Filmy online ke shlédnutí zdarma

Kvůli panovačné manželce ztrácí stárnoucí muž chuť do života. Návrat do rodného kraje v okolí řeky Sázavy ho natolik změní, že se rozhodne zkusit vše znovu. Zázračně omládne a začne si užívat radostí života...

Děj se odehrává v době, kdy na duchcovském zámku Valdštejnů zastával funkci knihovníka zřejmě nejslavnější dobyvatel žen Giacomo Casanova. Byl tehdy už poněkud unuděným a nevrlým starcem, kterého těšilo snad jen psaní memoárů a pak každodenní partička karet s hrabětem. To všechno se ovšem změnilo, když na zámek přijel Valdštejnův mladý synovec František Adam se svou půvabnou ženou Valérií. Ta totiž chtěla "na vlastní oči" vidět slavného svůdce. Skutečnost ji však poněkud zklamala, stejně jako svůdcovy zastaralé názory na lásku. Zatímco ona upřednostňovala prostý cit, Casanova tvrdil, že lásku ženy lze získat pouze galantností a vybraným chováním. Protože ani jeden z nich nechtěl ustoupit, rozhodli se tomu druhému dokázat svou pravdu. A na to se i vsadili. Valerie se svým manželem, Casanova se starým hrabětem. Během následujících dnů se mezi oběma rozhořela ta nejpodivnější bitva, jakou kdy zámek Duchcov zažil.

Zuzana Vítová, mladá žena zápasící s mnoha zavazadly, nastoupí do vlaku a najde místo v kupé, kde již sedí osamělý muž. Po vystoupení v Praze se zdá, že ji muž sleduje, a tak se Zuzana ostře ohradí. Ukáže se, že Karel Jánský bydlí ve stejné ulici, kde žije Zuzanin snoubenec Petr Klika, za kterého se má mladá žena nazítří provdat. Zuzana je nakonec ráda, že ji Jánský galantně doprovází. Nemůže najít klíče a Petr není doma. Ženich jí šel naproti na nádraží a shodou nešťastných okolností se mu Zuzana ani později nedovolá, neboť Petr omylem vytáhl zástrčku telefonu. Jánský, jehož žena je na chatě, odveze Zuzanu autem na druhý konec Prahy k sestřenici. Ta má však u sebe milence, a proto neotevře. Jánský pozve Zuzanu ve vší počestnosti k sobě. Spolu pak ještě obejdou několik nočních podniků až se Zuzana opije. Jánský jí prozradí, že je právě tím úředníkem, který ji má druhý den oddat. Přestože mezi nimi k ničemu nedošlo, žárlí Petr i Karlova žena Magda. Před obřadem tak dojde k rozsáhlému skandálu, do kterého se zapojí Petrův strýc, Magdina matka a Jánského kolegové. Zuzana i Karel se raději přiznají k něčemu, co nespáchali. Všichni jim spokojeně jejich "přestupek" odpustí a Jánský může Zuzanu a Petra prohlásit za manžele.

Na břehu Otavy stojí panský dům, který parta kluků považuje za velmi tajemný. Po jeho návštěvě kluci zjistí, že tu není nic jiného, než stará paní se svou vnučkou. Parta se rozdělí na dva tábory a nastanou "líté" boje, které ale nemají dlouhého trvání. Václav Krška je v dostupných písemných materiálech uváděn jako spolurežisér tohoto filmu. V úvodních titulcích je jeho podíl charakterizován jako umělecká spolupráce. Ve filmu si jednoho z kluků zahrál Borek Lipský, bart herců Oldřicha a Lubomíra Lipského, který v roce 1947 zahynul po zásahu bleskem.

Osudy žen se opakují: šestnáctiletá dcera dvaatřicetileté matky je rovněž těhotná. Stejně jako její matka zůstane svobodná a dítě bez otce. Od něho dívka obdržela jen exotickou pohlednici s titulovými třemi velbloudy... Režisér Václav Krška tento příběh ovšem nepojal jako nějaké drásavé drama, nýbrž jako komedii v téměř italsky výřečném stylu. Příliš pozornosti však neupoutal, vadila hlavně jistá vyumělkovanost celého zpracování.

