Filmy online ke shlédnutí zdarma

Po smrti palmyrského krále - vládce dosud věrné římské provincie - usedne na trůn Septima Augusta Zenobia (Anita Ekberg) a prohlásí Palmyru za nezávislou na Římu. Římský císař Aurelian (Gino Cervi) však nehodlá nezávislost Palmyry akceptovat. Císař a Senát tak do Palmyry posílají konzula Marca Valeria (Georges Marchal). Jeho vojsko je ale poraženo desetinásobnou přesilou a Valerius je zajat...

Antonioni patří k menší části starší generace filmařů, která v 70. letech s nadšením přivítala možnosti nabízené stále dokonalejší televizní technikou. Snadnější kontrola barev obrazu či procesu ladění jednotlivých odstínů osvobozených od snímané reality nabízela lákavou příležitost k dalšímu experimentování podobnému Antonioniho pokusům u filmu Červená pustina. Nutnost respektovat dramatickou sevřenost Cocteauovy předlohy Dvojhlavý orel o milostném vzplanutí královny a mladého anarchisty jako by tentokrát omezila prostor k razantnějšímu využití potenciálu nové technologie. Režisérem použitá barevná stylizace na sebe nejvýrazněji upozorňuje v několika exteriérových záběrech elektronicky kolorované krajiny. Naopak ve scénách odehrávajících se v interiéru hradu si tvůrce pohrává s velmi jemnými barevnými změnami. (FebioFest 2006)

Poslední Antonioniho samostatně natočený film se vrací k principu, který v tzv. tetralogii citů ztělesnila Monica Vittiová a který ovládal celé Antonioniho dílo. Je jím žena jako výzva, záhada i jako mužův klíč k pochopení mechanismu světa. Jenže vzájemné neporozumění je tak hluboké, že tato možnost zůstává nevyužita. Hrdina, rozvedený čtyřicetiletý režisér, hledá v různých městech obraz ženy pro svůj příští film, a táž žena se má zároveň stát řešením jeho života. Nepřiznaná cesta za ideálem ho postupně dovádí k dalším rozchodům a osobním prohrám. Cíl se ztrácí, jako by se na něj díval obráceným dalekohledem, až nakonec otázka stojí docela jinak: nikoli jak nalézt to pravé, ale jak udržet, co zbylo. Mnohokrát přestřihávaný snímek zůstal ve své době nedoceněn. (FebioFest 2006)

Cukrovarnického dělníka Alda opustila partnerka Irma kvůli milenci a ten se pocitem životní prázdnoty vydá se svou malou dcerkou pryč z města. Navštěvuje města a vesnice, kde potkává jiné ženy nabízející mu domov a lásku, avšak nic ho nedokáže udržet na místě. Aldo si přesto uvědomuje bezútěšnost a tragiku své pouti. Tento film je v Antonioniho filmografii ojedinělý, neboť se neodehrává v buržoazním prostředí jak je u něho zvykem, ale v prostředí chudých periferií a venkova.

Vittoria se rozešla s dlouholetým přítelem a navázala známost s mladým a dravým burzovním makléřem. Pozoruje ho, jak se vrhá do obchodování (scény z burzy patří k tomu nejlepšímu, co na dané téma ve filmu vzniklo), tráví s ním chvíle klidu. Ale v průběhu rozvíjejícího se vztahu si uvědomí svou citovou prázdnotu a oboustrannou neschopnost přiblížit se jeden druhému. Nitro hrdinů je prodloužením odcizeného okolí: industrializovaného velkoměsta, chamtivého burzovního prostředí, společenského klimatu, v němž city přestaly hrát roli. Antonioniho zajímá agresivní moderní svět v konfrontaci s nitrem citlivé mladé ženy, která strádá nedostatkem lásky, ale už ji nedokáže brát ani dávat. Bezpříběhový snímek o tom, kam industriální společnost posunula intimní vztahy.

Záverečná časť "tetralógie citov" je Antonioniho prvým farebným filmom. Farbu v ňom funkčne využíva na zachytenie psychózy hlavnej hrdinky, trpiacej po autonehode chronickou úzkosťou a depresiami. Dej je zasadený do okolia priemyselným rozvojom zdevastovanej Ravenny, kde žije hlavná hrdinka Guilliana, manželka riaditeľa továrne. Snaží sa svoje psychické problémy pred manželom skrývať a nájsť uplatnenie v podnikaní s interiérovými doplnkami. Manžel, práca, priatelia, ani milenec jej však nepomôžu nájsť životné uspokojenie a tak upadá stále hlbšie a hlbšie do svojej choroby. Antonionimu sa vo filme podarilo zachytiť existenciálnu stratenosť moderného človeka a bezcieľnosť komfortného meštiackeho života.

