Tintin je belgická komiksová série, jejíž autorem je výtvarník Hergé. Jedná se o jeden z nejpopulárnějších komiksů všech dob, na celém světě se ho prodalo kolem 200 milionů výtisků a byl přeložen do 58 jazyků. Základním příběhovým žánrem je detektivka a později též sci-fi, vše s nádechem humoru a frašky. Kresebně se jedná o skutečného průkopníka žánru, jelikož Hergé byl jedním z vůbec prvních autorů, kteří použili styl "čistá linka".
Další příběh Tintina jeho věrného psíka je opět plný napětí a dobrodružství.
Zemřel významný muž jménem Guelwaar. Jeho rodina nemůže nalézt tělo nebožtíka, aby mohla uspořádat pohřeb. Nakonec zjistí, že Guelwaar se ocitl v jiné rodině s jiným náboženským vyznáním. To vyvolá nepřátelství nejen mezi rodinami, ale postaví proti sobě i vesnice. I přes zásah místních úřadů se nepodaří situaci vyřešit, protože nikdo se neodváží porušit pevně zakořeněné zvyky. Ousmane Sembene vrší jednu absurdní událost na druhou, až nechá své hrdiny žádat o mezinárodní pomoc. Komedie není v tvorbě tohoto senegalského režiséra častým žánrem, nicméně v Africe je velmi populární. Ani tentokrát si režisér neodpustil kritiku, např. mezinárodní pomoci nebo problému prostituce.
V životě muže je dospívání hormony nadupané hledání sexu. Dvacítka hledání ženy a kariéry. Třicítka vydělávání slušných peněz. Čtyřicítka řešení zmatku, který člověku ze života udělala práce, manželství a rodina. A padesátka může být érou trvalého a rozkošnického hledání potěšení. Být v padesáti psychicky fit, finančně zajištěný a svobodný, to může z chlapa, který by jinak očekával už jen soumrak svých dnů, udělat velice přitažlivý magnet pro druhé pohlaví. A Terry, Patrick, Gary a James, čtyři muži v těch skutečně nejlepších letech, jsou pevně rozhodnuti naroubovat tuto šedivou teorii na zelený strom života...
Patnáctidílný seriál mikrokomedií, označovaných samotnými autory za "Sex ve městě" pro muže. Jeho hrdiny jsou čtyři plus mínus padesátníci, kteří jsou nyní - profesně a finančně zajištění, s odrostlými dětmi a většinou "osvobozeni" od svých prvních manželek - odhodláni užívat si plnými doušky života. K čemuž samozřejmě patří nejen život na patřičné úrovni, ale i mladé milenky a /alespoň pomyslný/ návrat do mládí se vším, co k němu patří...
Prezident USA připravuje se svým poradcem Ericem Blackem ekologický summit, na němž má prezident přednést klíčový projev o sjednocování světa. Přestože se dozvídá, že Black nechal bez jeho vědomí zahájit supertajný biologický projekt, nijak nezasahuje. Mezitím je okolí místa, kde se má summit konat, kontaminováno nebezpečnou látkou. Ken Fairchild, bývalý špičkový fotbalista a nyní velitel prezidentovy ochranky, prohlíží okolí budoucího summitu. Přidává se k němu strážce přírodního parku Isaac Smith a veterinářka Larraine Kellerová. Všichni se dostanou do těsné blízkosti kontaminované půdy. Speciální tým zatím obsadí celou oblast a nahradí i strážce parku, aby se o nehodě nikdo nedozvěděl, a má za úkol zlikvidovat všechny nepohodlné svědky...
Tento film vypráví o manželské dvojici policejních úředníků, která si právě prochází svou manželskou krizí. Vše se ještě více zamotá, když manželka pozná v práci novou, záhadnou ženu. Po noci plné alkoholu a lechtivých scén mezi oběma ženami však přichází vystřízlivění. Manželka zjistí, že přítelem této ženy je její vlastní manžel.
Všechno se modernizuje, tudíž musí i církev. Je najata mladá a progresivní skupinka herců, kteří se pokusí založit novou interpretaci Nového zákona na jeho doslovnosti. Slovo od slova se posunují po lince přísného literárního významu, rezignují na symboly a metaforu. Z mírumilovného a tolerantního učení se stává radikální a podvratná ideologie, kterou sice přijmou diváci s nadšením, která ale nutí představitele katolické církve, aby si v mešním kalichu rozpustili aspirin na bolení hlavy.