Staropražské příběhy Ignáta Herrmanna se dočkaly mnohých filmových převodů, zpravidla na téma, že postaru se do nekonečna žít nedá. Autoři tohoto snímku si však příběh posunuli do doby současné, čímž jistý starosvětský akcent setřeli - místo toho zdůraznili výchovné poselství. Vyprávějí o rozmazleném Arturovi, jenž si namlouvá půvabnou Leontýnu, ale zprvu velký úspěch nemá. Nepočítal totiž s tím, že dívka, byť též pochází z bohaté rodiny, je emancipovaná mladá dáma, která se neštítí žádné práce, vyznává samostatný úsudek a vyznává moderní zásady ve vztazích mezi lidmi. Ve filmové podobě je děj přenesen do ateliérové současnosti doby vzniku filmu.

Předlohy Jana Nerudy patřívaly kdysi k oblíbeným filmovým i televizním tématům. Tímto snímkem na sebe před rovnými šedesáti lety upozornil začínající Jiří Krejčík. I ve výrazně ateliérovém dílu dokázal evokovat mentalitu a předsudky předminulého století. Jednou v úsměvném, jindy ve zvážnělejším nahledu postihl ruch v jednom malostranském domě, představil pestrou plejádu nejrůznějších nájemníků, kteří tam bydlí, i často malicherné rozbroje, které mezi nimi propukají. Za průčelím malostranského domu "U dvou slunců" pulsuje život. Bydlí zde Bavorovi, věční otroci hokynářského krámku. Domácí Ebrovi, kteří potřebují výhodně provdat dceru. Starý mládenec doktor Loukota a další zajímavé nerudovské postavičky.

Jedna z nejúspěšnějších "trezorových" komedií konce 60tých let. Příběh z malého města, který se odehraje v rozmezí necelých 24 hodin. Pod vlivem alkoholu se tři smutní hrdinové dostanou do podezření, že znásilnili mladou prodavačku. Domněle znásilněná dívka odvolává své obvinění, učiněné tak trochu z nerozumu, tak trochu ze msty a konekonců i z vypočítavosti. Obviněný mladík se může konečně oženit a může začít svatba jako řemen.

Poctivý a trochu naivní ředitel estrádní agentury Jožin Petránek zasedá v kvalifikační komisi, která posuzuje baviče a artisty všeho druhu. Muž tvrdě odmítá jakoukoliv protekci. Jenže v práci i doma ho kvůli tomu čekají jen samé potíže. Odmítnutí "umělci" protestují, Jožinova manželka Anna by zase ráda do showbyznysu prosadila dceru své kamarádky. Ke všemu začne Jožina svádět jeho nová sekretářka Zuzana. Petránek nakonec podlehne francouzské šansoniérce Madelaine. Jenže Zuzana zavolá paní Petránkové a ta vyžene manžela od stolu i od lože. Jožin posléze přijde o funkci ředitele a stane se řadovým estrádním náborářem. Teď pro něj teprve začíná ten pravý estrádní humbuk...

Barevný širokoúhlý film natočený podle stejnojmenné hry irského spisovatele Seana O´Caseyho. Příhody jedné noci a časného rána, odehrávající se v přísně vedeném pensionu pro svobodné pány, zpracoval Jiří Krejčík nejdříve pro televizi, pak je uvedl na scéně Činoherního klubu a do třetice je zfilmoval. Podle vlastního vyjádření lákala Krejčíka divadelní předloha jako etuda komediálního herectví. Na klasickém půdorysu situační frašky rozehrál režisér rušnou komedii, v jejímž zrcadle se místy povážlivě objevuje iluze o dovršeném morálním přerodu společnosti, nehledě k invektivám, které zde byly zcela zjevně adresovány úřední nadutosti. Podtrhneme svižné tempo a herecké výkony, drženy v poloze civilního humoru, vyjde nám, že Krejčík dal přednost solidní, ověřené tradici před riziky spojenými s hledáním nových cest...