Americký film Powaqqatsi vznikl jako druhy díl plánované trilogie osobitých dokumentů režiséra Godfreye Reggia na hudbu skladatele Philipa Glasse, odkazujících svými názvy k jazyku indiánského kmene Hopiu ("Powaqqatsi" znamená něco jako "život na úkor někoho jiného). V roce 1983 mel ve světě premiéru film Koyaanisqatsi, pokus o komplexní pohled na současnou podobu industrializované Ameriky. Autoři filmu usilují ve svém druhem projektu na plose celovečerního filmu bez použiti komentáře podat obraz života, lidi a krajiny Třetího světa. Pozorují ničení kulturních a historických kořenů zásahem civilizace, jež způsobuje uniformitu a podléhání bezduché práci a odcizujícímu se systému. Svým obrazovým materiálem odkazuje Powaqqatsi sice k dokumentu s etnografickým a antropologickým cílem, jeho uspořádáni (trikové záběry a střihová rytmizace, podřízená hudbě) z něj však činí film experimentální. V souladu s Glassovou minimalistickou hudbou je film členěn na jednoduché věty, mající svůj logický a emotivní smysl; mimořádná, fascinující bohatost obrazu vsak jde jakoby "proti" hudbě a činí z filmu podmanivou podívanou. Hlavni kameramani filmu pracovali (vedle Berlína a Paříže) v Peru, Brazílii, Egyptě, Nepálu, Izraeli, Keni Hongkongu, Indii. Glass se nebrání vlivům africké, brazilské a peruánské hudby a využívá bohaté škály domorodých nástrojů, lidských hlasu i civilizačních ruchů, z jejichž střetů, podobně jako z obrazové složky, vystupuje podoba světa s jeho přirozenými a nepřirozenými vztahy, vlivy a kontrasty. Výjimečný film vznikl na popud Instituce pro oblastní výchovu, na jeho uvedení se podílel Francis Coppola a George Lucas. Lze jej doporučit jako zcela mimořádný zážitek všem náročným divákům.(Qatsi je slovo indiánského původu, označující život, zatímco powaqa odkazuje na ty, kdož se přiživují na jiných film konfrontuje blahobyt v metropolích nejbohatších společností s bídou a ožebračeností obyvatel třetího světa, zejména Indie, Afriky, Střední a Jižní Ameriky.) Nesmírně náročný Reggiův projekt, navazující na dřívější film Koyannisqatsi, je nejen strhujícím dokumentem o křiklavých rozporech na naší planetě, o hrozbě jaderné a ekologické katastrofy, ale především velkolepou symfonií o proměnách života, o těsném sepětí člověka s přírodou a kulturou. Film se zcela obešel beze slov, rovnocennou náhradou komentáři je takřka kouzelnická režisérova práce s množstvím speciálně natočeného dokumentárního materiálu a rovněž přímo pro film zkomponovaná symfonická hudba Philipa Glasse.
Fascinující trilogie uměleckých dokumentů režiséra Godfreye Reggia o stavu současně civilizace je završena. Téměř dvacet let od uvedení první části s názvem Koyaanisqatsi (1983), na kterou o pět roků později navázal snímkem Powaqqatsi (1988), podařilo se tomuto originálnímu filmovému tvůrci po mnoha peripetiích dokončit i závěrečný díl - Naqoyqatsi (2002). Názvy všech tří jeho filmů jsou odvozeny z jazyka ohroženého indiánského kmene Hopi a provází je minimalistické kompozice světoznámého newyorského skladatele Philipa Glasse, který se, kromě jiného, řadu let systematicky zabýval studiem hudby nejrůznějších národů včetně Indiánů.Pojem Koyaanisqatsi znamená život mimo rovnováhu a v tomto filmu byl zobrazen životní styl charakteristický pro severní polokouli naší planety, svět ovlivněný spěchem, rychlostí a stále více dominující technologii. Powaqqatsi, život v přeměně byla pozornost kamery naopak upřena k jižní hemisféře, kde ještě převládá tradiční způsob rukodělné výroby, tedy ke světu, jenž je kulturou Severu pohlcován a se kterým tvůrce jednoznačně sympatizuje.Výraz Naqoyqatsi má hned trojí spolu související význam: 1. Život jako vzájemné zabíjení, 2. Válka jako způsob života, 3. (interpretováno) Civilizované násilí. Ústřední