Staropražské příběhy Ignáta Herrmanna se dočkaly mnohých filmových převodů, zpravidla na téma, že postaru se do nekonečna žít nedá. Autoři tohoto snímku si však příběh posunuli do doby současné, čímž jistý starosvětský akcent setřeli - místo toho zdůraznili výchovné poselství. Vyprávějí o rozmazleném Arturovi, jenž si namlouvá půvabnou Leontýnu, ale zprvu velký úspěch nemá. Nepočítal totiž s tím, že dívka, byť též pochází z bohaté rodiny, je emancipovaná mladá dáma, která se neštítí žádné práce, vyznává samostatný úsudek a vyznává moderní zásady ve vztazích mezi lidmi. Ve filmové podobě je děj přenesen do ateliérové současnosti doby vzniku filmu.
Už na sklonku minulého režimu vznikly snímky, které se zamýšlely nad tím, v jakém světě žijeme, jak my sami žijeme, zda oněmi titulovými zvířaty ve městě nejsou ve skutečnosti lidé samotní. Srovnání zvířat zavřených v klecích zoologické zahrady a lidí spoutaných stísněným přebýváním ve městě dodnes neztratilo působivost. Milostné okouzlení, míjení i sbližování obou hrdinů, mladého ochránce přírody a paleontoložky, se odehrává na pozadí nenápadně postižených dobových reálií. Debutující tvůrci, scenárista Jaroslav Vanča a režisér Václav Křístek, se pokusili vyprávěný příběh ne zcela obratně ozvláštnit postavou tajemného muže, z něhož se vyklube pisatel právě vyprávěných událostí.
Trojici debutantských povídek sjednocuje myšlenka záhad - původně bermudský trojúhelník s tajemnými úkazy se začal přesouvat a lze jej vystopovat kdekoli na světě, včetně českého a slovenského území. I tady totiž dochází k nevysvětlitelným přesunům v prostoru a čase. Tato idea je dokládána zmíněnými povídkami, avšak námětová i inscenační vynalézavost je hodně těžkopádná, film prošel kiny bez většího zájmu.
Císař Maxmilián se při návštěvě jednoho venkovského zámku vypraví do podhradí v převlečení za pacholka. Spřátelí se s vysloužilým tamborem, který se zamiloval do dcery místního rasa, Ančičky. Společníci jsou obviněni lstivým vrchním správcem z napomáhání loupežníkům a mají být popraveni.
Vyšší princip Jiřího Krejčíka stál spolu s Weissovým filmem Romeo, Julie a tma (1959) v naší kinematografii u zrodu toho, co se v literatuře charakterizuje jako druhá vlna válečné prózy. Po letech schematizmu a zplošťujícího heroického patosu se na konci 50. let dostala pozvolna ke slovu díla, jež téma války zkomornila a v nichž hrdinství těch, kteří se postavili na odpor zlu a nacistické krutosti, už nebylo na první pohled tolik zjevné. Krejčík přitom sáhl po jedné z těsně poválečných povídek Jana Drdy, jejíž kratičký text spolu s autorem výrazně dotvořil. Ve filmové verzi stejnojmenné povídky tak není veškerá pozornost upřena pouze na neokázale statečné gesto staromládeneckého latináře, ale významnými se stávají i postoje studentů, pedagogů gymnázia a také celého maloměsta, všech těch, kteří jsou v čase heydrichiády vystaveni nemilosrdnému teroru. Vedle tlumeného holdu lidské odvaze zde Krejčík poprvé od konce války ukázal, co zmůže všudypřítomný strach, a také zrušil falešnou iluzi o jednotě národa semknutého v boji s nepřítelem. Svůj film přitom postavil nejen na emotivně působivých hereckých výkonech, ale rovněž na výsostném režijním umění. Jeho střízlivě vedené líčení se každou chvíli nepozorovaně překlání do polohy jitřivé citovosti, vyvolávající již v několika diváckých generacích spontánní pohnutí.
Rodina pražského zelináře Pavlase byla mezi prvními přistěhovalci, kteří osídlili pohraniční obec Severov. Novým obyvatelům se společně podaří včas a s úspěchem sklidit první úrodu - bude však nutné odhalit německého diverzanta, který se vydává za správce pily...
Předlohy Jana Nerudy patřívaly kdysi k oblíbeným filmovým i televizním tématům. Tímto snímkem na sebe před rovnými šedesáti lety upozornil začínající Jiří Krejčík. I ve výrazně ateliérovém dílu dokázal evokovat mentalitu a předsudky předminulého století. Jednou v úsměvném, jindy ve zvážnělejším nahledu postihl ruch v jednom malostranském domě, představil pestrou plejádu nejrůznějších nájemníků, kteří tam bydlí, i často malicherné rozbroje, které mezi nimi propukají. Za průčelím malostranského domu "U dvou slunců" pulsuje život. Bydlí zde Bavorovi, věční otroci hokynářského krámku. Domácí Ebrovi, kteří potřebují výhodně provdat dceru. Starý mládenec doktor Loukota a další zajímavé nerudovské postavičky.
Karel Doležal, vyšší úředník brněnské pojišťovny, způsobil svým automobilem smrtelný úraz malému školákovi. Z místa neštěstí ujel, protože se obával prozrazení manželské nevěry. Je vydírán a musí krýt pojišťovací podvod. Jeho mladý syn mu dá jednoznačně najevo své opovržení. Doležal si dodatečně uvědomí svou odpovědnost a jde svůj čin sám oznámit na policii.
Jedna z nejúspěšnějších "trezorových" komedií konce 60tých let. Příběh z malého města, který se odehraje v rozmezí necelých 24 hodin. Pod vlivem alkoholu se tři smutní hrdinové dostanou do podezření, že znásilnili mladou prodavačku. Domněle znásilněná dívka odvolává své obvinění, učiněné tak trochu z nerozumu, tak trochu ze msty a konekonců i z vypočítavosti. Obviněný mladík se může konečně oženit a může začít svatba jako řemen.
Poctivý a trochu naivní ředitel estrádní agentury Jožin Petránek zasedá v kvalifikační komisi, která posuzuje baviče a artisty všeho druhu. Muž tvrdě odmítá jakoukoliv protekci. Jenže v práci i doma ho kvůli tomu čekají jen samé potíže. Odmítnutí "umělci" protestují, Jožinova manželka Anna by zase ráda do showbyznysu prosadila dceru své kamarádky. Ke všemu začne Jožina svádět jeho nová sekretářka Zuzana. Petránek nakonec podlehne francouzské šansoniérce Madelaine. Jenže Zuzana zavolá paní Petránkové a ta vyžene manžela od stolu i od lože. Jožin posléze přijde o funkci ředitele a stane se řadovým estrádním náborářem. Teď pro něj teprve začíná ten pravý estrádní humbuk...
