Filmy online ke shlédnutí zdarma

Pátá a závěrečná část filmové série opět rozpracovává drobnou část knihy "Nezkrotná Angelika". Angelika byla unesena pirátem d'Escrainvillem, který ji vzápětí prodal překupníkovi otrokyň pro harém marockého sultána. Tak se hraběnka de Peyrac setkává s Osmanem Ferrajim, moudrým eunuchem, který má v plánu stvořit z ní třetí ženu sultána Mulaye Ismaila, a tedy vládkyni Maroka. Joffrey de Peyrac předstírá, že je jedním z galejníků, aby se tak dostal do marockého Meknesu, spojil se s vlivnými přáteli a pokusil se svoji ženu zachránit. Mezi tím Angelika odolává požadavkům Osmana Ferrajiho a mocného sultána. Touto vytrvalostí si získá sympatie Normanďana Colina Paturela, který je již patnáct let králem otroků v Meknesu. Když se několik otroků pokusí o útěk, Angeliku přijmou mezi sebe.Producent i režisér filmu plánovali další pokračování, ale díky množství razantních úprav na samém počátku již nenatočili žádný další film o Angelice.

Po poprave svojho milovaného manžela Peyraca žila Angelika (Michéle Mercierová) istý čas medzi parížskou spodinou po boku svojho priateľa z detstva Nicolasa. Po jeho smrti a mnohých dobrodružstvách sa nakoniec rozhodla vydať za bratanca Filipa de Plessis-Bellieres. Jej nový manžel nečakane zomrie na bojovom poli a Angelika je vzápätí povolaná kráľom späť na dvor, aby splnila náročnú diplomatickú úlohu. Má presvedčiť perzského veľvyslanca Batchary-Beja k podpisu zmluvy o spolupráci s Francúzskom. Bej je však jej krásou okúzlený natoľko, že ju uväzní vo svojom paláci. Zo zajatia ju síce zachráni maďarský gróf Rákoczi, dohoda je však ohrozená a kráľ zúri. Angelika je zatknutá, ale ani kráľ neodolá jej kráse. Keď však vidí, že si jej náklonnosť nezíska, pretože medzi nimi stojí tieň Peyracovej smrti, prezradí Angelike, že to nebol on, kto zomrel na hranici. Život krásnej markízy dostáva nový zmysel a ona sa vydá hľadať svojho strateného manžela...

Hongkongský snímek CHUNGKING EXPRESS režiséra Wong Kar-waie je v odborných kruzích považován téměř za kultovní záležitost. Milostný příběh s kriminální zápletkou je natočen v "asijsky hbitém" tempu a zároveň je dramaturgicky značně rozvolněn. Snímek je považován za vrchol režisérova specifického a formálně svobodomyslného stylu, ve kterém např. kameramané snímají jednotlivé obrazy téměř výhradně z ruky. Zachycuje milostné trable dvou policistů, kteří se vyrovnávají s tím, že je opustily jejich partnerky. Lehce načrtnuté příběhy slouží k stylově čisté a působivé studii, stylizovaně zachycující všednodenní život. Film je složen ze dvou nezávislých příběhů o lidech z okraje společnosti nebo o lidech pro společnost zcela bezvýznamných, jako jsou pašeráci drog nebo prodavačky v bufetu. Vyprávějí o samotě uprostřed davu, o neschopnosti komunikace a nenaplněné lásce. Zároveň je snímek oslavou hektičnosti přelidněného Hongkongu, "města tisíce přistěhovalců", jak se někdejší britské kolonii přezdívalo.

Vlastně to byla jen taková hloupá příhoda, které by se člověk později jenom zasmál. A přeci - ten zlomek vteřiny, ve kterém si Rosalba uvědomila, že autobus s turisty odjel bez ní aniž by si toho někdo, včetně manžela a synů, všiml, jí otevřel dveře k nečekanému dobrodružství. Ale to už tak bývá, že závažné mezníky života přicházejí zcela nečekaně a nenápadně. Ne, že by Rosalba během let svého pokorného sebeobětování pro domácnost a rodinu někdy přemýšlela o jakékoliv změně, ne, že by ji napadlo klást si nějaké otázky o tom, je-li zcela naplněn její život. Ale právě ta zvláštní náhoda, všechno co bylo, rázně škrtne: stojí tu, směšně zapomenutá, na kraji dálnice a čeká jí něco, o čem si dosud snad ani netroufla snítFilm získal 9 ocenění Italské filmové akademie ve všech hlavních kategoriích, skvělý úspěch měl i u diváků v mnoha dalších zemích, včetně USA.