Úkolem Theresy Foley je zachraňovat životy. Jako vyjednavačka stojí v nebezpečných situacích s ledovou tváří a je nejlepší v oboru. Až problémy s manželem a nebezpečná hrozba smrtící pomsty ji dovedou na křižovatku... Inspirováno skutečnou událostí.
Vesnické drama zachycující tvrdý život chudobných balkánských horalů v 19. století. V některých oblastech Jugoslávie bývaly rodiny bez mužských potomků považovány za prokleté, proto často ve strachu před sv. Jiřím a okolím raději vydávali některou z dcer za chlapce, nazvali ji „Virdžínem“ a vychovávali z ní muže. Dívka Stevan (Marta Keler) tedy dospívá s vědomím, že vyzrazením své ženské identity ohrozí život a štěstí celé rodiny a podřizuje se tvrdé otcově autoritě. Dokud se nesblíží s mladíkem (Igor Bjelan) ze sousedství... (Evropská filmová cena za herecký výkon pro Martu Kelerovou).
Bohatá dědička je zavražděná. Policie si myslí, že se stala obětí manžela, který uskutečnil dokonale promyšlený zločin. Nebo to na něho někdo nastražil? Sebevědomá právnička Melanie Darrowová, která velmi důvěrně poznala oběť, je přesvědčená, že případ vraždy nemá tak jednoznačné pozadí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Brzy zjistí nové skutečnosti...
Nadějný režisér současného francouzského filmu Patrick Grandperret na sebe upozornil právě filmem Mona a já. Originálně a zručně využívá možností dokumentu ve fiktivním příběhu o mladých rebelech počátku sedmdesátých let. Zkušenosti získal především u Maurice Pialata, jehož snímek Nahé dětství také získal Cenu Jeana Viga a je rovněž zařazen do letošního výběru.Není nic překvapivého na tom, že Patrick Grandperret byl asistentem Maurice Pialata u Passe ton bac dabord (Nejdříve slož maturitu, 1979) a Loulou (1980): oba filmy mají stejné ladění jako Mona a já. Tuto spřízněnost s jeho starším kolegou nedávno uznala i producentka Sophie Pialat, když Grandperretovi svěřila úkol realizace Pialatova scénáře. Snímek Les Meurtrières (Vražedkyně) byl představen na festivalu v Cannes 2007 v sekci “Un certain Regard / Jiný pohled“. Skutečnost, že se v seznamu nositelů Ceny Jeana Viga setkáváme s podobně zaměřenými režiséry, dokazuje, že v rozhodnutích jednotlivých porot existuje určitá soudržnost.„Grandperret je dokumentarista. Dokumentarista, který tvoří v žánru fikce. A to je právě ona dualita,“ píše Vincent Ostria v Cahiers du cinéma hned po premiéře filmu, „tato umělecká skoro-schizofrenie, je strhující. Náboj filmu Mona et moi spočívá ve využití momentu náhody. Nejprve je určeno fyzické prostředí filmu, ve kterém se objeví hlavní postavy, kulisu tvoří společenská realita prvních tří let sedmdesátých let (čtyři postavy oťukávají rock a také drogy), poté film po kouskách odhaluje nepoměr mezi nestálými tužbami anti-hrdinů a jejich mystickým snem o rockn rollu“. Loulou Maurice Pialata, kterého ztvárnil Gérard Depardieu, by mohl být bratrancem Grandperretova Pierra, kterého hraje Denis Lavant. Ale něčím nás mladší z obou režisérů překvapí – a to výběrem svých dalších filmů, ve kterých se odráží jeho vášeň pro automobilové sporty a Afriku: jmenujme LEnfant lion (Lvíče) a Le Maître des éléphants (Pán slonů). Ještě před Mona a já natočil Courts-circuits (Zkraty), které dostaly v roce 1981 Cenu Jean-Louis Boryho. Muž mnoha zájmů a také muž schopný vykonávat v oblasti filmu více řemesel: producent, herec, režisér, střihač, scénarista. V Les Meurtrières bezpochyby nalezne, samozřejmě ve vztahu k Pialatovi, to, co ho inspirovalo při koncepci a realizaci filmu Mona a já: prolnutí skutečnosti s fikcí.(Luce Vigová, LFŠ 2007)
