Filmy online ke shlédnutí zdarma

Slovo Chronos označuje v starogréckom bájosloví čas personifikovaný ako boh. Dokumentárny film bez použitia komentára, len za pomoci hudby sprostredkúva obrazy dávnych stavieb z rôznych kútov sveta, ako sú napríklad Stonehenge či egyptské pyramídy. Okrem toho tiež ukazuje rušný a hektický život v súčasných veľkomestách. Režisér Ron Fricke sa o niekoľko rokov neskôr viacej preslávil filmom s podobnou tématikou - Baraka.

Ron Fricke stál v roce 1983 za kamerou při natáčení filmu KOYAANISQATSI. Tato první část cyklu režiséra Godfreye Reggia a hudebního skladatele Philipa Glasse zachytila umělecky výjimečnou formou obraz industrializovaného amerického kontinentu. Druhou částí zamýšlené trilogie bylo POWAQQATSI (1988), fascinujícím způsobem ztvárňující krásu a ošklivost Třetího světa. Oba filmy spojovala experimentální forma; výtvarně působivé záběry byly střihem a triky rytmizovány v souladu či v kontrastu k minimalistické hudbě. Obrazová a zvuková patetičnost obou filmů se podřizovala jejich hlavní myšlence: ukázat ohroženou krásu naší planety a přispět k její záchraně. Vzhledem k náročnosti projektu se o třetím filmu trilogie (NAQQOYQATSI, dle jiných pramenů NAKOIQATSI) zatím pouze uvažuje; jakoby místo něj vznikla Frickova BARAKA. Struktura filmu je však odlišná: záběry, natočené v průběhu 14 měsíců ve 24 zemích světa, směšují formu i obsah předchozích filmů, nedosahují však přitom jejich účinnosti. Snímek připomíná spíše oživlý National Geographic: akademicky přesné obrázky, působivě nasnímané scenérie exotických zemí a trikové záběry známých míst tvoří album, v němž za sebou následují do větších celků spojené sekvence. Blok přírodních krás střídají náboženské obřady všeho druhu, v kontrastu k myšlenkové závažnosti těchto obrazů následuje část věnovaná devastaci zemského povrchu a "civilizaci" jejího obyvatelstva. Bezproblémový tok zajímavých obrázků je doprovázen stejně bezproblémovou elektronickou hudbou, občas oživenou vpádem reálných zvuků. Stejně jako Reggio vybral si i Ron Fricke jako název filmu slovo z jazyka přírodního národa: baraka znamená v nářečí kmene Sufi štěstí, vůni, dech, ale i "esenci života, z níž pramení evoluční vývoj".

Dokumentaristicky ladená snímka popredného predstaviteľa tzv. "nového rakúskeho civilizmu" Ulricha Seidla zachytáva výrez zo života štyroch druhotriednych modeliek. Film bez štipky sentimentu odhaľuje povrchnosť a pokrytectvo sveta modelingu, ale aj spoločnosti ako takej. Podáva portrét nešťastných a zlomených žien, ktoré sa v snahe naplniť ideál dokonalého Ja a dokonalého života prepadajú stále hlbšie a hlbšie do osamelosti, psychických aj zdravotných problémov a do narkománie. Hrdinky filmu žijú deň ku dňu v nádeji, že raz urobia skvelú kariéru, že sa ocitnú na titulných stránkach časopisov, že nájdu lásku a možno aj jednoduché šťastie. V skutočnosti to však s ich ideálnym svetom vyzerá úplne inak...

Film sa venuje pouličným predajcom novín v žltých uniformách: sú to mladí muži z Indie, Egypta, Pakistanu a Turecka, ktorí predávajú noviny vo Viedni. Toto je svet kolportérov, zatiaľ čo rakúske obývačky sú svetom čitateľov. Je to príbeh o moderných otrokoch a moderných dozorcoch; o malých zvieratách, malých bytoch, malých ľuďoch a malých príbehoch; o každodennom živote v Rakúsku a o jeho denníkoch.