Na začátku filmu přijíždí do Paříže italská divadelní společnost s inscenací Pirandellovy hry Jakou ty mne chceš. Představitelkou ústřední postavy a současně přítelkyní režiséra a ředitele souboru Uga je Camille, herečka francouzského původu. V Paříži se setká s bývalým milencem, profesorem filozofie Pierrem, který má novou partnerku Soniu. Ugo v metropoli pátrá po rukopisu nevydané Goldoniho hry. Při té příležitosti se seznámí s dcerou dědičky impozantní sbírky rukopisů Dominique, která se do něj zamiluje. Milostné vztahy mezi šesticí postav se různě komplikují, až do jejich rozřešení zasáhne divadlo jako takové. Kdo ví není nesnadno přístupný, dlouhý "intelektuální" film. Film, pojednávající mimo jiné o svádění, sám uspěl se svojí svůdcovskou technikou a stal se přitažlivým pro diváky v 36 zemích světa.

Pověstný snímek nonkonformního japonského tvůrce Nagisy Ošimy KORIDA LÁSKY patří k filmovým titulům, jež v sedmdesátých letech prolamovaly různá sexuální tabu. Avšak i z pohledu současnosti, v níž zřejmě padly téměř všechny sexuální zábrany a intimní sféra se stala veřejnou, působí Ošimovo dílo značně nekonvenčně. Tvůrce se inspiroval autentickým příběhem, jenž se odehrál v Japonsku v roce 1936 a jehož protagonistka získala mezi Japonci jistou popularitu. Děj líčí vývoj vztahu mezi mladou ženou Sadou, která začala pracovat v jednom hostinci jako služka a která se stala milenkou majitele podniku Kičiho. Zprvu pasivní žena postupně podléhá své sexuální touze a strhává zkušeného muže svou smyslností a nenasytností. Dvojice se oddává zničující vášni a stále hlouběji propadá do jejích osidel. Stupňující se posedlost nakonec vede k tomu, že milenka muže z vášně uškrtí a po smrti mu uřízne pohlavní orgán. Ošima se koncentruje pouze na vztah milenců, odvíjející se v typických japonských interiérech před očima služebných či přizvaných gejš. V jednotlivých epizodách jsou zachyceny různé sexuální praktiky včetně sadomasochistických. Ve snaze postihnout destruktivní hloubku pudového vztahu neváhá tvůrce sáhnout i k jednoznačně naturalistickým scénám. Snímek tak jistě naplňuje vágní definici pornografie (již jen zobrazením genitálií a různých kopulačních technik), současně však postrádá její primitivnost a samoúčelnost. V Koridě lásky je naopak přítomen ozvlášťňující prvek "estetizace", projevující se způsobem snímání a svícení i použitím hudby či kostýmů. Dílo vychází z určité japonské tradice a spojuje ji s moderní dobou. Odkazuje k různým významům a rozhodně přesahuje žánr erotického filmu. Nabízí různé úvahy o voyeurství, o lásce a smrti, o stáří i o vztahu mezi mužem a ženou. Snímek mohl vzniknout jen díky iniciátorovi celého projektu, francouzskému producentu Anatolu Daumanovi. V Japonsku byl zakázán a jeho tvůrce byl postaven dokonce před soud. Při uvedení na berlínském festivalu byl film zabaven a s podobnými obtížemi se setkával při uvedení všude ve světě. Nagisa Ošima natočil o dva roky později podobný snímek V říši vášní, tentokrát s duchařským námětem. V roce 1997 rekonstruoval událost z roku 1936 režisér Nobuhiko Obajaši ve snímku s názvem SADA.

