Pátý celovečerní film režiséra Františka Vláčila - počítáme-li rozlehlou vančurovskou poému MARKETA LAZAROVÁ "jen za jeden" - je jeho čtvrtou výpravou do historie. Na rozdíl od předchozích tří, ĎÁBLOVI PASTI, MARKETY a ÚDOLÍ VČEL, jde tentokrát o historii nedávnou, jejíž pamětníci budou tvořit většinu publika. ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířejí rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňju totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné", co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru.
Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho filmu.
PRVEK ZLOČINU je spolu s dalšími filmy EPIDEMIE a EVROPA součástí tzv. evropské trilogie, kterou si Lars Von Trier otevřel bránu do světa uznávaného filmu.
Vyšetřovatel Fisher (Michael Elphick) žijící v Káhiře vypráví v hypnóze o svém návratu na starý kontinent. Byl povolán k případu brutálních vražd malých děvčátek prodávajících loterijní losy. Temný příběh se odehrává v apokalypticky vyhlížejícím Německu a vychází na povrch, že vrah zabíjí podle geometrického vzorce. Film mimo jiné obsahuje spousty odkazů na světovou literaturu. Narace si v tomto případě „vzala dovolenou“ a snímek se skládá především z působivých výtvarných obrazů, které podtrhují poutavou atmosféru.
Debut tohoto oslavovaného i zatracovaného režiséra získal v roce 1984 v Cannes cenu za technické provedení.