Gitai vychází z dlouhého rozhovoru s vdovou premiéra, v autě se potuluje noční Gazou, hloubajíc nad okolnostmi rabínovy vraždy. Gitai tři měsíce jezdil skrz zemi a skrze různá setkání s nejrůznějšími lidmi zdokumentoval vzpomínky na válku i mír. Jeho snímek je tak intimním deníkem, road movie i vyšetřováním. Především jde o neustálý „ dialog" mezi zavražděným a ostatními lidmi, jenž se odehrává v Gitaiově duchovní aréně. Snímek ve své dokumentární metodologii, zdůrazněním režisérovy osobnosti v rámci filmu a zacílením na motiv cesty připomene režisérův film natočený o dva roky dříve - první díl Neofašistické trilogie: V údolí Wupper (The Neo-Fascist Trilogy: I. In the Valley of the Wupper, 1994). [Zdroj: 34. LFŠ 2008]

Zkuste si představit ty nejhorší noční můry, kvůli kterým se každý filmový režisér budí v posteli se smrtelným potem na čele. A zaručujeme, že to pořád bude jen desetina toho, co každý den prožíval u nás velmi oblíbený tvůrce - jediný zaoceánský montypythonovec, ale také autor filmů jako BRAZIL, KRÁL RYBÁŘ nebo 12 OPIC - Terry Gilliam. Dvěma kanadským dokumentaristům se podařilo natočit fascinující dokument o možných i nemožných katastrofách, které provázely pouhých 6 dní natáčení Gilliamova vysněného projektu MUŽ, KTERÝ ZABIL DON QUIJOTA, v němž měli hlavní role ztvárnit Johnny Depp a Jean Rochefort. Přes počáteční hrůzu jakou vyvolává neuvěřitelná souhra náhod a nehod provázejících od počátku celý projekt, se Gilliamovy útrapy stávají postupem času směšně komické. Takovému množství neštěstí se už nedá nic víc než smát. Snímek ZTRACEN V LA MANCHA podává tragikomický pohled na odvrácenou stránku filmového průmyslu.

Koncertní záznam vystoupení skupiny Leningrad Cowboys a ruského vokálního uskupení Alexandrovci, kteří společně vystoupili v roce 1993 v Senate Square v Helsinkách. Koncert navštívilo více než 70 tisíc diváků.

Čeká Vás 87 minut na neznámé planetě, objevované v centimetrových rozměrech... Jejími obyvateli jsou fascinující stvoření z říše hmyzu i jiní živočichové, žijící v neproniknutelných pralesech trav, kde jsou kapičky vody veliké jako domy. Objevte zcela neznámý svět jedné louky během letního dne, od časného rána, po celou noc až po úsvit nového dne. Zalití zvláštním světlem, obklopeni neznámými zvuky, vstoupíte do paralelního světa, ovládaného odlišnými fyzikálními zákony. Vejděte do Microcosmu...

Kombinace humoru s vážností, nevinnosti s moudrostí. Africký průvodce filmem používá výpravného jazyka mýtů a bájí, aby nám představil zrození vesmíru a hvězd, výbušné začátky naší planety a vznik života na Zemi. Vypráví o čase, hmotě, zrození, lásce a smrti. Po šesti letech usilovné práce přichází druhý opus od scénáristů-režisérů snímku Mikrokosmos.

Obdobný tvůrčí tým, který si získal pozornost uměleckým dokumentem o tajemných obyvatelích hmyzí říše MICROCOSMOS (1996), natočil podobně laděný snímek věnovaný ptákům a jejich obdivuhodné schopnosti migrace. Ta je nejen důkazem výjimečné orientační schopnosti a téměř nekonečné životaschopnosti opeřenců, ale i metaforou naděje na návrat. Pro řadu druhů znamená životní nezbytnost podmiňující úspěšnou reprodukci a umožňuje jim přežití v často extrémních podmínkách. Pro člověka se však může stát poetickým obrazem života odhodlaného přetrvat navzdory nepřízni počasí, podnebí i osudovým náhodám. Ve filmu, který ke svým divákům hovoří prostřednictvím poetických obrazů a hudby a především obraznosti samotné přírody, se průvodního slova ujal režisér Jacques Perrin. Snímek získal v roce 2001 Césara za nejlepší střih a nominaci na Césara pro režiséry a autora hudby.