myšlenkou této části je přesvědčení, že vše směřuje k unifikovanému způsobu technologického myšlení. Technologie přestává sloužit, ale stává se rozhodující součástí našeho života a bere všechny možnosti, jak si zachovat individualitu.Ocitli jsme se v zajetí matematických vzorců, schémat a čísel, odvozených od binární soustavy nuly a jedničky (jakožto znaku kybernetiky), různých symbolů moci, peněz a showbyznysu, před očima se nám míhají známé tváře politiků, sportovců, umělců, vědců, soupeříme mezi sebou, kdo rychleji, dál a výš. Při tom všem se stupňuje agresivita a nesnášenlivost, přibývá válečných konfliktů, přicházejí stále hrozivější živelné pohromy a ekologické katastrofy. Člověk překročil hranice rovnováhy tím, že vytvořil technologii, která se snaží obsáhnout nekonečné množství možností, a to ve světě, který má omezenou, konečnou sumu zdrojů.Reggio zaujímá vyhraněný, pro mnohé kontroverzní postoj. Je přesvědčen, že člověk se v současném světě stává cizincem a spěje ke svému zániku. Jedině tak ale může uvolnit místo civilizaci jiné, přirozenější, kde se zas bude moci normálně žít.
Strhující umělecký dokument KOYAANISQATSI (1983) je předchůdcem u nás dobře známého snímku POWAQQATSI (1988). Oba filmy jsou součástí zamýšlené trilogie o stavu tohoto světa. Koyaanisqatsi začal režisér Godfrey Reggio realizovat v roce 1974 jako svou prvotinu v době, kdy mu bylo třiatřicet let a kdy měl za sebou dvacetileté působení v Řádu křesťanských bratří. Příprava, natáčení a střih si vyžádaly skoro deset let. Pod záštitou Institutu pro oblastní výchovu (IRE - Institute for Regional Education) stvořil autor třiaosmdesátiminutový snímek bez jediného slova, v němž hraje důležitou roli vedle obrazu i minimalistická hudba Philipa Glasse. Název a idea celého projektu vzešla z kultury indiánského kmene Hopi, žijícího na území Arizony a ohroženého vyhynutím. Od starců tohoto kmene získal Reggio nejen povolení užít slova jeho jazyka pro názvy svých filmů, ale i inspiraci v podobě věšteckých zpěvů. "Koyaanisqatsi" znamená "život vyvedený z rovnováhy", nebo také "způsob života, který volá po změně". Reggiův filosofický esej má obecnou platnost. Vypovídá o světě, který oplývá bohatstvím a krásou, nad níž se tají dech - ale také o planetě, kterou její obyvatelé, lidé, přeměňují pozvolna k obrazu svému, a tím ubližují přírodě, jejíž součástí jsou ovšem také oni sami. Vypovídá o stereotypu života ve městech, o industrializaci, o lhostejnosti a o samotě, a také o odlidštěnosti, o letech a pádech. Podobně jako Powaqqatsi je i tento film obrazově i hudebně rozdělen do několika pasáží, jež Reggio s Glassem dramaticky vygradovali. Vzniklo ohromující dílo, jež ve světě vzbudilo velký ohlas a jež i přes značný časový odstup přesvědčivě vypovídá o tomto světě.
Legendární snímek s doprovodnou hudbou multiinstrumentalisty Philipa Glasse. V délce 28 minut zde Reggio vyjadřuje své vidění planety Země jako živoucího organizmu, ohroženého konáním lidského druhu. Film oslavuje bohatou a různorodou faunu a flóru naší planety.
O filmu režiséra Jana Svěráka a scenáristy Zdeňka Svěráka Tmavomodrý svět, který vypráví o československých letcích v Anglii za druhé světové války, ale nejen o nich
Zhruba hodinový film, kde nám režisér celé série šokujících dokumentů FACES OF DEATH John Alan Schwartz s pseudonymem a v přestrojení poodhalí některé zajímavosti. Dozvíme se, jak velký je podíl tzv. „fake“ sekvencí. Dále pak třeba i to, že lidé často na záběrech poznávají své mrtvé příbuzné (jako příklad uvede scénu z FACES OF DEATH 1, která se odehrává v pitevně a dotyčného poznali podle malého tetování na rameni). Snímek si spíše než na vysoké výpovědní hodnotě zakládá na tom, aby určité věci stále zůstaly zahaleny jistým tajemstvím.
