Téměř osmdesátiletá Britt Georgssonová zasvětila celý svůj život kravám. Stará se o ně od čtyř let a i přes zdravotní komplikace se nehodlá náročné práce se svými dvanácti miláčky na chátrající rodinné farmě vzdát. O kravách se jí často zdá a kydat hnůj chodí i se zablokovanými zády a zcela shrbená. Její o rok mladší sestra Ingrid, žijící v nedaleké vesnici, má ke kravám vztah úplně opačný, přesto pomoc s bučícím rodinným dědictvím většinou neodmítne. Uznávaný švédský fotograf a dokumentarista Peter Gerdehag sleduje ve svém časosběrném snímku obě sestry nejen při častých neshodách, ale také ve chvílích vzájemného souznění, kdy nad drobnými nesváry vítězí síla sourozeneckého pouta. Dojemný portrét dvojice sveřepých švédských babiček s nezlomnou vůlí umocňuje jemná zvuková kulisa, a především výtečné obrazové zpracování.
Prvomájová blokáda neonacistického průvodu očima studentů FAMU
Dokumentární projekt FILM JAKO BRNO je unikátní akce 6 začínajících dokumentaristů - studentů FAMU a jejich učitele Víta Klusáka (Český sen, Český mír, Vše pro dobro světa a Nošovic). V jediném dni - 1. máje 2011 - se těchto sedm filmařů spolu s malými štáby vydalo zmapovat situaci ve městě Brně. Výsledkem jejich snažení je film o sedmi kapitolách, které hravě i s názorem portrétují všechny myslitelné strany barikád toho divokého dne: neonacisty, policisty, politiky, novináře, Romy, blokádníky a jako nezúčastněné: návštěvníky a zvířectvo brněnské ZOO.
Na dohled od slavné Akropole se nachází jedna z nejnuznějších athénských čtvrtí. V improvizovaných příbytcích zde žije rozmanitá komunita sběračů kovového odpadu. Ještě před úsvitem vyráží ve svých tříkolových náklaďáčcích do ulic řecké metropole. Staré ledničky, televize, drátěné matrace a veškerý myslitelný kovový odpad pak ke konci dne odvezou do sběrných dvorů a s minimálním výdělkem se vrací za svými rodinami, doufajíce, že druhý den bude jejich úlovek bohatší. Režisér Christos Karakepelis strávil přípravou svého filmu šest let, a dokáže tak divákovi nabídnout navýsost autentický pohled do života lidí, pro které je slovy jednoho z nich kovový odpad „pokladem i milenkou“. Působivý snímek s řadou silných momentů navzdory tématu plyne v poklidné atmosféře a zcela se obejde bez laciného sentimentu. O to silnější je jeho vyznění.
Režijní debut mladého polského dokumentaristy Michała Marczaka, oceněný na festivalu Hot Docs, nás zavede až na samotnou hranici severního Ruska. Nedaleko Severního ledového oceánu, v místě vzdáleném stovky kilometrů od nejbližšího obydlí, stále funguje jedna z posledních pohraničních stanic, kterou obývá skupina pěti vysloužilých vojáků. A právě sem směřují kroky devatenáctiletého brance Alexeje. I přes zjevnou absurditu střežení této hranice, kterou by mohl chtít omylem překročit maximálně lední medvěd, vojáci neustávají v plnění každodenních povinností. Vyjukaný Alexej je tak zasvěcen nejen do práce pohraničníka, ale také do nezbytných rituálů nutných k přežití v zasněžené pustině. Vizuálně vytříbený snímek nabízí skrze portréty jednotlivých vojáků i jejich vzájemné soužití zajímavou sondu do tak těžko uchopitelné „ruské duše“.
Být zpěvákem úspěšné punkové kapely není žádný med. Únavná turné, bídná hotelová strava, spaní v zasmrádlých lůžkových autobusech a po dobu sedmi měsíců každý večer nutnost ze sebe vydat před natěšeným davem to nejlepší. A to všechno s vědomím, že na vás doma čeká žena se třemi malými dcerami a vy byste nejraději byl s nimi. Své by o tom mohl vyprávět lídr slavných Pennywise Jim Lindberg, hlavní postava dokumentu americké režisérky Andrey Blaugrundové Nevinsové. Ta se rozhodla zjistit, jak probíhá přerod konvencemi a autoritami pohrdajícího punkrockera v zodpovědného otce. V dynamicky poskládaném snímku nechybí poctivý exkurz do hodně divoké americké punkové scény, zkušenosti s otcovstvím členů kapel jako NOFX, Rancid, US Bombs či Black Flag a samozřejmě řádná porce punkové muziky. A hlavně zjištění, že být zároveň dobrým zpěvákem a stejně dobrým otcem je dost těžké.
