Jeden z významných snímků tzv. nové české vlny 60.let, který byl zařazen mezi desítku nejlepších domácích filmů všech dob. Celovečerní debut scénáristy a režiséra Ivana Passera je současně jeho jediným dlouhometrážním filmem, který natočil v tehdejším Československu. V této osobité smutné komedii se na malém městě po deseti letech setkávají dva spolužáci - hudebníci: jeden je členem oblastního symfonického orchestru, druhý to dotáhl na ředitele městské hudební školy, staví rodinnou vilku a hraje na pohřbech...
Na námětu a scénáři s Passerem spolupracovali Jaroslav Papoušek a Václav Šašek. Hlavní role zde vytvořili Karel Blažek a Zdeněk Bezušek, dále hrají mj. Věra Křesadlová a Jan Vostrčil (Černý Petr, Hoří,má panenko, Svatba jako řemen). V 70. a 80.letech musel tento snímek "odpočívat" v trezoru... Tento příběh obyčejných českých lidiček se odehrává na malém městě, kam přijíždí jako sólista na koncert amatérského symfonického orchestru bývalý spolužák ředitele místní hudební školy Karla Bambase. Na příhodách několika hodin jsou konfrontovány osudy těchto dvou konzervatoristů, kteří se setkávají po deseti letech. Jeden z nich má kariéru a krásnou přítelkyni, druhý hraje na pohřbech, staví dům, pěstuje angrešt a vychovává děti. Řeklo by se o ničem, že? Nicméně je to biják s velkým B, který představuje jediný český snímek Ivana Passera, který později natočil mnoho velkých filmů v zahraničí.
Film, ve kterém tehdejší prezident Novotný našel urážku svého majestátu, má neobyčejnou formu jakoby autentického záznamu jedné společenské události. Skupina sedmi lidí je pozvaná na oslavu, usřádanou blíže neurčenou významnou osobou. Cestou lesem je přepadne "fízlovské" komando, kterému velí směšná figurka drze infantilního a zákeřného Rudolfa. Přítomní překvapivě přijímají ponižující pozici a později se servilní zdvořilostí přijímají oznámení, že to všechno byl jen žert. Hostitel, který je s Rudolfem těsně spojený, zahájí slavnost v "zámeckém stylu" na břehu jezera, náladu mu však pokazí "útěk jednoho z hostí". Hostitel to chápe jako osobní urážku. Všichni hosté se spolu s loveckým psem vydávají za utečencem, jenž porušil společenská pravidla, a tím i strukturu vzájemné kolaborace, viny a lhostejnosti. S postavami (pokrytecký snaživec jako jejich pozdější samozvaný mluvčí, unavená hospodyňka, soustředěná na povrch věcí, její zaťatý manžel, který se později útěkem distancuje, dvojice svrchovaně prázdných veselých děvčat...) seznamuje diváky úvodní scéna pikniku na louce - "hosté" se chovají bez vzájemných vazeb, každý hovoří a prožívá vlastní monolog a vnímá jen sebe. Účastníci slavnosti dostanou role jak z morálněspolečenského pamfletu: "vladař", "aktivista", "racionalista", "přitakávač", "demokrat", "jediný, který nesouhlasí". Vladař hovoří tónem, v němž se žoviálnost Velkého dobrodince mísí s panovačností obávané autority. Film vyniká prostotou stylu a poetiky, kafkovskou absurdností, abstrakcí a generalizací (Němcova tvorba je osobitou syntézou třech sugescí - surrealismu, Kafky a Dostojevského). Z jednotlivých motivů jsou podstatné především dva: pomyslně ohraničené území, z něhož se nedá vystoupit, aby se nepřekročila "čára" a hromadné přemisťování hostí u stolů po zjištění, že nikdo nesedí na "svém" místě.
Slavné tragikomické podobenství Jana Němce, výrazově minimalistické a obsazené několika postavami, pojednává o různě maskovaných mocenských mechanismech, často demagogických a lákavých, ať již se žoviálním úsměškem ponižují lidskou důstojnost nebo ničí každého, kdo se odmítne přizpůsobit. Ještě zajímavější jsou však postřehy o chování lidí vystavených zátěžové situaci, třeba o tom, že na odiv vystavované protesty bývají pouhou pózou. Výsledné zjištění je překvapivé: pokud nesouhlasíme, je zbytečné cokoli říkat. Stačí se zdvihnout a odejít.
Tři volně propojené poetické hříčky o nešťastně zamilovaných samotářích (Pokušení manipulanta, Nastěnčiny sny a Dobrodružství sirotka Rudolfa) ve filmu Jana Němce přináší i první filmové role Marty Kubišové a Karla Gotta. Ve všech třech povídkách dominuje poezie, laskavý humor a nadhled. Úvodní
defilé krásek vzbuzuje v duši mladého manipulanta nenaplněnou touhu po doteku, ve fantazii umývačky nádobí se o ni uchází dokonce trojice mužů a podnapilý Rudolf se zamiluje na jakési oslavě...
