Robert Redford a Meryl Streepová hrají hlavní role v tomto slavném filmu od oscarového režiséra Sydneyho Pollacka. Tento mistrně natočený a překrásně výpravný příběh hluboké lásky a bolestivé ztráty získal roku 1985 Oscara za nejlepší film, za režii, za adaptovaný scénář, za kameru, za původní hudbu, za výpravu a za nejlepší zvuk. Vzpomínky Na Afriku patří mezi největší romantické filmy všech dob. Vypráví poutavý a pravdivý příběh Karen Blixenové (Meryl Streep), ženy obdivuhodně pevné vůle, která se svým nevěrným manželem (Klaus Maria Brandauer), řídí kolem roku 1914 kávovou plantáž v Keni. Ke svému překvapení začne Karen brzy zcela propadat kráse této exotické země, místních lidí a tajemného bílého lovce (Robert Redford).
Film Pianista je příběhem Wladyslawa Szpilmana, skvělého pianisty a uznávaného interpreta Chopinových skladeb. Příběh začíná v okamžiku, kdy ve varšavském rádiu zní Chopinovo Nokturno v C# moll v jeho podání. Píše se rok 1939 a Szpilmanovi je 28 let. Polsko je napadeno německými vojsky, která brzy přicházejí i do jeho hlavního města Varšavy. Téměř okamžitě jsou uplatněny tvrdé restrikce vůči zdejší židovské komunitě. Szpilman a jeho rodina - rodiče, bratr a dvě sestry - žili až dosud spokojeným životem, brzy jsou však také donuceni podřídit se ponižujícím pravidlům. Kromě toho, že jim docházejí peníze a jídlo, musí pod hrozbou přísného trestu nosit na rukou Davidovu hvězdu. Nátlak se postupně zvyšuje a rodina je na tom stále hůře. Brzy jsou donuceni prodat obrazy, stříbro, nábytek a nakonec i Szpilmanovo drahocenné piáno. Největší ranou je však rozhodnutí, podle kterého mají být všichni Židé umístěni do uzavřeného areálu, obehnaného vysokými zdmi - na místo, které brzy vstoupí do dějin jako Varšavské ghetto.
Film vypráví autentický příběh spisovatelky Helen Kellerové, která po těžké nemoci v dětství ohluchla a oslepla. Rodiče ji nechápali a ponechávali o samotě. Mladá vychovatelka se jí však obětovala, naučila dívku mluvit rukama a objevila v ní inteligentní bytost. Jako dospělá se Helen později naučila mluvit.
Jmenoval se William Bonney a slávu získal pod přezdívkou Billy Kid. Západ nikdy předtím nepoznal pistolníka jako byl tento problémový levák z Brooklynu, který své jméno zapsal do historie krví. Stejně pozoruhodný je výkon Paula Newmana, který skvěle zachytil složitou povahu a náladovost mladistvého vraha. Režisér Arthur Penn (Bonnie a Clyde, Malý velký muž) zde poprvé rozebírá téma, ke kterému se ve své pozdější tvorbě znovu a znovu vracel: Společenský odpadlík versus nepřátelská a zaujatá veřejnost. Newmanův a Pennův společný projekt byl v roce 1958 rozpačitě přijat jako alarmující a provokativní. Dnes je vyzdvihován jako významný a unikátní western v dějinách kinematografie.
