Existenciální studie mladého dělníka, který našel smysl života v politické angažovanosti a po kritice kultu osobnosti hledá východisko z těžké morální krize, vypovídá o roztrpčenosti generace "podvedené historií". Schormův debut byl intenzivní provokací k zamyšlení se nad morální zkažeností doby (po osobních výhradách prezidenta Novotného se film dostal do kin s ročním zpožděním, cena kritiky, jež mu byla poté udělena, byla na příkaz oficiálních míst utajena, nesměla být publikována a film byl odstaven). Celý svět kromě Jardy je mravně a lidsky zpustošený, protože na lži a sebeklamu není možné nic lidsky hodnotného vystavět. Z prázdna deziluze se šklebí jiná víra, jež jakoby zvyšuje nihilistický výsměch jakémukoliv nadosobnímu cíli. Schorm přitom svým hrdinou nepohrdá, neboť i přes jeho omyly rozumí jeho trápení. Historie krutého vystřízlivění z ideálů, jež se ukáží být vírou v šikovně namalovaný plakát, je výstražným mravním apelem: kdo potlačuje hlas svědomí, sám se odsuzuje k trpkému osudu ztroskotance.
Mimořádným talentem 60. let se ukázal být Evald Schorm, který hned svou prvotinou Každý den odvahu rozbouřil veřejné mínění. Poprvé se s takovou otevřeností někdo dotkl hroutících se ideálů. Hrdinou je mladý dělník Jarda (Jan Kačer), někdejší svazácký funkcionář, který si zvykl schematické, černobílé uvažování, jedině v práci viděl smysl svého života. Zastihujeme jej však v situaci, kdy přestává rozumět dění kolem sebe, nechápe, proč jeho víra a nadšenectví se stává předmětem nepochopení a výsměchu. Nechápe, že kolem něho se změnil svět, zatímco on ustrnul v dávno překonaných frázích. Stále by chtěl jít příkladem, avšak svými snahami provokuje, zůstává nepochopen i svými nejbližšími, na holičkách jej nechávají i někdejší spolustraníci, kteří si z něho udělali výstavní praporek svých úspěchů. Schorm se však dívá nestranně. Shledává, jak "švejkování" a ležérnost se stávají bezděkým životním stylem, jak opovržlivě projevovaný nesouhlas se zprofanovanými metodami vůbec nemusí vést k hodnotnější nápravě.
Půvabný príbeh kostolníka, ktorému sa zhodou okolností naskytne príležitosť vydávať sa v zapadnutej horskej dedinke za farára a ktorý so zaujatím a vzácnym pochopením pre ľudské slabosti prijatú úlohu plní k všeobecnej spokojnosti obce, dychtiacej po duchovnej úteche. Nepravý kňaz vdychuje akoby nový život farbistým figúrkam dedinčanov, rozžiaruje groteskný obrázok dedinskej idyly, prenikavý v charakterizácii a typizácii aktérov. V rušnom závere plnom intríg a situačných zvratov podlieha obkľúčeniu, ktoré sa okolo neho zovrie.Film o tolerancii ako podmienke plnej, neskreslenej, neokliešťovanej ľudskej sebarealizácie a šťastia na tomto svete, o viere v poctivosť, slušnosť, spravodlivosť a lásku ako hodnoty, ktoré sú na dne všetkého, čo má mať zmysel, je závažnou úvahou o povahe a podstate mýtu.
Všechno je z dálky sledováno někým neviditelným a neznámým: do malé obce zavítá kočovná společnost předvádějící pašijové výjevy. Není však doba na divadelní představení. Zdánlivě se nic neděje, ale všichni podléhají panice a obavám z neznámého násilí. Podobenství, které scela otevřeně reagovalo na živé zážitky srpna 1968, bylo okamžitě po skončení pečlivě uzavřeno do pověstného trezoru. Premiéra se konala až po 20. Letech, Evald Schorm už svůj film nikdy neviděl.
Nadčasová studie o povaze malých českých lidi je tragickou fraškou, nabitou symboly, opírající se o biblické podobenství, absurdní drama a kafkovské vidění světa. Filmová metafora o tom, co dokáže panika strachu a úzkosti, jak se zmocní lidí ve vesnici, kde se všichni znají...
Příběh se odehrává v průběhu 24 hodin. Pod vlivem nevyjasněných příznaků nebezpečí a ohrožení reagují obyvatelé na události nepřiměřeně, projevuje se malověrnost, egoismus a pud stádnosti. V pestré mozaice epizod, směřujících čím dál tím více a krutěji od komičnosti k tragédii, se představuje množství postav, zastupujících různorodé spektrum národa.
Tvůrci nikoho nešetří, obnažují malost a krutost až na dřeň. Právě to, spolu s jasnými náznaky souvislostí se sovětskou okupací v roce 1968, oddálilo o 21 let premiéru filmu, který je de facto završením Schormovy poetiky.Ústřední půjčovna filmů převzala film 19. prosince 1969, nebyl však uveden do distribuce, premiéra se uskutečnila až v roce 1990. Režie pašijových her: Jan Kačer.
