Epizodicky vyrozprávaný príbeh Darmošľapi nakrútil režisér Federico Fellini vo svojom ranom neorealistickom období. Podáva citlivý portrét piatich mladých mužov žijúcich v malom mestečku na jadranskom pobreží. Bezcieľne sa spolu potulujú po uliciach a snívajú o ženách a sláve veľkomesta, ich sny sú však iba vzdušnými zámkami. Nuda a nespokojnosť s ospalým životom vedie túto partiu roztomilých darmošľapov k viacerým chuligánstvam. Táto komická melodráma o mladých ľuďoch, ktorí nevedia, čo si počať so svojím životom, tiahne im na tridsať a ešte stále sa nechajú obskakovať svojimi matkami, je nesentimentálnym zobrazením ľudí bez cieľa, zmyslu existencie, ale aj ľudí bez cti a životnej energie.
Hrdinami mýticky nadčasovej existenciálnej drámy sú hrubý kočovný cirkusový silák Zampano, jeho pomocnica Gelsomina a povrazolezec s hanlivou prezývkou Matto - Blázon. Zampano odkúpi od rodičov duševne obmedzené, pokorné a naivné dievča - Gelsomina s ním žije osamelým a zakríknutým životom na jarmokoch, pri táborení na pustých miestach a v krčmách. Gelsomina a Zampano boli pre Felliniho skôr zhmotnením duševných stavov, než postavami z reálneho života. Filozofujúci povrazolezec a Gelsominin priateľ Matto, ktorého citlivé porozumenie a vcítenie sa do jej duše sú pre ňu niečím neznámym, prezentuje myšlienky a poučky Sv. Františka z Assisi o pokore, spokojnosti, poníženosti a prostote ducha. Krajiny z CESTY, zvláštny svet drevených plotov, pustých pozemkov a lúk, popri ktorých tiahne Zampano s Gelsominou v predpotopnej motorke s vozíkom, sú odrazom vnútorného sveta protagonistov. Zampano na ceste surovo napadne Matta - Blázna, ktorý tu opravuje svoje auto a - zrejme nechtiac - ho zabije. Gelsomina upadne do tichého šialenstva, Zampano ju jedného dňa spiacu opustí. Keď o pár rokov neskôr narazí na stopu medzitým už mŕtvej Gelsominy, znenazdajky ho prepadne zúfalý pocit strateného života a vlastnej osamelosti. Fellini sa tu síce nezbavuje inscenačných princípov typických pre neorealizmus, no na rozdiel od neorealistických filmov kladie väčší dôraz na vnútorný svet než na vonkajší. V dobe vzniku film triumfoval po celom svete a Fellinimu a Masine priniesol veľkú slávu.
Na počátku 60. let měl za sebou Federico Fellini osm a půl filmu (ta "půlka" se vztahuje k filmu Boccaccio 70, u něhož se o režii dělil s V. De Sicou, M. Monicellim a L. Viscontim). A taky velkou tvůrčí krizi. Paradoxně právě ta mu pomohla k dalšímu triumfu: vypovídal se z ní totiž ve filmu 8 1/2 (1963) tak originálně a působivě, že mu vynesla v roce 1964 Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. V příštím roce byla uvedena ještě Giulietta a duchové.Satyrikon (1968) natočil Fellini podle fragmentů antického románu Gaia Petronia Arbitera. Na scénáři s ním spolupracoval nový "člen týmu", Bernardino Zapponi, který je podepsán i pod filmy jiných režisérů (Nová strašidla, Horalka).