Žárlivý průmyslník, jenž pověří detektivní kancelář pátráním po minulosti své mladé manželky, nevědomky způsobí opětovné setkání bývalých milenců. Na rozdíl od svých pozdějších slavných děl (především tzv. tetralogie citů) Antonioni nevytrhává popis vyhrocujících se vztahů milostného trojúhelníku z přesného dobového kontextu. Naopak jemnými náznaky a detaily vytváří kolem linie příběhu obraz části italské společnosti na konci 40. let minulého století. Zaměřuje pozornost na buržoazní prostředí, ve kterém se pohybuje hlavní hrdinka filmu Paola, přičemž si kriticky všímá i sociálních kontrastů zvýrazněných následky nedávných hrůz druhé světové války (scéna dražby ve prospěch dětí válečných invalidů). (FebioFest 2006)

Michelangelo Antonioni předkládá ve ZVĚTŠENINĚ zmatený obraz moderní Anglie. Swingující Londýn: V anglické metropoli kvete nová pop-artová kultura, uvolněný životní styl charakterizovaný mladými idoly, mladou hudbou a symboly nové generace - extravagantními auty, excentrickými byty a pestrobarevnou módní garderobou. Módní fotograf (David Hemmings) je jedním z úspěšných mladých mužů. Je bohatý, zraňuje svým sobectvím a absolutně nepochybuje o dokonalosti své práce moderního umělce. V jeho studiu se jednoho dne nečekaně objeví mladá žena (Vanessa Redgrave) a chladně, i když marně, mu nabídne své tělo výměnou za snímky mileneckého páru, který potají pořídil v parku. Když Thomas fotky zvětší, má dojem, že zachytil okamžiky vraždy. Najde dokonce mrtvolu, ta však zmizí stejně rychle jako fotografie a záhadná žena. Thomas se vrhne do víru londýnského popového života, ale cítí se náhle znejistělý a chladný.Obrazy bez záruky: Film ukazuje fascinaci obrazem a jeho klamnou opravdovost, což vystihuje následující filmový nápad: zvětšeniny snímku zpočátku poskytují prchavou jasnost, která se vzápětí vytrácí. Hrdina nakonec musí uznat nemožnost reálného pozorování: Chlapec mu hodí imaginární tenisový míček a fotograf mu jej hodí zpátky.

Sandro a Anna s sebou na výlet jachtou vezmou Anninu přítelkyni. Anna náhle záhadně zmizí – snad se nudila a odešla nebo se stalo neštěstí. Sandro s Claudií ji hledají a cestou se z nich stanou milenci. Už nevědí, co a jestli vůbec něco hledají. V dodnes fascinujícím černobílém snímku položil tehdy už zkušený Antonioni základ moderního filmového jazyka. Jeho záměrem bylo upozadit děj a soustředit se na vnitřní napětí. Pomalý a meditativní film o vzájemné nepoznatelnosti a odcizení byl ve své době zatracován i zahrnován cenami a své kvality si podržel dodnes. Banální příběh znuděného milostného trojúhelníku se díky režisérově mistrovství proměnil v sondu do intimních vztahů ve společnosti, kde i svoboda tíží.

V soustředěném zájmu o ztvárnění psychologie ženských postav na filmovém plátně pokračuje Antonioni i ve filmu Přítelkyně realizovaném podle povídky italského básníka a prozaika Cesara Paveseho. Existenciální úzkost, kterou v různé míře reflektují hlavní hrdinky tohoto dramatu Rosetta, Momina, Nene a Clelia, má příčinu v citové nevyzrálosti jejich partnerů a v dobovém stereotypu rozvržení ženských a mužských rolí ve společnosti, jenž staví Clelii a Nene před nutnost volby mezi „rodinným štěstím“ a vlastní profesionální kariérou. S odstupem dvou let od Felliniho Darmošlapů (tedy v roce 1955) předkládá Antonioni návštěvníkům kin svoje zpracování existenciálního tématu, a to z ženské perspektivy – na rozdíl od Felliniho ryze mužského pohledu. (FebioFest 2006)