Mnohovýznamové dielo, nakrútené na motívy rovnomenného filozofického sci-fi románu Stanislawa Lema. Príbeh niekoľkých postáv sa odohráva na kozmickej stanici, umiestnenej na obežnej dráhe nad planétou Solaris, ktorá predstavuje dosiaľ neznámu formu vedomia. Planéta, majúca formu akéhosi "oceánu", je jediným organickým celkom, schopným zhmotňovať ľudské myšlienky. Pomocou záhadnej plazmy sa vedci stretávajú s vlastnou minulosťou - a ich materializované utajované predstavy a spomienky vyzývajú hrdinov tvárou v tvár tajomnej mimozemskej civilizácie k porovnaniu s vlastnou kultúrou a ich vlastnými "Ja". Stretnutie ľudských bytostí s nepochopiteľnou realitou, priečiacou sa ľudskému rozumu, vyvoláva nevyhnutné otázky o zmysle života, o hraniciach poznania, ale i o sebareflexii každého jedinca. Existenciálne podobenstvo fenomenálneho umelca i bez výrazných zvláštnych efektov dodnes strháva svojou vizuálnou pôsobivosťou a emocionálnou krehkosťou, s ktorou pojednáva o "veciach kozmických i pozemských".
Keby sme mali kúska snahy a obetovali sa, každý uschnutý strom na pokraji skalnatého útesu by po pravidelnom polievaní jedného dňa vykvitol. Tarkovského filmová záveť, s príznačným názvom Obeť, básni poetickým štýlom príbeh vzdelaného, zámožného muža menom Alexander, žijúcom na samote v prepychovom dome so svojou rodinou uprostred nehostinného ostrovu. Alexander, dívajúc sa na Leonardov chmúrny obraz Troch kráľov, počuje zvuky započínajúcej sa atómovej vojny značiacej koniec ľudstva. Pre lásku k rodine a odvrátenie hroznej hrozby je schopný obetovať čokoľvek - majetok, súdnosť, dokonca celý svoj doterajší život. Príbeh, hovoriaci striedavo o strachu z budúcnosti a láske k našim blížnym, ktorý si odniesol medzi inými aj Veľkú cenu poroty vo francúzskom Cannes, rozpráva dlhými, temnými zábermi ľudský boj človeka v stretoch z neprívetivou realitou a sústreďuje sa na každý prítomný okamih, v ktorom bádať neodmysliteľného tvorcu.
Ve druhém období tvorby se Tarkovskij oprostil od rozmáchlejších filmů k asketičtější kompozici, k duševní zpovědi člověka, který zahlédl hrůzný prazáklad světa a dokázal ho vtělit do svého díla. Nostalgie je po Zrcadle nejintimnější podívanou ruského filmového básníka. Zabývá se metafyzickým poutem k vlasti, vykořeněností a ztrátou víry. Je tu i aspekt nesmazatelných národnostních rozdílů, z něhož vyplývá nemožnost hlubšího vstupu do cizí kultury. Export / import se může odehrávat pouze v povrchní rovině, kterou představuje pomatený kosmopolita Domenico.
Film vypráví o sovětském intelektuálovi, spisovateli Andreji Gorčakovi, který přijíždí studovat do Itálie dílo ruského skladatele Sosnovského. Ztížen steskem po rodné zemi od svého úkolu postupně upouští a prožívá jinou zkušenost – niternou obtíž asimilace a hledání vnitřního smíru.
Jeden všední den v Sovětském svazu šedesátých let... Jeden malý žák hudební školy Saša... Velká míra poetiky, která nás nechá nakouknout do dětského světa. Středometrážní film legendárního režiséra Andreje Tarkovského je filmovou básní i předzvěstí jeho budoucího stylu.