V ulicích Nového Dillí vládne dusný, vlhký monzun a dobře situovaná rodina Vermaových se všemi silami narychlo snaží dovést do úspěšného konce svatbu své dcery Aditi. Pro otce Lalita a matku Pimmi to znamená především sezvat do svého velkého, pohostinného předměstského domu nejširší příbuzenstvo své i ženicha Hemanta, který pracuje v americkém Houstonu jako inženýr. Je třeba dům i zahradu připravit na několikadenní nápor hostů - především pro ně zajistit pohodlné ubytování i náležitě pestrou sváteční stravu. Vyzdobit dům a přizpůsobit ho potřebám tradičních svatebních obřadů je úkolem pragmatického mladého manažera z příslušné agentury P. K. Dubeyho, který se domnívá ovládat svět prostřednictvím svého mobilního telefonu - ovšem jen do okamžiku, kdy mu padne do oka nesmělá mladičká služka v domě Vermaových - Alice. Romantický vztah, který mezi povahově i sociálně zcela odlišnými mladými lidmi vznikne, tvoří jeden z mnoha příběhů, které se ve vyprávění navzájem doplňují. Zatímco svatební přípravy jsou v plném proudu, musí si nevěsta Aditi tajně uspořádat svůj rozháraný citový život. Ukončit vztah s ženatým televizním pracovníkem Vikramem, jejím bývalým nadřízeným, je ovšem pro dívku těžší, než si zprvu myslela. V jednom okamžiku se dokonce zdá, že to nezvládne a že ze svatby nakonec sejde... Mezi hosty, kteří se v domě Vermaových sejdou, neschází nevěstina emancipovaná osmadvacetiletá sestřenka Ria, která se pokouší prorazit jako spisovatelka a která svou nezávislost musí konfrontovat s Aditiným rozhodnutím vdát se, opustit domov a stát se hospodyňkou v dalekém Texasu. Další nekonvenční mladou ženou mezi hosty je sedmnáctiletá Ayesha, která si zatím jen užívala bezstarostného života. Teď se však na obzoru objevil o dva roky starší Rahul, který se do Indie vrátil po pěti letech strávených na studiích v australském Sydney. Zatímco postarší nevěstini rodiče se moří se přípravami, svatební hosté bez rozdílu věku jedí, povídají si, baví se, ale také zpívají a tančí. Ke slovu přicházejí tradiční písně a obřady, ale samozřejmě také moderní popkultura a nevázaný životní styl, bez kterých si mladí Indové už dávno nedovedou svůj život představit. Dospělí mají ovšem poněkud jiné představy o zábavě než mládež, která za běžnou součást svého života považuje i uvolněný vztah k sexu. Tradice si podávají ruku s vnějšími civilizačními vlivy a během nejrůznějších setkání a střetů se mezi svatebními hosty rodí nejen nové vztahy a přátelství, ale na povrch vyplouvají i rodinná tajemství hrozící co chvíli pokazit sváteční pohodu. Díky dobré vůli všech a odvaze řešit nečekané malé i velké krize však nakonec neklidná "bouřlivá svatba" připomíná monzunové počasí panující v ulicích Nového Dillí: po nesnesitelném dusnu přichází očistný dešťový příval. Indická romantická komédia z dielne najznámejšej indickej režisérky súčasnosti Miry Nair sa odohráva počas štyroch dní a štyroch nocí, ktoré predchádzajú dohodnutej svadbe dvoch mladých ľudí zo zámožných strednostavovských indických rodín z Dillí. Ženíchom je Hemant, indický emigrant, ktorý v USA pracuje ako počítačový expert. Nevesta Aditi so svadbou súhlasila najmä preto, lebo ju už omrzeli sľuby jej ženatého milenca. Počas týchto štyroch dní a hektických príprav na svadbu, ktorá sa skončí v monzúnovom daždi, vychádzajú na povrch rôzne rodinné tajomstvá a prejavujú sa jednotlivé charaktery. Viac ako samotným príbehom je film zaujímavý originálnou a autentickou atmosférou indickej domácnosti, kde sa miešajú staré tradície s moderným životným štýlom, angličtina s pandžábštinou a hindu, dialógy s hudobnými pasážami, zloženými tak z tradičných indických ľúbostných piesní, ako aj z moderného popu, jazzu a pop-folku bhangra. Snímka evokuje pestrý a melodramatický svet indického Bollywoodu, je oslavou všetkých spôsobov lásky, rodinnej súdržnosti a indickej hudby. Mira Nair za Búrlivú svadbu získala Zlatého leva a cenu Laterna Magica na MFF Benátky, Cenu BAFTA, Európsku filmovú cenu Cenu piatich svetadielov a mnohé iné ocenenia.

