fotbalové hřiště a nabíhají do divákova bytu pro zakopnutý balón.
Film je složen ze tří animovaných příběhů: Dialog věcný, Dialog vášnivý a Dialog vyčerpávající. Podstatou Dialogů je vyjádření různých druhů mezilidské komunikace. Tento zajímavý počin byl ověnčen mnoha cenami, např. získal cenu za nejlepší anim. film v Austrálii, hlavní cenu Zlatý medvěd v Německu a dokonce získal ocenění za nejlepší film všech ročníků festivalu v zemi galského kohouta.
Další ze surrealistických děl mistra Švankmajera, který nás tentokrát provádí koláží animovaných a reálných scén a jejich vzájemnými asociacemi. Vše je prostoupeno motivy da Vinciho geniality, jehož oko nás neustále sleduje.
Netradiční pohled na gastronomii v krátkometrážním filmu Jana Švankmajera. Snímek je rozdělen na tři epizody. Snídaně, oběd a večeře.
Muž vchází do starého domu, poté vyjde po schodem do místnosti svlékne si kabát a usedá za varhany, za stále hudby varhan se spouští vizuální představy s animací.
Dlouhý záběr na starou rozpraskanou zeď střídá pohled na netradiční hodiny které vždy v celou vyhodí pár kamenů, které vytvářejí obrazce, postavy a dovádějí.
Jeden z prvních animovaných filmů Jana Švankmajera přivádí na scénu rekvizity, které jsou pro tohoto tvůrce v jeho další tvorbě charakteristické: animované muzejní exponáty, peří, kosti či maso apod. To vše ožívá ve strhujícím tanci, jenž se odehrává v osmi krátkých "encyklopedických" kapitolách.