Scenáristé a režisér filmu pojali příběh slavné gangsterské dvojice, který je založen na skutečných událostech, velice originálně. Na jedné straně se postarali o to, aby na filmovém plátně co nejpřesvědčivěji ožila krize třicátých let. Na straně druhé měl však pohled do minulosti posloužit jako odrazový můstek pro zúčtování se současností. Hrdinové filmu jsou sice brutální vrazi, ale to vše jaksi zůstává v pozadí. V popředí vidíme bojovníky proti existujícímu společenskému řádu a americkému vládnímu systému. Film se stal nesmírně populární zejména mezi americkou mládeží. Prvek protestu jí byl vždy blízký. Filosofie tohoto protestu je však zjednodušena, omezuje se na konstatování, že svět nestojí za nic a že oba sympatičtí hrdinové se právem bouří proti zavedenému společenskému řádu. Skutečnost, že zabíjejí, je druhořadá. Krutost, s jakou byli nakonec zlikvidovaní, jim nakonec ještě získává sympatie diváků.Bonnie a Clyde jsou ve filmu usměvaví, lehkomyslní, možná i dětinští, rozhodně jsou však obdařeni velikým osobním kouzlem. Zabíjejí jakoby neúmyslně a neradi. Jak je nemít rád, jak je nelitovat, když tak mladí nesmyslně zemřou. Odtud je jen krůček ke chvále a identifikaci. Tento film patří k významným dílům světové kinematografie. Kritika právem ocenila formální dokonalost tohoto díla, ale v hodnocení ideového vyznění snímku se často rozcházela.
Jeden z nejznámějších snímků Piera Paola Pasoliniho patří mezi nejvýznamnější filmová díla s biblickou novozákonní tematikou. Kontroverzní italský autor v něm použil striktně doslovné citace z Matoušova evangelia (byť některé části vypustil a jiné přesunul), ale při inscenování se vůbec neohlížel na historickou věrohodnost: celý snímek vznikl v autentických prostředích nejzaostalejšího jihoitalského kraje Basilicata a objevují se v něm ve stylizovaných kostýmech výhradně neherci (Ježíše ztvárnil španělský student, zestárlou Marii Pasoliniho matka, Jidáše hraje řidič náklaďáku). V době uvedení však snímek vyvolal rozruch nejen svým zpracováním, ale i faktem, že jej natočil marxisticky smýšlející homosexuál. Tvůrce tak vzbudil nedůvěru u ateistické části publika i v náboženských kruzích (kde však bylo dílo nakonec přijato). Pasolini byl znám jako odpůrce církve, avšak jeho (milovaná) matka byla oddanou katoličkou; dílo je navíc věnováno papeži Janu XXIII. Ten prosazoval mj. reformy uvnitř církve a dialog se socialistickými státy.
Pasoliniho pojetí nemá nic společného s výpravnými biblickými eposy, jež v padesátých a šedesátých letech produkovala hollywoodská studia. Navzdory tvůrcovým postojům však není ani kritikou či polemikou s jakýmkoli náboženským chápáním Krista. Pasolini neváhá inscenovat andělská zjevení či zázraky; interpretuje ovšem Ježíše jako mladého (vzezřením jemného a krásného) netrpělivého revolucionáře, jenž věnuje veškerou energii naplnění svého poslání a jemuž patří významné místo v duchovním vývoji lidstva. Proto se v dlouhých sekvencích objevuje doslovné znění Ježíšových kázání. Náboženské pojmy (Syn Boží, křest ohněm, království nebeské) zde mohou být dobře chápány i v přeneseném smyslu, jako metafory pojmů z marxistické filozofie (ideologický vůdce, revoluce, spravedlivé společenské zřízení). Pasoliniho dílo je však především jedinečnou filmovou básní, v níž klasická látka dostává nové rozměry díky nezvyklému, ale funkčnímu a mimořádně působivému hudebnímu komentáři (kromě klasických skladeb se objevuje i africká hudba) a díky filmařským postupům, inspirovaným neorealismem a cinéma vérité, zejména v dokumentárním zachycení rozmanitých lidských typů (každý protagonista je charakterizován zpravidla "pouze" výmluvným portrétem). Tvůrce přitom částečně odkazuje na zobrazení příslušných postav v italském výtvarném umění (Giotto, Donatello, Botticelli aj.).
