Příběh šestašedesátiletého Karla Pluhaře je příběhem stárnoucího člověka, příběh komorního, niterného účtování a zamyšlení nad životem. Karel Pluhař žije v početné rodině svých dětí, obstarává nejednu záležitost a cítí se vnitřně mladší a kupodivu mnohem méně vyhaslý než jeho dospělé děti "na vrcholu sil". Když se seznámí s Marií, ženou v mnohém nešťastnou, pocítí, že chopí-li se této příležitosti bez ohledu na malicherné zájmy a zábrany, může se ocitnout na prahu nového štěstí. Společně s Marií poznává, že člověk se nemá vracet k planému lítostivému vzpomínání, ale až do poslední chvíle života má s nadějemi a kurážnou podnikavostí hledět vpřed. Jen tak se mu život bohatě znásobí, nezadržitelně uplývající čas ztratí svou drtivou hořkost a člověk nepozná tíživé myšlenky staroby ani krutou deziluzi z trpného odevzdání se.
Povídkový snímek zkoumá často tragický dopad předsudků či podezírání, které opírají jen vzhled lidské tváře. Hosté v jedné zapadlé hospůdce líčí vlastní zkušenosti s takovými případy, navíc ovlivněnými zážitky z první světové války...
Film režiséra Jaroslava Balíka, vypráví o jeho filmařských začátcích v letech 1946-49. Ve filmu je propojena současnost s minulostí, tedy tzv. retrospektiva, kterou režisér Balík často ve svých psychologických filmech používal.
Konec války přinesl těm, kteří se ho dožili, nejen radost, ale také vážná traumata z trýznivých zážitků. Když nadšený filmový amatér, poněkud lehkomyslný mladík Pavel okouzleně natáčí plachou, do sebe uzavřenou dívku Helenu, netuší, že ona má za sebou zkušenost s koncentrákem. Vznikající milostný vztah mezi nimi je proto křehký a snadno zranitelný. Jako zajímavost lze doplnit, že původně měla být dívka židovského původu, ale tato okolnost musela být zamlčena.
Děj se odehrává v domově důchodců a vytváří mozaiku životních osudů starých lidí, kteří se snaží nalézt vztah k sobě i k životu v těchto specifických podmínkách. Každý z jeho obyvatel má svůj osobitý přístup k životu a jeho základním hodnotám. Největší zajímavosti titulu, který je poznamenán viditelně chladným realizačním přístupem, jsou hodnotné výkony herců starší generace. Někteří z nich vystoupil před kamerou po dlouhých letech a bohužel již naposled.
Jaroslav Balík několikrát prokázal citlivost vůči příběhům starých lidí (viz Romeo a Julie na konci listopadu), avšak jeho ještě častější zaujatost ideologicky vhodnými látkami jej společensky znemožnila a posléze vedla i k úpadku jeho tvůrčích sil. Konečná stanice se odehrává v domově důchodců a sleduje vztahy mezi několika jeho obyvateli, jejich různé přístupy k životu i rozdílné osudy, kterými byli poznamenáni. Ve filmu natočeném dosti chladně a jakoby nezúčastněně se ovšem setkáme s řadou známých osobností.
V létě 1944 se odehrává příběh skupinky dřevorubců, pracujících ve slovenských horách. Válka sice probíhá kdesi daleko, avšak napětí roste i v těchto odlehlých místech, ukrývají se zbraně. Jenže udávání a podezírání proniká i sem, do prostředí vskutku mezinárodního - vedle Slováků tam pracují i Češi a dokonce Polák. Hlavním hrdinou je český mladík, jenž do slovenských lesů utekl z protektorátu, ale je podezírán, že měl kontakty s gestapem. Pochybná vypravěčská úroveň tohoto silně spekulativního příběhu jen stěží přispívá k věrohodnosti.
Stárnoucí pouťový kaskadér plánuje nové vybavení, aby mohl ještě působivěji předvádět své motocyklové umění. Jeho dcera však chce skoncovat s kočovnickým životem v maringotce. Režisér Jaroslav Balík natočil nepříliš přesvědčivou, toporně vyprávěnou výpověď o lidech žijících na okraji společnosti, příliš si nepomohl ani obsazením Josefa Kemra do hlavní role.
Jímavý příběh Karla Čapka o tragickém osudu navrátilce z Ameriky se dočkal prvního zfilmování již v meziválečném období, koncem 70. let vznikla další verze. Motivace postav však byly hodně zjednodušeny, poměru hrdinovy ženy, citově strádající dlouholetým odloučením, s obhroublým čeledínem schází větší plasticita stejně jako Hordubalovu zoufalému úsilí získat zpět manželčinu přízeň, zjednodušeno je i vyšetřování nešťastníkovy smrti...
Maloměšťácké pozůstatky v myšlení a jednání lidí ztrpčují život mladé ambiciózní učitelce, která se po mateřské dovolené vrací do školy. Snaží se žít podle svých značně idealistických představ, chce i v soukromí dodržovat názory, jaké hlásá v hodinách občanské výchovy. A zákonitě naráží na nepochopení a odmítavé postoje, dokonce i u svého zpohodlnělého manžela zubaře. Vznikla ideově příkladná, ale přesto značně mondénní moralita, která dnes sotva někoho osloví.
Český umělecký film, který je první samostatnou prací mladého režiséra Jaroslava Balíka. Dramaticky líčí nezvyklou událost, k níž došlo v malém okresním městě. Na staveništi v těsné blízkosti městské nemocnice je nalezena obrovská nevybuchlá letecká bomba památka na nálet, který postihl městečko koncem války. Náraz buldozeru uvedl v činnost hodinový stroj bomby, která může každým okamžikem vybuchnout. V této chvíli smrtelného nebezpečí se osvědčí příkladná statečnost několika lidí, kteří se nejdříve pokoušejí bombu odjistit a pak ji odvezou na starém nákladním autě do kamenného lomu, kde bomba exploduje. Tento dramatický námět umožnil autorům filmu zhustit několik životních osudů nejrůznějších lidí do účinné zkratky, která je silná zejména realistickou kresbou prostředí a jednotlivých charakterů. Film je zařazen do ankety filmového diváka v r. 1958. (FILMOVÝ PŘEHLED 50 / 1957)
V druhé půli 50. let vzniklo několik filmů, které se pokoušely přiblížit všední dny tehdejšího života, prostředí sirých ulic, kamenitých dlažeb, řidičů a závozníků v zaprášených šatech. Vzruch do poklidné existence malého města vnese až nález nevybuchlé letecké bomby na staveništi: náhlé ohrožení přiměje aspoň některé lidi k přehodnocení dosavadních postojů.
