Vo filme podľa známeho biblického príbehu rímsky cisár Tiberius (Cedric Hardwicke) poverí Pontského Piláta (Basil Sydney) správou židovskej provincie Galilea. Do svojho nového pôsobiska má ale z Ríma priviesť aj vyhostenú princeznú Salome (Rita Hayworth), ktorá sa cestou zamiluje do jedného z Pilátových veliteľov Claudia (Stewart Granger).
Vo svojej staronovej vlasti sa však Salome okrem svojej matky Herodias (Judith Anderson) a nevlastného otca Herodesa (Charles Laughton) stretáva aj s tajomným prorokom Jánom Krstiteľom (Alan Badel), o ktorom si mnohí myslia, že je mesiáš. Ten je ale tŕňom v oku ako Herodiasa, tak onedlho aj Salome...
Do Paříže přichází tlupa potulných cikánů, aby si na tržišti přivydělali peníze ke svému kočovnému životu. Krásná Esmeralda tančí k potěše především pánské části přihlížejících, a líbí se nejen kapitánu lučištníku Phoebovi, ale i herci Grengoirovi, který se marně snaží svou hrou zaujmout diváky. Jenomže cikáni nejsou ve městě žádoucí a vojáci se je snaží vyhnat z města. Esmeralda se uchýlí do kostela matky boží a prosí pannu Marii o slitování se svým národem. Zde jí zastihne vysoký církevní hodnostář Frollo, který při pohledu na ní pocítí touhu a chce Esmeraldu získat. Dívka mu uteče. V městě je již tma a nebezpečno. Frollo totiž posílá za Esmeraldou svého služebníka hluchého a znetvořeného hrbáče Quasimoda. Tomu se sice podaří dívku chytit, ale únosu zabrání Grengoire, který přivolává pomoc a vojáci hrbáče zatýkají s tím, že bude druhý den pranýřován, za únos. Esmeralda je odvedena ke králi podsvětí a současně s ní je sem nedobrovolně odveden i Grengoire, kterého považují za špeha a chtějí jej pověsit. Esmeralda ho zachraňuje, a stává se podle nepsaného zákona pařížské spodiny jeho ženou……
Slovenský umělecký film. - Příběh se odehrává v městě Trnavě v XVIII. století. Především zachycuje situaci a vzájemný vztah moci světské a církevní v protikladu ke studentům university a prostým podřízeným. Malíř Petr má namalovat oltářní obraz Umučení svaté Julie. Modelem k obrazu je rychtářova žena, paní Aranka. Je to povrchní měšťanka, která sice nemá nic z výrazu světice, ale líbí se rektorovi Melchiorisovi. Malíř se vzepře. Ničí obraz a jde vyhledat model pro svou Julii. Nachází prosté rybářské děvče. Napětí se vystupňuje, když bývalý trnavský kat, nyní sluha Melchiorisův - Jakub Krvaj - poznává v namalované světici „bosorku", kterou přikázal kdysi upálit. - Základním motivem celého příběhu je kritika nesmyslnosti bezpráví páchaného společenským řádem. Kritika silně vyznívá i ze samotného závěru s optimistickou perspektivou vítězství spravedlnosti a dobra. - Film representoval československou kinematografii na X. mezinárodním festivalu v Karlových Varech. (FILMOVÝ PŘEHLED 35 / 1957)
Když bulharský režisér Rangel Vulčanov na sklonku 60. let natočil stylizovaný, teatrálně sošné a proklamativní životopis slavného antického bajkaře Ezopa, sotva tušil, že snímek se ocitne mezi zakázanými. Tehdejším mocipánům se zdál závadný: hlavní hrdina touží po svobodě a nezávislosti, ochoten za své přesvědčení položit i svůj život. Nelíbilo se jim, že otrok Ezop odhaluje nepravosti svých pánů a hlásá, že v případě nutnosti je třeba se jim postavit...
Platnéřský mistr Tomáš má mladou ženu Alenu, na kterou velmi žárlí. Jednoho dne Alenu spatří pán města a rozhodne se, že ji získá pro sebe. Aby měl volnou ruku k milostným pletkám, pošle mistra Tomáše na zkušenou do Flander. Žárlivý manžel si neví rady jak zajistit počestnost půvabné manželky po dobu své nepřítomnosti a nakonec přijme pomoc čerta, kterému za odměnu upíše duši. Čert v podobě mistra Ondřeje pracuje v Tomášově dílně a pilně hlídá Alenu před různými nápadníky a před pánem města. Nakonec se však do Aleny zamiluje sám a stane se jejím milencem. Za svou lásku je potrestán ztrátou nadpřirozených schopností, a proto Alenu přestane zajímat. A když se po třech měsících Tomáš vrátí, Alena přísahá, že dala čertovi tělo a duši jen proto, aby zachránila vlastního muže. Tímto přiznáním osvobodí Tomáše od smlouvy s ďáblem, ale zároveň se sama odsoudí do pekla. Ďábel získal její duši náhradou za Tomášovu a může se vrátit mezi pekelníky. Po paní Aleně zůstala jen černá díra ve stropě.