Obraz útěku dvou českých mladíků z transportu smrti je dynamizovaný a významově prohlubovaný vkomponováním asociativních retrospektiv zážitků a představ jednoho z nich. V opakovaných projekcích jeho snů, obav a tužeb vše lidské pomalu ustupuje živočišnému, úměrně s rostoucím tlakem ohrožení. Naturalisticky živě zhmotněná situace utečenců - jejich hlad, únava, úzkost, nutkání sebezáchovného pudu - to vše naznačuje pokus o záchranu za jakoukoliv cenu. Dvojice se stává štvanou zvěří, jíž loví senilní starci sudetské vesnice, zobrazující vládu bezmocných. Film ztvárňuje proud vědomí, transponují vnitřní vidění do strohé a originálně sevřené podoby, odkrývající hloubku úzkosti, šílené opuštěnosti, poníženého člověčenství, nemožnosti s někým se dorozumět a trápení se člověka jako odcizeného elementu v nepřátelském světě. Leitmotivem je touha po bezpečí, prezentovaná jako touha po domově. Němcův celovečerní debut patří k absolutní špičce české kinematografie. Zároveň navazuje na jeho krátký absolventský film Sousto, a to především zásluhou kamery, obdivuhodně se pohybující a kreslící smutek a bezútěšnost lesa...
Český film HOTEL PRO CIZINCE natočil režisér Antonín Máša podle vlastního námětu a scénáře, na němž s ním spolupracoval kameraman Ivan Šlapeta a jako dramaturg se podílel Sergej Machonin. Podtitulkem scénáře "Mumraj o lásce a smrti" se autoři pokusili naznačit, oč jim ve filmu jde. Ovšem skutečně jen naznačit. Tajemný příběh lásky a vraždy mladého básníka v hotelu pro cizince je zasazen do secesního prostředí, které mu dodává zcela zvláštní atmosféru, v českém filmu téměř ojedinělou. Na druhé straně je nesporné, že film těží hojně z několika literárních i filmových vzorů. Mezi prvními nacházíme četné ozvuky Franze Kafky, druhé jsou pak dány především tradicí filmové veselohry němé éry. Příběh sám má však i symbolický podtext, který jej spojuje s dneškem. Hotel Svět je obrazem světa s malým "es". V tomto světě, prolezlém lhostejností, přetvářkou, lží a zločinem, hledá básník čistou a skutečnou lásku.
60. leta přinesla české kinematografii nejen vzedmutí kritického pohledu na sociální i politickou situaci, nejen zájem o mistrně postiženou všední existemnci úplně obyčejných lidiček, ale také experimentující hledání nového tvaru, nových vypravěčských metod. Jeden z nejvýraznějších pokusů podnikl Antonín Máša filmem Hotel pro cizince. V stísněných prostorách kdysi nepochybně honosného pensionu se odehrává příběh mladého nadějného básníka, jenž byl nalezen zavražděný. Sledujeme tak jakousi rekonstrukci jeho osudů, jak je zachycuje dochovaný deník, spleť snově podivných událostí, k nimž se jen obtížně hledá výkladový klíč. Máša natočil jakousi svéráznou tragikomedii, v obrazové složce hojně inspirovanou secesí, ale také odkazem Franze Kafky. Sc odstupem času však snadno postřehneme neživotnou spekulativnost. Pojetí, které zpochybňuje hodnověrnost lidského vnímání i plnou poznatelnost dění kolem nás, prozrazuje módní vliv některých filmů francouzské nové vlny, zejména Loni v Marienbadu. Výsledkem je však pouhé epigonství.
SKŘIVÁNKY NA NITI natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože odkrýval skutečnosti padesátých let, jež měly zůstat skryty. Jeho děj se odehrává v kladenských ocelárnách, kam byli posíláni na brigádu "političtí provinilci" (živnostníci, intelektuálové i lidi pevní v náboženské víře). Vedle nich pracují na šrotišti i ženy a dívky, uvězněné za pokus o útěk za hranice, tzv. "kopečkářky". Celý film je jediným pásmem paradoxních, někdy groteskních, jindy lyrických situací. Adekvátně zachycuje Hrabalovu snahu přenést na čtenáře - a nyní i na diváka - vzrušení z nevyčerpatelnosti a krásy života, překonávajícího i ty nejhorší překážky v době bezohledné a prolhané diktatury, kterou současně zdánlivě nenápadně, leč rozhodně odsuzuje.
