Ziskuchtivost je silnější než bojové kamarádství.
Zvláštní jednotka francouzské cizinecké legie dostala za úkol zachránit před postupujícími Němci zásoby zlata z malé tuniské banky. Po příjezdu do městečka byl oddíl přepaden nepřítelem a přestřelku přežilo pouze pět mužů. Velící rotmistr se stále snaží získat poklad pro vládu, ostatní však vycítili příležitost ke zbohatnutí a pod vedením seržanta jdou tvrdě za svým cílem. Nečekaně získají spojence v krásné manželce bankovního ředitele...
Jo Cavalier (JEAN-PAUL BELMONDO) je trénerom francúzskeho národného boxerského tímu, ktorý cestuje roku 1936 na Letnú olympiádu do nacistického Nemecka. Jo sa teší sa najmä na to, ako si to jeho chlapci rozdajú s nemeckými boxermi priamo pred tvárou nacistických pohlavárov, medzi ktorými nechýba ani Adolf Hitler (GÜNTER MEISNER). Pre svoju otvorenú a nespútanú povahu sa, samozrejme, v diktátorskom štáte dostane takmer okamžite do konfliktu s režimom.
25. prosince 1925 měl premiéru film (Броненосец Потёмкин), který o rok později získal cenu Americké filmové akademie, v dalším roce nejvyšší cenu Světové výstavy v Paříži a v letech 1952 a 1958 jej hlasování Mezinárodního výboru pro dějiny filmu určilo za nejlepší film všech dob Toto vrcholné Ejzenštejnovo dílo má pět kapitol: začátek vzpoury, povstání, pohřeb Vakulinčuka, masakr na schodišti Oděsy a vítězná plavba. Po pětadvaceti letech od svého vzniku-byl film ozvučen hudbou a zvuky (když hudbu k němu složil německý skladatel Edmund Meisel pro berlínskou premiéru). Ejzenštejn ve svém filmu uplatnil jednak avantgardní divadelní postupy masové pantomimy, jednak nové prvky montáže a dal Potěmkinem dělnické třídě celého světa nejen nádherné umělecké dílo, ale i doklad o síle její solidarity a výzvu k revoluci. V mnoha zemích bojovala buržoazní cenzura proti tomuto dílu ale film, podoben křižníku v závěrečné scéně, pokračoval ve vítězné plavbě, kterou nebylo možno zastavit.
Třicátá léta Sergeji Ejzenštejnovi příliš nepřála. Z tvůrce poplatného režimu se stal odmítaným režisérem, a tudíž selhaly jeho plány na adaptaci Dreiserovy Americké tragédie. Návrat na výsluní mu zajistil snímek o jednom z největších ruských válečníků - Alexandru Něvském, který dokázal porazit armádu Řádu německých rytířů při jejich expanzi na východ. Ejzenštejn se tu opět projevil jako mistr obrazové kompozice i velkých davových scén. Charakter bitevních scén umocnila hudba Sergeje Prokofjeva.
Tarkovského úspěšný debut (jeho obhájcem v mezinárodní polemice byl např. J. P. Sartre) vypráví příběh 11-letého "dítěte války", jehož údělem se stala nepřístupná samota v utrpení a hořkosti, úplné přivlastnění světem nenávisti, pomsty, rizika a smrti, odcizení se všemu a všem bez náznaku touhy žít a přežít. Ivan přestal být dítětem ve chvíli, kdy mu fašisti před očima zavraždili matku. V černobílém obraze, mistrovsky zvládnutém kameramanem Vadimem Jusovem, rezonuje Tarkovského poetická stylizace přírody (makrodetaily krajiny, všeříkající siluety stromů - frontové zuhelnatělé pahýly, něžné břízy v týlu, skryté významy plynutí vody v řece, hladina močálu, odraz chvějící se hvězdy v hloubce studny, pomalu se kutálející jablka vypadlá z auta a ohryzaná koňmi...). Snové vodní třepetání se při Ivanově běhu s děvčátkem mělkou vodou rýmuje s úsměvy a radostnou dynamikou plnou půvabu a volnosti prosluněného prostoru, zatímco kontrastní svět války má stroze odměřenou dynamiku jakoby spoutaných, ostražitých, sebekontrolujících kroků a gest. Znamenitá je epizoda se šíleným starcem uprostřed vypálené dědiny, který vedle zmateně kroužící, přivázané slípky zamyká vrátka bez plotu - surrealistická vize, která je realitou, podobně jako pochmurná krajina, kterou plave loďka se strnule sedícími oběšenci. Tragický patos neodčinitelnosti viny všech za všechny je autorem spoluprožitý s mravním stoicismem. Historii lidstva dle něj formují výboje lidského ducha, umění, obětavá snaha lidí o zachování člověčenství v člověku. V následujících dílech Tarkovskij reagoval na hrozbu možné apokalypsy ještě více osobněji a naléhavěji. Představitel Ivana hraje v jeho druhém filmě ANDREJ RUBLEV mladého zvonaře - fanatika tvorby.
Historická freska o malíři ikon Andreji Rublevovi je povahopisem Ruska 15. století, výpovědí o duchovní síle, o pramenech nezničitelné tvořivé energie. Zvonař Borisko symbolizuje podstatu tvorby svojí vyzývavostí, obrovskou sebedůvěrou, nezkrotným přáním pracovat až do vyčerpání. Je předzvěstí probuzení Ruska a stimulem tvorby Rubleva, kterého přemohou tragické události a po zabití zloducha (při krvavém tatarském vpádu do chrámu) vysloví slib mlčení. Naturalisticky snímané přírodní scenérie, vesnické chalupy, chrámy ve městě, zdánlivě staticky popisovaný život mužiků, mnichů a umělců dotvářejí velmi sugestivní ovzduší doby. Černobílý obraz je v mnohých pasážích silně výtvarně stylizovaný. Ojedinělý opus v rámci historického žánru, který zároveň překračuje, je členěný do osmi kapitol. Naplňuje jedno z Tarkovského kréd: "Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět."