Komentovaná série záběrů (z části padělaných, z části reálných), zobrazujících různé podoby smrti - lidské i zvířecí. Uvidíte popravu zastřelením i elektrickým křeslem, sebevraždu skokem z výšky, různé nehody, napadení člověka krokodýlem, zabíjení opice pro přípravu jídla, pavouka konzumujícího jakéhosi opeřence. Přesto, že asi 40% záběrů je zfalšovaných, patří Tváře smrti k nejbrutálnějším dokumentům vůbec.
Není to lákadlo pro turisty ani výmysl filmařů - je to skutečnost! Někdy stejně bláznivá a ztěží uvěřitelná jako osudy autentických představitelů, členů mužského vokálního sboru z městečka Berlevag. Mrazivá krása pobřeží Barentsova moře skvěle podtrhuje mentalitu lidí, kteří díky svému hudebnímu zápalu zapomínají i na drsné přírodní podmínky. Knut Erik Jensen citlivě, s velkým smyslem pro detail a humor skládá mozaiku různorodých životních příběhů. Minimálně jedno je však spojuje: obdivuhodná vitalita a vůle postavit se nepřízni všeho druhu. Mezi muži, kteří vystupují v motýlcích a svérázných čapkách, nalezneme zapáleného marxistu, pro něhož byl Lenin největší postavou minulého století. Nechybí ani téměř stoletý kmet, který nevidí důvod, proč by pro přátele nemohl dojet vlastním autem. Další z pěvců se cítí neodolatelným milovníkem, jiný je opuštěným manželem, který bojoval s drogovou závislostí. Vše ze svého invalidního vozíku řídí dirigent Frantzen. Ten vyveze své "svěřence" až do Murmanska. Cestou zuřivě diskutují o tom, co vidí za okny autobusu, na pódiu je však nic nerozdělí v cestě za aplausem! Film byl oceněn jako nejlepší dokument na MFF Chicago 2001.
13. července 1985 se z popudu frontmana a zpěváka skupiny Boomtown Rats Boba Geldofa uskutečnily dva mamutí koncerty na podporu hladovějících lidí v Etiopii. Evropský podnik se odehrál na londýnském Wembley Stadium za přítomnosti prince Charlese a princezny Diany, americký na J. F. K. Stadium ve Philadelphii. Jednalo se vlastně o vyústění předchozích charitativních akcí britských (Band Aid) a amerických (U.S.A. for Africa) umělců. Komplet čtyř DVD je průřezem obou akci, zachycuje i obě stěžejní písně zmíněných sestav: Do They Know It's Christmas? (Band Aid) a We Are The World (U.S.A. for Africa), dále autentické zprávy o katastrofálním suchém roce 1984 v Africe. I přes značný zisk (celkově asi 30 milionů dolarů) musel Geldof po skončení akce přiznat, že kvůli nelegálním nahrávkám přišli organizátoři o zhruba 1,5 milionu liber. Set byl vydán v roce 2004 společností Warner Bros.
Rok 1990, válka v Zálivu, Kuvajt je násilně obsazen iráckými jednotkami pod velením Saddáma Husajna, podle jehož slov tento malý kus Země právě "přestal existovat". Situace se vyostřuje, USA společně s dalšími státy spěchají na pomoc. Zhruba rok po vypuknutí konfliktu je nakonec operace k osvobození Kuvajtu "Pouštní bouře" rychlým procesem s Husajnovou rozpínavostí. Ten ale z posledních sil rozkazuje odvetu. Výsledkem je obrovská ekologická katastrofa v podobě téměř sedmi set hořících ropných vrtů na zdevastovaném kuvajtském území.
Dokument FIRES OF KUWAIT (v distribuci uváděn také jako Operace Pouštní bouře - Hrdinové z Kuvajtu) popisuje události bezprostředně po skončení války, kdy se skupiny expertů i dobrovolníků z celého světa společně snažily různými způsoby uhasit hořící vrty a vrátit tak kuvajtskému nebi slunce.