Píše se rok 1463, Paříž je obléhána Burgunďany, a Francois Villon (Ronald Colman), pařížský zlodějíček, pobuda a ikona místního podsvětí, zabije omylem při rvačce v krčmě Vrchního velitele Francie. Před jistou popravou ho ale zachrání náhoda, neboť tou dobou je v krčmě přítomen sám král Ludvík XI. (Basil Rathbone), samozřejmě v převlečení, který se zde na vlastní pěst rozhodl pátrat po zrádci spolupracujícím s vévodou Burgundským. Zrádcem není samozřejmě nikdo jiný, než onen zabitý. Francois tedy nečekaně dostává velkou šanci a je dosazen na místo své oběti. Netuší ale, že s ním král hraje pouze svoji zábavnou hru.
Na počátku stál slovenský televizní seriál Lekár umierajúceho času, věnovaný vědci rudolfínské doby Janu Jeseniovi. Skončil na popravišti spolu s dalšími pány po prohraném protihabsburském povstání. Když režisér Miloslav Luther pojal ideu z natočeného materiálu vytvořit zkrácenou verzi pro kina, musel jej nejen syžetově přestavět, ale také nadabovat do češtiny. Vznikla však jen ilustrativní skládanka, osvětově popisující jednotlivé etapy hrdinova pohnutého života.
Krajinou zdevastovanou zuřící třicetiletou válkou prchá potulný Vogel (O. Sharif). V zapomenutém cípu bavorských Alp nachází vesnici nedotčenou válečnou vřavou. Záhy se však zjevuje malý vojenský oddíl vedený Kapitánem (M. Caine), místo obvyklého drancování se však bitvami zocelený muž rozhodne strávit zde poklidnou zimu a nabrat síly před dalším tažením. Ve vesnici tak panuje křehké příměří - jak vojáci tak místní obyvatelé se musí navzájem respektovat, protože obě strany se paradoxně potřebují. Skrytě však dochází k vyhrocování vztahů, které vede po odchodu vojáků k boji o moc a nejen symbolické vyřizování účtů - ať už v rovině mezilidských či církevních vztahů.
Výpravný hollywoodský film, jemuž vévodí výkon Richarda Burtona v titulní roli, se soustřeďuje nejen na historické děje ve 3. století před Kristem, kdy Alexandr Makedonský dobýval téměř celý tehdy známý svět, ale také na intriky a jednotlivé lidské osudy. Alexandrovo stoupání k vrcholu začalo ve chvíli, kdy porazil perského krále Daria a stal pánem Asie. Jeho titánské plány však zmařila smrt...
Na hrad Karlštejn nesmí žádná žena! Přesto se zamilované Daniele Kolářové a neméně zamilované Janě Brejchové podaří přes přísný královský zákaz strávit na hradě jednu noc v přestrojení.
Řekl: Lásko má, já stůňu, svoji pýchu já jen hrál... Kdo by neznal ústřední melodii z hudebního filmu režiséra Zdeňka Podskalského! Vznikl podle stejnojmenné divadelní hry, kterou v roce 1884 napsal Jaroslav Vrchlický. Navštívíme dobu panování Karla IV., jenž dal zbudovat Karlštejn jako pevnost střežící korunovační klenoty a údajně zakázal, aby tam nocovaly ženy. Královnu Elišku Pomořanskou trápila krutá žárlivost - co tam asi tak pan choť za nocí provádí? Rozhodla se tedy na hrad vniknout v přestrojení za páže a zjistit pravdu. Stejný nápad dostala v tentýž den také mladičká Alena, zamilovaná do jednoho ze členů hradní posádky. Z jejich konání samozřejmě povstane řada zapeklitých situací...
Jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších českých filmových muzikálů je půvabnou hříčkou o císaři Karlu IV. a jeho hradě Karlštejně, na němž podle jeho zákazu nesměly přebývat ženy. Jedné noci se však na Karlštejně objeví nejen Karel IV. a dva nezvaní hosté, cyperský král Petr a bavorský vévoda Štěpán, ale také dvě ženy v mužském přestrojení. Jednou z nich je císařova manželka Eliška Pomořanská, která z lásky a stesku porušila zákaz, aby mohla císaře alespoň zahlédnout, tou druhou je neteř purkrabího Alena, která se vsadila s otcem, že dokáže strávit na hradě noc v mužském přestrojení. Zatímco Alena přivádí k šílenství svého snoubence Peška, moudrý arcibiskup Arnošt z Pardubic pomáhá přestrojené královně proniknout ke králi a také ji chrání před slídivými pohledy cyperského krále a bavorského vévody, kteří nevěří, že by na hradě opravdu nebyla žádná "ženská".
Český filmový muzikál, jehož některé písničky doslova zlidověly, natočil v roce 1973 režisér Zdeněk Podskalský podle stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Vrchlického (z roku 1884). Podskalského verze však není prvním pokusem lyrickou komedii zfilmovat. Poprvé ji natočil, ještě jako němý film, v roce 1919 Olaf Larus, podruhé se k ní vrátil režisér František Filip a v polovině šedesátých let natočil její televizní verzi. Podskalského film je však nejen předloze nejvěrnější, ale také nejúspěšnější.