Židovský študent Jakob Gold sa dostane do väzenia po tom, čo v šarvátke nešťastnou náhodou zabije svojho spolužiaka. Medzitým vypukne 2. svetová vojna a Jakob sa dostane z väzenia, len aby sa opäť stal väzňom, tentokrát vo varšavskom ghette. Po úteku sa ocitá sám na "árijskej" strane múru, oddeľujúceho ghetto od zvyšku Varšavy, v pasci pod všadeprítomnou hrozbou odhalenia a smrti. Napriek okolnostiam sa však rozhodne konať a zobrať svoj život späť do vlastných rúk.
Polský film z doby druhé světové války líčí odboj mladých polských vlastenců proti okupantům. Na postavě Stacha, vedoucí illegální skupiny Doroty, Jaši a dalších sledujeme hledání odbojové cesty, omyly i nekompromisní postoj, se kterým se posléze mladí lidé postavili neohroženě proti fašistům a které smrt kamarádů jen posílila v jejich spravedlivém boji. (FILMOVÝ PŘEHLED 34 / 1955)
Ušľachtilá kobyla Lotna je pýchou svojho majiteľa, starnúceho dôstojníka, a zároveň symbolom poľskej jazdy a romantických tradícií éry, ktorá sa už čoskoro stane minulosťou. Je začiatok septembra 1939, nemecké tanky sa blížia a hrdinovia príbehu musia vybojovať svoj posledný boj.
Film Andrzeja Wajdu v dobe svojho vzniku vzbudil kontroverzné reakcie, keďže je založený na rozšírenom mýte o romantickom hrdinstve poľskej jazdy, podľa ktorého jej huláni v strete pri Krojantách 1. septembra 1939 útočili na nemecké tanky so šabľami a kopijami. Tento mýtus sa však nezakladá na pravde, ale je výsledkom talianskej a nemeckej propagandy. Wajda mýtus využíva ako symbol poľského romantizmu, ktorý považuje za faktor, ktorý výrazne ovplyvnil nielen kultúru národa, ale i jeho históriu.
Druhý celovečerní film Andrzeje Wajdy není pouhou historickou freskou Varšavského povstání a jeho hrdinů, ale hlavně dramatem o prožitcích konkrétní skupiny lidí. Po stránce formální i poetické otvírá film významnou kapitolu polského filmu později nazvanou Polská škola.Motiv Varšavského povstání se objevil v polských filmech již po válce (Zakázané píšničky, Varšavský Robinson), ale teprve premiéra filmu Kanály režiséra Andrzeje Wajdy, umocněná reklamním heslem „první film o Varšavském povstání“, prolomila válečné tabu vytvořené komunistickou propagandou. Tím se staly Kanály víc než jen uměleckým počinem - věcí celého národa. Film byl na počátku přijat velice nedůvěřivě a se smíšenými pocity. Rozpoutal bouři polemik, ale v každém případě vzbudil velký zájem. Jeho význam byl v plné míře doceněn teprve po úspěchu na MFF v Cannes, kde získal Zvláštní cenu poroty (ex aequo Sedmá pečeť I. Bergmana). Záhy se prodal do 24 zemí světa, čímž pomyslně uvedl polský film do světové společnosti. Jen v Polsku ho první rok vidělo 4,2 miliónů diváků.Téma Varšavského povstání bylo jedním z válečných traumat polského národa (zahynulo v něm téměř 200 tisíc civilních obyvatel Varšavy) a od Wajdy se očekával film, který formou pomníku vzdá hold polským bojovníkům za svobodu. Film, který vznikl, ale otevřeně ukazuje psychický rozpad povstalců a ironicko-romantizujícím tónem podtrhuje zbytečnost celé akce. Děj se odehrává během posledních dnů povstání, kdy její euforické počátky již dávno vzaly za své. Jedinou možností čtyřicetičlenného oddílu poručíka „Zadry“, jak se dostat do centra Varšavy a pomoci tak posledním povstalcům, je zvolit cestu kanály. A tak celý oddíl pomyslně vstupuje do Hádova království. Jejich zkušenost z říše mrtvých (v antice nazývána jako „nekyia“) se v boji o možnost řízení vlastního osudu stává zkušeností celého národa.Kontrapunkt válečného tématu tvoří umělecké hodnoty filmu, jež upozornily na jev označený později za Polskou školu. Výrazným odklonem od socrealistické poetiky vytvořili první absolventi lodžské filmové školy snímek, jenž je zřetelným potomkem své doby – boří cenzurní hranice a umělecké doktríny. Hlavním inspiračním zdrojem celé školy se stal bezpochyby italský neorealismus, projevující se hlavně v reportážním aranžmá záznamu válečných událostí. Další umělecká inspirace, v Kanálech ještě viditelnější, vychází z filmového expresionismu a zde se projevuje v práci se světlem a v rafinované poetice záběrů.Scénárista filmu Jerzy Stefan Stawiński sepsal své osobní zážitky z Varšavského povstání nejprve ve stejnojmenné povídce, která vyšla roku 1956. Trefný výběr látky charakterizuje Wajda těmito slovy: „Největší sociální napětí se vybíjejí často v gestech, která autor scénáře může sám jen těžko vymyslet. … Přesto jistý hollywoodský scénárista blahopřál Stawińskému k jeho neobvyklému nápadu. Nedovedl si představit, že kanály byly opravdu jedinými spojovacími cestami, když nepřetržitá palba zneprůchodnila ulice.“(Petr Vlček, LFŠ 2007)