Pasoliniho neorealistický styl jeho prvních děl je zjevný i v tomto filmu, natočeném s přísnou prostotou a čistotou historického koloritu. Pro režiséra nejsou prvořadé peripetie biblického syžetu či biblická podobenství, ale vroucí kázání prudkého, nesmiřitelného a odvážného Krista, který se jako osamělý "revolucionář" snaží vzbudit duch odporu v utlačené, ustrašené mase otroků, ale neuspěje. Starobylá Judea tu není zobrazená jako legenda; vyprahnutá země, ubohé chatrče pastýřů a kamenný palác ohromují svojí prvotní divokostí. Kristus je nad tento ubohý svět povznesen, je to člověk, přicházející v roztrhaném plášti a sandálech na zaprášených nohách napravit svět plný předsudků, krve a strachu. Použitím dokumentarizujícího stylu, dynamické ruční kamery, neherců (jeho přátelé, matka, rolníci, španělský student ekonomie v úlohe Krista) a současných oděvů ukazuje Pasolini Krista jako živou, skoro současnou postavu. V hudební rovině a obrazové kompozici cituje mýtus a přirovnáváním zpřítomňuje a mýtizuje "realitu". Pokouší se o vytvoření bezprostředního obrazu mravní krásy asketicky čistou černobílou tonalitou, zdůrazněnou znakovým použitím ticha, detailů tváří a linie krajiny.
Skutečný příběh mladého američana Billyho Hayese. Dramatický příběh natočený podle skutečné události, vypráví o mladém američanovi Billy Hayesovi, který je v Turecku odsouzen ke 30 letům vězení za to, že se u něj našlo malé množství drog. Ve vězení musí snášet každodenní mučení a ponižování. A proto si brzy uvědomuje, že pokud neuteče, tak zemře!
Film s veľkorysým rozpočtom 60 miliónov dolárov, natočený podľa svetoznámeho broadwayského muzikálu najúspešnejšieho hudobného skladateľa súčasnosti Andrew Lloyda Webbera a textára Tima Ricea. Príbeh zachytáva krátky, ale dynamický život Evy Peronovej. Eva bola chudobná, ale ctižiadostivá herečka, ktorá dosiahla úspech o akom sa nikomu ani nesnívalo a mala hlboký vplyv na život a vývoj celej Argentíny. Vydala sa za nádejného politika a neskoršie prezidenta Juana Perona a stala sa ochrankyňou utlačovaného ľudu. Bola nositeľkou zmien v celej spoločnosti, za čo ju všetci milovali.
Film, který podle skutečných událostí natočil známý americký režisér Mike Nichols, vypráví o ženě, jež zemře za podivných okolností těsně předtím, než se jí podaří prozradit novinářům pravdu o nedostatečné ochraně zaměstnanců před radioaktivitou v jaderné továrně, kde pracovala. Byla to nehoda nebo vražda? Případ nebyl dodnes vyřešen, ale odvaha Karen Silkwoodové, která nepodlehla psychickému nátlaku, i po smrti inspiruje politické aktivisty a ochránce životního prostředí.
Zamítavé stanovisko cenzury k Máchovu románu Cikáni vyvolá mezi studenty a herci pobouření. Mácha odmítá chodit na divadelní zkoušky a žárlivě střeží svou Lori před stykem s vlastenci. Před příjezdem císaře do Prahy ke korunovaci vyzve Palacký literární veřejnost ke složení oslavných veršů. Mácha napíše jen krátkou báseň, kterou však místodržící zamítne. Básník se straní společnosti, protože chce dopsat básnickou skladbu Máj a dokončit studia. Musí se rovněž postarat o Lori, která mu porodila synka Ludvíčka a kterou její rodina pro nelegitimní vztah s Máchou zavrhla. Máj je konečně vydán tiskem, ale kritiky jsou většinou zdrcující. Mezi studenty je naopak báseň přijata s nadšením. Mácha získá místo adjunkta v Litoměřicích a za Lori a synkem chodí pěšky do Prahy. Chce se se svou snoubenkou oženit a po svatbě se Lori má přestěhovat za ním. Krátce před svatbou Mácha obětavě pomáhá hasit požár. Přitom nastydne a zemře na zápal plic. Tragickou zvěst přinese Lori Máchův bratr Michal.
