I ve slovenské kinematografii se cestovalo časem. Podobně jako v Čechách máme blanické rytíře, na Slovensku pospávají sitničtí rytíři, rovněž čekající, že vyjedou, až bude nejhůř. To mělo nastat v roce 1970, kdy lidstvo ohrožoval samotný ďábel. Rytíři tudíž vyrazili s úmyslem zničit satanáše a napravit zkažený svět. Jenže setkají se mnoha věcmi, které překvapí, s poměry, kterým vůbec nerozumějí. Vyprávění je to ovšem notně zmatené a nezakotvené, roztěkaně mísí groteskní, satirické i vážné události do jediného chumlu.
Čerstvě vystudovaný inženýr postupně vystřízliví ze studentských ideálů, naráží na odlišnou realitu, než s jakou počítal. Málokdo chápe jeho odpor proti zaběhaným poměrům v prosperujícím podniku, prohlubují se osobní hrdinovy konflikty s nadřízeným. Poznává pokrytectví: lidé říkají něco jiného, než co si doopravdy myslí. Naráží na úlisnou poddajnost a vypočítavost, ať pobývá na venkově nebo se přesune do velkého města. Celý příběh, dotýkající se rozčarování, se odehrává v retrospektivách, které si naprosto rezignovaný hrdina bolestně vybavuje.
Některé filmy byly natolik špatné, že se téměř nepromítaly - například Odhalenie Alžbety Báthoryčky se dočkalo pouhých dvaceti představení, načež bylo navždy staženo z distribuce. Zmatečně sepsaný a neobratně natočený snímek aspiruje na satirickou nadsázku: pojednává totiž o lidech, které vidina filmové slávy zaslepí natolik, že nedokáží včas prohlédnout, že sedli na lep podvodníkům. Falešní filmaři totiž předstírají, že se chystají na velkolepý projekt...
Tragikomedie o náhodném setkání konstruktéra Vlada s krásnou plačící dívkou, která předstírá, že jí zemřel otec, a donutí muže, aby s ní strávil noc. Ten pozdě pozná, že byl obětí zvrhlého dívčina společníka, který však nakonec tento nevydařený !žert" zaplatí smrtí.
Zdroj: Bartošková Šárka/Československé filmy
Tragikomické rozprávanie o l'uřských vzťahoch, dovere, láske a sklamaní. Príbeh náhodného stretnutia mladého muža s neznámym dievčaťom, ktoré predstiera smútok nad smrťou vlastného otca. Muž neskor spoznáva, že sa stal obeťou dievčantiho zvrhlého spoločníka.
Zdroj: Renáta Šmatláková Katalóg slovenských celovečerných filmov
Ze 60. let pochází několik pozapomenutých slovenských filmů, které se věnují malým dětem. Často se vyznačují smyslem pro postižení zejména chlapeckého světa - protagonisty tohoto snímku je parta dvanáctiletých kluků, kteří si užívají různé dobrodružné příběhy. Jejich dovádivost je sice leckdy chtěná, ale pojetí příhod přesto dosvědčuje, jak se tehdy tvůrci snažili spojit zábavný nádech s výchovným či nějak nabádavým akcentem.
Příliš náročné a se vším nespokojené ženy mohou zcela rozvrátit manželství. K takovému poznání dospívá muž středního věku, když přehodnocuje svou minulost a zjišťuje, co zůstalo z někdejších ideálů. Pokus o psychologickou výpověď, která by mapovala soudobé mravy, nevyšel a neuměle natočený snímek upadl v zapomenutí.
Príbeh muža, ktorý prežíva hlbokú vnútornú krízu. Mladý hokejista Peter utrpí při jednom zápase ťažký úraz a ocitá sa v nejistote. Prijíma úlohu slepca a vracia sa do bežného života. Od známych a priatel'ov sa postupne dozvedá o sebe viac, než v časoch, keď bol zdravý.
Lehkomyslný mladík poprvé výčitky svědomí, když si klade za vinu, že nepřímo zapříčinil tragickou autohavárií svých rodičů - otec mu nedlouho předtím totiž vyčítal jeho nezodpovědný životní styl. Teprve když se setká s partou dělníků, mezi něž přichází po přerušení studia, nachází životní rovnováhu, jeho existence získává smysl i pevnější obrysy. Dokonce se dopustí statečného činu a z plamenů zachrání kamaráda. Dvere dokorán patří mezi ta díla, která v 70. letech zdůrazňovala žádoucně opracovanou a poučkám přizpůsobenou dělnickou třídu jako garanta žádoucích společenských postojů.
Erika Hníková se dotýká fenomenu ideálního ženského těla, jak je vytvářejí početné časopisy, soutěže krásy i nábory budoucích modelek, nemluvě o reklamách na potraviny, které zaručí štíhlou linii. Diktát módy totiž vyžaduje nejen štíhlou až vychrtlou postavu (je to názorné třeba v okamžiku přeměřování budoucích adeptek modelingu), ale zejména dokonale utvářený zevnějšek (jak to v nejdrastičtější podobě naplňuje paní středních let, která si nechává "vystužit" povadlá prsa několikerými plastickými operacemi). Režisérka si se zpovídanými dívkami i ženami tyká, což přepokládá navázání bližších vztahů, a vystupuje jako pozorný pozorovatel jejich počínání. A ony si zjevně neuvědomují, nakolik jsou směšné, když bez výhrad podléhají všelijakým módním trendům.