„Práce je pro mě tabu,” svěřuje se do kamery sedmapadesátiletá Annemette Beckmannová, kterou vychovávali jako princeznu, obklopenou luxusem v honosném sídle, a jež nikdy nemusela pracovat. Nyní žije se svou matkou v malém bytě v portugalském městečku Cascais. Z matčina důchodu jim zbývá na následujících čtrnáct dní dvacet eur, dluží, kam se podívají, a za návštěvu u zubaře platí starým obrazem. Bývalé dánské milionářky se kvůli otcovu bankrotu ocitly zcela na mizině. Oceňovaná dokumentaristka Eva Mulvadová pozorně sleduje jejich zoufalou situaci a skrze archivní záběry rodinného videa zároveň připomíná, jakým bohatstvím byly obě ženy obklopeny. Silný portrét komplikovaného soužití matky s dcerou, které dopadly z výšin přepychu až na samotné dno, výmluvně ukazuje, jak nepředvídatelným způsobem si dokáže život pohrát s osudy lidí.
Je s podivem, proč režiséři postapokalyptických snímků typu Šílený Max (Mad Max) v posledních letech nevyužívají americký Detroit jako kulisu ke svým filmům. Vybydlené domy s prázdnými ulicemi v centru města, odkud odešla více než polovina obyvatel a kde spíš než auto potkáte zatoulaného pitbula, si o to přímo říkají. V minulosti byl přitom Detroit výstavním městem amerického průmyslu a lidé si zde rozhodně neměli na co stěžovat, jak dokládají archivní záběry uhrančivého dokumentu francouzského režiséra Florenta Tillona. Průvodci jeho místy až hypnotické jízdy současným Detroitem jsou nejrůznější lidé, od místního filozofa přes černošského klavíristu, chytače zatoulaných psů až po chlapíka, který dokáže spravit úplně všechno. Vybroušené vizuální kompozice z „města duchů“ s jemnou hudbou a zajímavými postavami nabízejí divákovi jedinečný filmařský zážitek.
Piotr Korczak je hvězda polského sportovního lezení. Už v polovině 80. let vymyslel dnes již legendární stupně lezecké obtížnosti. Polský režisér Marcin Koszałka nabízí dech beroucí záběry na jeho obdivuhodné sportovní výkony, z nichž je zřejmé, že i samotný tvůrce si s kolmými stěnami velmi dobře rozumí. S využitím inovativních metod mnohovrstevného filmového jazyka i zajímavých momentů vzájemných dialogů předkládá autor znepokojivý portrét osamělého boje profesionálního lezce s vlastním věkem a smrtelností.
Těžko bychom hledali nehostinnější místo pro život, než je americký Darwin. Malé městečko, ležící ve vyprahlé krajině v Údolí smrti, dnes nazývá svým domovem pětatřicet lidí. Patří mezi ně například pozoruhodný umělec Monty s hodně divokou minulostí, talentovaný pianista Dell, vousatý anarchista Robin či mladý Ryal, který prochází změnou pohlaví z muže na ženu. Ve městě, které proslulo těžbou stříbra dnes nenajdete obchod, úřad ani kostel. Jediným člověkem, jenž zde má práci, je bývalá hippie a dnes poštovní doručovatelka Susan. Absolutní klid totálně vyprahlého místa občas naruší jen stíny temné minulosti zdejších obyvatel.
Andrew Logan je živoucí legenda – ať už jako sochař, malíř, autor videoperformancí nebo šperků. Experimentálního filmaře Jese Benstocka však klíčová osobnost londýnského kulturního a módního života zaujala díky show Alternativní Miss World. Událost, v níž nejde o standardy krásy, ale o schopnost proměny a chválu „jinakosti“, Logan poprvé uspořádal v roce 1972. Od té doby se svými příznivci a přáteli pravidelně inscenuje podívanou, jež svérázným způsobem reflektuje a utváří (ale také dehonestuje a popírá) umělecké, popkulturní i subkulturní trendy. Lesk akce pokaždé ještě zvyšují nejrůznější celebrity, které nad ní přijímají patronát. Benstock sleduje Logana od kolébky až k přípravám na novou show (která se konala 2. května 2009). Vzdává přitom poctu umělecké integritě a svobodě výrazu už formou filmové koláže, rafinovaně kombinující animaci, dokument a prostou radost ze života.