Česká čierna komédia o dobrodružstvách jedného pražského chlapca a o tom, čo v dejepise nebolo. Nezvyčajný titul čiernobielej snímky pochádza z chlapčenskej loptovej hry, ktorou sa zabávajú malí hrdinovia za kostolnou stenou v pražskom Starom meste. Súčasne však evokuje návrat do tragického obdobia začiatku päťdesiatych rokov, kedy sa rozpútala vlna komunistického bezprávia, videného očami desaťročného Honzíka Domnosila, komentár ktorého sprevádza divákov celým filmom. Spoznávame chlapcovo rodinné zázemie a štvorročnú sestričku Petrušku s jej pokrokovými riekankami a heslami, rozvedenú mamičku, úprimne veriacu v dobro komunizmu na rozdiel od jej skeptického priateľa, reakcionára Františka. Honzík prežíva vnútorné rozpory, v ktorých sa stretáva detsky naivná viera v Boha s detsky naivnou vierou v Lenina (uvažovalo sa aj o názve filmu Ako som sa modlil k Vladimírovi Iľjičovi) a prežíva typicky chlapčenské trápnosti. V humornej polohe sú zachytené aj vážne veci.
Režisér Jan Schmidt vytvořil volnou trilogii podle knih Eduarda Štorcha, odehrávající se v pravěku. První část se nazývá "Osada Havranů", prostřední "Na veliké řece", závěrečná "Volání rodu". V 70. letech vznikla série volně návazných příběhů z pravěku podle předloh Eduarda Štorcha, jenž toto dávné období s úspěchem popularizoval. Předurčenost mládeži však vedla k jistému zdětinštění, romantický náhled předem vyloučil drsnější věrohodnost. Převažuje svého druhu vzdělávací poloha, která přibližuje nejdůležitější životní aktivity pravěkých lidí, kteří ovšem místy vyhlížejí jako oživlý muzejní exponát. Napínavé příhody, které prožívají dva přátelé, odvážný mladík Havranpírko a zkušený, moudrý lovec nazývaný Sokol, se v tomto snímku vlastně uzavírají.
Případ zavražděného ševce a malíře Rambouska jako další případ kapitána Exnera, jednoho z nejznámějších českých detektivů
Kapitán Exner přijíždí sice do městečka Opolná na dovolenou, ale vražda v místním parku ho nenechá v klidu. Začne tedy pátrat na vlastní pěst...
Melouchaření ve stavebnictví sice kdysi bývalo trestné, ale šikovní lidé dokázali ledasco zařídit. Poněkud rozpačitá tragikomedie přesvědčuje, že i stavbaři by měli být poctiví. Protagonistou je tu mravný projektant, který si občas zaskočí zazpívat, aby si užil i jiného než pracovního vyžití.
Režisér Jan Schmidt vytvořil v 70. letech volnou trilogii podle knih Eduarda Štorcha, odehrávající se v pravěku, jenž toto dávné období s úspěchem popularizoval. První část se nazývá "Osada Havran", prostřední "Na veliké řece", závěrečná "Volání rodu". Předurčenost mládeži však vedla k jistému zdětinštění, romantický náhled předem vyloučil drsnější věrohodnost. Převažuje svého druhu vzdělávací poloha, která přibližuje nejdůležitější životní aktivity pravěkých lidí, kteří ovšem místy vyhlížejí jako oživlý muzejní exponát. Napínavé příhody, které prožívají dva přátelé, odvážný mladík Havranpírko a zkušený, moudrý lovec nazývaný Sokol, se v tomto snímku vlastně uzavírají...
Režisér Jan Schmidt vytvořil volnou trilogii podle knih Eduarda Štorcha, odehrávající se v pravěku. První část se nazývá "Osada Havranů", prostřední "Na veliké řece", závěrečná "Volání rodu". Protagonisty jsou nerozluční přátelé Sokol a Havranpírko, kteří se střetnou s tajemným vládcem údolí, který je na každém kroku ohrožuje... Pohled je to ovšem tak říkajíc "pro mládež" - romantický, popisný a naivně dobrodružný.
Vize světa po atomové katastrofě se záměrně vzdává jakýchkoliv atraktivních prvků a důsledně se soustřeďuje na jediné: jak člověk v takových podmínkách (zde skupina žen, putující zničenou krajinou) klesá na úroveň zvířete, jak v něm začínají převládat zvířecí pudy a instinkty, jak se vytrácejí regulující funkce svědomí jako projevu lidství... Scénář k filmu napsal Pavel Juráček, který se v 60. letech přičinil (jako scenárista a režisér, ale i ve vedení jedné z barrandovských tvůrčích skupin) o vysoký umělecký a ideový kredit české kinematografie, ale později, v období tzv. normalizace, nesměl natáčet ani publikovat.