Film Ženy pro měny režisérky Eriky Hníkové je tragikomický příběh o ženách, které citlivě vnímají současný ideál ženské krásy a chtějí se mu co nejvíce přiblížit. A je to také film o spoustě peněz, které se díky síle tohoto ideálu denně utrácejí. Paní Eva vloží své tělo do rukou plastického chirurga a nechá si zvětšit prsa tak, jak po tom celý život toužila. Paní Magda zkouší všechny možné i nemožné prostředky na hubnutí. Slečna Karolína používá tu nejnovější kosmetiku a kupuje si oblečení podle poslední módy. Dívka Zuzana přichází na soutěž Topmodelka nového tisíciletí a chce uspět. Všechny hrdinky touží po těle modelek z titulních stran dámských časopisů. Doslova bojují o dokonalé tělo a jejich příběhy mnohdy působí až absurdně a komicky. Jejich život je ve filmu sledován v průběhu jednoho roku.Vedle těchto žen vystupují ve filmu i další lidé - zástupkyně redakce ženského časopisu, který se podílí na vytváření současného ženského ideálu, Dara Rolins jako mediální ikona s umělým poprsím, plastický chirurg, který operuje paní Evu, Linda Kazdová, jež zvítězila v americké reality show s názvem Joe Millionaire, a členky Feministické skupiny 8. března.Všichni dohromady popisují a vytvářejí pestrý obraz současného světa, kde fenomén dokonalého ženského těla hraje hlavní roli. Situacím, které zažila snad každá dnešní žena, se můžeme buď smát, anebo si nad nimi postesknout. Celovečerní dokument Ženy pro měny je film o ženách, které naplno prožívají současné trendy a žijí pod taktovkou všudypřítomného ideálu dokonalého ženského těla. Úsměvný i smutný příběh zároveň je však určen nejen jim, ale také všem mužům, kteří nežijí sami.
Už jste ho potkali: bydlí v přízemním bytě, celý den sedí v okně nebo postává na chodníku před ním. Trenky, tílko, cigareta v ruce. Oslovuje kolemjdoucí, překvapuje, baví, občas i dojme. Když do jeho ulice vstoupí Dáma, věci se začnou měnit. Ale žraloka v hlavě nezastaví. Příběh, který by se mohl zdát i vám. Film se natáčel v dubnu a v květnu 2004 v Praze na Letné, v bytě Oldřicha Kaisera. Celý film se odehrává v malém přízemním bytě a na ulici před jeho oknem, nalezení přesného místa natáčení bylo tedy pro vznik filmu stěžejní. Z počátku se zdálo, že se nepodaří najít odpovídající lokaci, až se jako ideální ukázal byt představitele hlavní role Oldřicha Kaisera. Ten nakonec souhlasil a zapůjčil svůj byt filmařům na dobu natáčení. "Byla to poměrně neobvyklá situace, trochu záměrně jsme ji tedy zdůraznili v naší tiskové zprávě. To ale byla chyba", říká producent filmu Vratislav Šlajer. Krátce poté, co se v tisku objevila informace o natáčení, začali se kolem motat zvědavci. Totální katastrofa ovšem nastala, když byla v denním tisku uveřejněna přesná adresa natáčení a bytu O. Kaisera. Natáčení pak muselo být dokonce na čas přerušeno. "Je to opravdu peklo", řekla tehdy režisérka Maria Procházková, "denně se tady objeví cca 30 až 40 lidí, fotí si našeho hlavního herce i nás, nedá se vůbec pracovat." Oldřich Kaiser to tehdy komentoval: "Zájem fanoušků mě samozřejmě těší, ale tohle je moc, stačí, že tu mám teď dva měsíce filmaře, představa, že bych se musel po natáčení ještě pořád starat o návštěvy, mě děsí. Byt prodám." Natáčení bylo nakonec úspěšně dokončeno a O. Kaiser byt poté skutečně opustil. Dokončovací práce filmu proběhly už naštěstí bez problémů. Film se natáčel na širokoúhlý formát, používaly se tři různé kamery. Ve filmu bude celá řada obrazových triků - od klasických kamerových až po ty digitální. Některých si ale divák ani nevšimne, protože jsou přímo podřízeny ději. Část filmu bude upravena digitálně v počítači a posléze opět "vypálena" do negativu 35mm. "Žralok ale není film plný velkolepých efektů a vybuchujících aut, je to jednoduchý příběh. Ale určitě je to film do kina, velmi vizuální - zkrátka bude na co koukat." říká producent "Největším "efektem" filmu je ale jednoznačně Oldřich Kaiser", směje se.Žralok v hlavě by měl být pozitivní, zábavný a dojemný film. "Na testovacích projekcích postava, kterou hraje pan Kaiser, diváky dojala a rozesmála. Mám radost, tohle je přesně, co jsme chtěli - působivý emotivní film, který diváky potěší." říká režisérka.