Jeden z posledných filmov legendárneho japonského režiséra Akira Kurosawu tvorí osem snových epizód – meditácií o živote, smrti a ľudskej pominuteľnosti. Spája ich autorovo druhé „Ja“, ktoré jednotlivými príbehmi prechádza v rôznych etapách života. Metaforou života je cesta – ako vyjadrenie podstaty ľudského bytia – i ako smerovanie k smrti, ktorá toto bytie presahuje. Na takúto „cestu životom“ vykročí v prvom sne režisérov dvojník-dieťa. Ako nevítaný svedok sa v lese zúčastní svadobného sprievodu líšok, kvôli čomu zostáva na celý život poznamenaný túžbou vydať sa za hranice tajomna a „kráčať za dúhou“. Po ceste pokračuje ako chlapec, hľadajúci v broskyňovom sade svoju mŕtvu sestru. Ako vodcovi bludného horského oddielu sa mu v snehovej búrke zjaví ľadová víla. Ako dôstojník sa stretne s mŕtvymi vojakmi zo svojej roty. Ako mladý maliar obdivuje v galérii obrazy Vincenta van Gogha a tak sa dostane až za obraz a na vlastné oči uvidí majstra pracovať na „Obilnom poli s havranmi“. "Ja" sa
stane aj svedkom nukleárnej katastrofy, vyvolanej výbuchom atómovej elektrárne. Ako pútnik zasa blúdi spustošenou krajinou a stretáva znetvoreného démona, oplakávajúceho svoje hriechy. Napokon "Ja" doputuje až do idylickej dediny vodných mlynov, kde ho stotriročný múdry starec zasvätí do tajomstva zdravého života v súlade s prírodou. Prirodzenou súčasťou takéhoto života je i smrť ako potvrdenie a zavŕšenie životnej cesty.
Případ pro začínajícího kata je originální směsí absurdity, černého humoru, symbolů, satiry, ironie a grotesknosti. Lemuel Gulliver se dostane do tajemného kraje Balnibarbi, jehož hlavní město Laputa se odedávna vznáší ve vzduchu, aniž by to Balnibarbané věděli. Gulliver se do Laputy dostane dlouhým komínem a vrací se do Balnibarbi zvěstovat všem pravdu. Jeho odhalení však bere lidem ideály. Nechtějí pravdu poznat; nesnesou pomyšlení, že žijí v trapném klamu, v ubohé lži, v poddanství falešného mýtu, v žalostné nevědomosti a temnotě, v nešťastné a zapomenuté končině světa. Poslední Gulliverova slova ve filmu jsou "Řekl jsem: Poslouchej, Vyskoči, jdou ty hodiny nazpět, anebo se mi to jen zdá? Ale on namítne, co stále máte, copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?" Tento poslední film vynikajícího, předčasně zesnulého filmaře narazil po svém uvedení na nepochopení normalizátorů a skončil v trezoru.
Univerzitní posluchač Ludvík Jahn pošle z jakéhosi školení své dívce a zároveň kolegyni pohlednici, na níž mimo jiné napsal: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! A protože se píší léta padesátá, následky na sebe nenechají dlouho čekat. Dívka, jatá posvátným citem stranické povinnosti, předá pohlednici fakultní organizaci, Jahn je vyloučen ze strany, vyhozen z fakulty a jako obyčejný voják poslán do trestního pracovního útvaru nazývaného Černý prapor a pověstného mimořádně surovým zacházením.
Jeden z nejproslulejších filmů 60. let se opírá o stejnojmenný román Milana Kundery, soustředěn cele na důležité poznání - totiž že nová křivda neodstraní ani nezahluší křivdu starou. K takové mravní kocovině zákonitě dospěje hlavní hrdina, těžce postižený stalinistickými represemi, když se po letech pokusí aspoň zprostředkovaně se pomstít původci svého pádu. Režisér Jaromil Jireš postihl jak kruté poměry v pracovní vojenské jednotce na začátku 50. let, tak uvolňující se společenské ovzduší o patnáct let později. Prolíná někdejší události s nynějším děním na základě náhodného podnětu, na základě podobnosti, i ve zvukové rovině vrství asociativní spoje.
Z ochozu věže pozoruje kastelán Oliva každodenní život malého krásného města. Z té výšky si může dovolit tolerantní nadhled nad slabostmi a chybami svých spoluobčanů. Mladý učitel Robert se chystá ke svatbě s učitelkou Julií. Na hodinu kreslení Robert pozve Olivu, aby seděl jako model. Starý muž dětem vypráví o svém životě námořníka a o setkání se svou životní láskou Dianou a jejím kouzelným kocourem. Z náměstí se ozve veselá hudba, která doprovází příjezd zvláštního cirkusu. K překvapení dětí i dospělých sedí na střeše červeného auta kouzelník, který je k nerozeznání podobný Olivovi, a krásná dívka Diana, která má na klíně kocoura se slunečními brýlemi. Na závěr večerního kouzelníkova představení sejme Diana svému Mourkovi brýle a před jeho zelenýma očima začnou někteří dospělí měnit barvu. Nevěrníci jsou žlutí, lháři fialoví, šedivě se zabarví kradáci a lapkové a zamilovaní zčervenají. Červený je i Robert, který zapomněl na nevěrnou Julii a zamiloval se do Diany. Kocoura se zmocní tři muži, kteří se bojí jeho kouzelné moci - pokrytecký ředitel školy, podlézavý školník a nepoctivý vedoucí restaurace. Robertovi žáci, kteří se bojí o kocourův život, utečou z městečka a nechtějí se vrátit, dokud nebude zvíře zachráněno. Nátlak dětí má žádaný účinek. Jen Robert je velmi smutný - poté, co prožil s Dianou láskyplnou noc, vůz s dívkou, kocourem a kouzelníkem odjíždí.