V květnu 1485 posílá ďábel na zemi dva své vyslance, aby uvedli lidstvo do zoufalství. Dominique (Arletty) a Gilles (Alain Cuny) předstírají, že jsou bratr se sestrou. Dominique byla přitom dříve milenkou Gillese. Společně se objevují na zámku barona Huguese (Fernand Ledoux), vdovce, jenž se chystá provdat svoji dceru Annu (Marie Déa) za krutého sobce barona Renauda (Marcel Herrand). Aby rozesela všude kolem bídu a chaos, snaží se Dominique svést oba barony. Gilles se začíná dvořit Anně a hluboce se do ní zamiluje. Jelikož se věci nevyvíjejí správným směrem, objevuje se na zámku ďábel osobně. Gillese přistihnou s Annou, následně je odveden v řetězech do sklepení, kde je bičován. Pro krásné oči Dominique chce baron Renaud zabít svého soka Huguese v souboji, ale během turnaje umírá sám rukou protivníka. Hughues svého vítězství lituje, ale ďábel přesto přikazuje Dominigue, aby ho vzala s sebou do pekla. Dominique již nebaví monotónnost ďáblovy zloby a jeho lhostejnost. A tak sedá na rychlého koně a odváží barona pryč. Ďábel se zahleděl do krásné Anny a tak se snaží získat její lásku.

Marcel Carné a Jacques Prévert jsou zakladatelé francouzského poetického realismu ve třicátých letech minulého století. Brány noci bývají označovány za poslední film tohoto směru. Podnět k jejich natočení dala produkční společnost Pathé, která požádala Carného, aby připravil film pro Jeana Gabina, jenž se právě vrátil z americké emigrace. Hlavní ženskou roli měla ztvárnit Marlene Dietrichová. Carné, Prévert, Gabin i Dietrichová se shodou okolností zúčastnili baletního představení Le rendez-vous (Schůzka), které se mělo stát námětem pro jejich společný film. Nicméně scénář se slavné herečce nelíbil. Považovala ho za urážlivý pro francouzský národ a následně se i Gabinovi podařilo odstoupit od smlouvy. Marcel Carné se pod tlakem událostí rozhodl, že hlavní postavou jeho filmu bude tedy Paříž. A tak si nakonec mohl dovolit obsadit do hlavních rolí neznámé herce, jakými byli Yves Montand, Serge Reggiani nebo Jean Vilar. Pro potřeby natáčení byly postaveny velkolepé kulisy stanice metra Barb?s-Rochechouart a jeho okolí. Snímek postupně podtrhl všechny znaky typické pro poetický realismus včetně studiového natáčení. V jedné z tehdejších kritik byl film překřtěn na Brány nudy a toto stigma mu na dlouho zůstalo. Sám režisér později uznal, že neměl šťastnou ruku hlavně v případě výběru herců. I když se Yves Montand později stal hojně obsazovaným a uznávaným, v tomto snímku na něj vyšla role čtyřicetiletého muže, ačkoli mu bylo pouhých dvacet pět let. Carné mu také raději nedovolil, aby ve filmu příliš zpíval. V roce premiéry snímek vyvolal vlnu rozhořčení svým údajně „nevhodným" obsahem a již při premiéře diváci v sále pískali a dupali. Brány noci jsou totiž také pohledem na dobové praktiky - do světa černého trhu s potravinami a dřevem, do životů údajných válečných hrdinů a kolaborantů, což pobouřilo širokou veřejnost, protože šlo o témata nejen velmi citlivá, ale hlavně vadilo, že Francouzi zde nejsou vylíčeni jako národ hrdinů. Údajně právě toto „tažení" proti Branám noci vedlo Jacquese Préverta k rozhodnutí, že omezí psaní scénářů a bude se věnovat především literatuře. Pro Marcela Carného začalo také nepříliš úspěšné tvůrčí období. - David Čeněk

Režisér Marcel Carné natočil snímek podle scénáře francouzského básníka Jacquese Préverta. Děj je zasazen do divadelního světa v Paříži kolem roku 1840. Hlavní postavou je český rodák a jedna z nejvýraznějších postav evropské pantomimy 19. století Jean-Baptiste Gaspard Debureau (Jean-Louis Barrault), který svádí marný boj o přízeň něžné Garance (Arletty).