Tarkovského úspěšný debut (jeho obhájcem v mezinárodní polemice byl např. J. P. Sartre) vypráví příběh 11-letého "dítěte války", jehož údělem se stala nepřístupná samota v utrpení a hořkosti, úplné přivlastnění světem nenávisti, pomsty, rizika a smrti, odcizení se všemu a všem bez náznaku touhy žít a přežít. Ivan přestal být dítětem ve chvíli, kdy mu fašisti před očima zavraždili matku. V černobílém obraze, mistrovsky zvládnutém kameramanem Vadimem Jusovem, rezonuje Tarkovského poetická stylizace přírody (makrodetaily krajiny, všeříkající siluety stromů - frontové zuhelnatělé pahýly, něžné břízy v týlu, skryté významy plynutí vody v řece, hladina močálu, odraz chvějící se hvězdy v hloubce studny, pomalu se kutálející jablka vypadlá z auta a ohryzaná koňmi...). Snové vodní třepetání se při Ivanově běhu s děvčátkem mělkou vodou rýmuje s úsměvy a radostnou dynamikou plnou půvabu a volnosti prosluněného prostoru, zatímco kontrastní svět války má stroze odměřenou dynamiku jakoby spoutaných, ostražitých, sebekontrolujících kroků a gest. Znamenitá je epizoda se šíleným starcem uprostřed vypálené dědiny, který vedle zmateně kroužící, přivázané slípky zamyká vrátka bez plotu - surrealistická vize, která je realitou, podobně jako pochmurná krajina, kterou plave loďka se strnule sedícími oběšenci. Tragický patos neodčinitelnosti viny všech za všechny je autorem spoluprožitý s mravním stoicismem. Historii lidstva dle něj formují výboje lidského ducha, umění, obětavá snaha lidí o zachování člověčenství v člověku. V následujících dílech Tarkovskij reagoval na hrozbu možné apokalypsy ještě více osobněji a naléhavěji. Představitel Ivana hraje v jeho druhém filmě ANDREJ RUBLEV mladého zvonaře - fanatika tvorby.
Historická freska o malíři ikon Andreji Rublevovi je povahopisem Ruska 15. století, výpovědí o duchovní síle, o pramenech nezničitelné tvořivé energie. Zvonař Borisko symbolizuje podstatu tvorby svojí vyzývavostí, obrovskou sebedůvěrou, nezkrotným přáním pracovat až do vyčerpání. Je předzvěstí probuzení Ruska a stimulem tvorby Rubleva, kterého přemohou tragické události a po zabití zloducha (při krvavém tatarském vpádu do chrámu) vysloví slib mlčení. Naturalisticky snímané přírodní scenérie, vesnické chalupy, chrámy ve městě, zdánlivě staticky popisovaný život mužiků, mnichů a umělců dotvářejí velmi sugestivní ovzduší doby. Černobílý obraz je v mnohých pasážích silně výtvarně stylizovaný. Ojedinělý opus v rámci historického žánru, který zároveň překračuje, je členěný do osmi kapitol. Naplňuje jedno z Tarkovského kréd: "Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět."
Gérardova kariéra se až do určitého okamžiku vyvíjela docela slibně. Stačila však jedna nepovedená reklama, rozchod se společníkem, a Gérardovi se zhroutil profesionální svět. Ještě že má alespoň zázemí v podobě atraktivní ženy a dospívající dcery. Nechce se mu věřit, co mu vykládají policisté na prahu jeho vlastního domu - to přece není možné, že by jeho dcera distribuovala drogy. Pozve tedy muže zákona dál a to, co vidí všichni tři, rozesměje každého, jen ne manžela. A Gérardovi se začíná hroutit nejenom kariéra...
Urbain Donnadieu (Christian Clavier) je největší lakomec pod sluncem. O první místo se ovšem dělí se svou babičkou. Tihle dva nemyslí na nic jiného, než na čem by se dalo ušetřit, jak na něčem vydělat a jak, pokud možno, nemuset platit žádné daně. V hlavě se jim zrodil báječný plán. Střádají pěkně jednu zlatou cihlu po druhé a až jich bude pořádná hromada, otevřou si účet ve Švýcarsku. Zlata mají dost, teď už zbývá jen najít způsob, jak ho osobně dopravit do Švýcarska. Přece nebudou platit někomu provizi za to, že všechno vyřídí za ně. V patách mají ale Urbainovu manželku, která větří, že za náhlou cestou do Švýcarska určitě něco bude.
Volné seskupení francouzských herců Les Splendides tvoří v této "tak trochu jiné vánoční komedii" skládanku charakterů složených z páru na ekonomickém okraji společnosti, který manželské problémy řeší například žehličkou; kolegů z psychiatrického call centra, kteří si nedokáží strhnout masky, jež nastavují okolí; jejich šéfové snažící se dostat na vánoční večeři ke své sestře; transvestity, který bojuje se svou samotou... Takovýto mix postav na ploše jednoho bytu nenechá jedinou minuty prázdnou a pořádá neustálý útok na divákovu bránici obrovským množstvím gagů (které jsou z velké části velice politicky nekorektní). Vše okořeněno vedlejšími postavami bulharského souseda, opraváře výtahů a návštěvy ZOO.
Co se ale může stát na Silvestra?
Francouzské kinematografii nikdy nechyběl humorný pohled na 2. světovou válku.
Prominentní pařížská rodina operních pěvců a orchestrálních hudebníků je nucena poskytnout větší část své pařížské rezidence velení Wehrmachtu. Jenže, co dělat, když část rodiny se angažuje v odboji, ukrýváte anglického letce a má na vás spadeno šéf místní buňky Gestapa?
Rozuzlení může přijít jen při soukromé audienci pro bratrance Adolfa Hitlera...