V osobité alegorii lze najít jak prvky společné s obrazem společnosti v Sladkém životě, tak velké výtvarné vize jako v pozdějším filmu Roma. Jakási starověká road movie o putování mladíků Encolpia a Ascylta nás provádí v prvním plánu zároveň surrealisticky i často až naturalisticky viděným antickým světem hostin, orgií, úchylek a výstředností, v druhém pak oťukává skryté oblasti lidské mysli. Bortící se hodnoty římského impéria symbolizovaného zříceným obrovským nevěstincem, zvrácené hodnoty, únik před novým tyranem do neznáma na moře... Felliniho Satyrikon překypuje obrazy a významy, na rozdíl od předcházející tvorby je nezakrývaně stylizovaný v hereckém projevu i ve výpravě (z velké části natáčený výjimečně v ateliérech, podle skic samotného režiséra).Satyrikon je první z trojice velkých dobových fresek (ony druhé dvě jsou Casanova Federica Felliniho (1976), A loď pluje (1983) - a zahájil tak režisérovo druhé tvůrčí období. Byl nominován na Oscara za Nejlepší režii.
Po filmu Klauni (1970) na jedno z Felliniho oblíbených témat, prostředí cirkusů, vznikly krátce po sobě dva snímky věnované místům, která Fellini miloval. Amarcord (1973), ve kterém vytvořil obraz malého přímořského městečka, kde se narodil a prožil dětství. A rok předtím film Roma - s městem Římem v hlavní roli. Po pohledu zúženém na svět římské smetánky v dřívějším Sladkém životě se tentokrát Fellini vyznal ze své lásky ke krásnému i rozporuplnému velkoměstu a "svým" jedinečným Římanům, a z obdivu k jeho historii. Mozaiku obrazů, faktů i fantazie skládá z opět nezakrytě autobiografického pohledu: chlapec z Rimini, pro kterého je Řím téměř legendárním městem z vyprávění, se s ním setkává jako mladý muž, a je pohlcen jeho pulzujícím životem, doslova vtažen "do víru velkoměsta". Ve třetí části filmu se už jako zralý muž - filmař - snaží postihnout obraz města mnohem plastičtěji a hlouběji, s důrazem na jeho historii a její propojení se současností. Ve své široké fresce kombinuje Fellini téměř dokumentární pasáže se snovými vizemi. Sám o filmu Roma řekl, že je jakousi kompilací filmů, které dosud natočil, i těch, které ještě nenatočil.
Felliniho film zobrazující mikrosvět symfonického orchestru odhaluje zároveň metaforický přesah fungování skupiny, většího společenství lidí, či dokonce státu. Je rovněž zamyšlením o úloze silných osobností v minulosti i současnosti. Třebaže kamera nepřekročí prostor hudebního studia, rozkryje jak malá individuální dramata i vzájemná nedorozumění hudebníků, tak i zcela přirozeně narůstající kolektivní nevoli vůči dirigentovi.
Prostoduchou holku z ulice (Giulietta Masina) muži pouze využívají. Potom, co ji její pasák ukradne vydělané peníze a nemilosrdně ji shodí z mostu do řeky, pozná Cabiria herce Alberta. Avšak i pro něho je jen partnerkou na čas, milenkou z nouze, a když se vrátí Albertova bývalá známost, musí Cabiria v tichosti odejít. Z nenápadného účetního, do něhož se zamiluje, a který ji požádá o ruku, se vyklube podvodník, jenž ji připraví o všechny úspory. Zdrcená Cabiria vyjde na silnici a potká skupinu mladých lidí, kteří jí dokážou vnuknout novou naději... Felliniho manželka Giulietta Masina zazářila v roli Cabirie, jež představuje obměnu Gelsominy z filmu Silnice. V roce 1966 tento námět přiměl Neila Simona k napsání muzikálu, který pod názvem Sweet Charity a po úspěchu muzikálu s tímto názvem na Broadwayi zfilmoval Bob Fosse v roce 1968.
Virtuózna poetická variácia na tému filmových ateliérov Cinecittá je vyznaním lásky veľkého režiséra k svojej profesii a ľuďom okolo nej, plným pochopenia, lásky a súcitu. Fellinimu sa tu podarilo zachytiť zvláštnu a trocha záludnú všeobecnú podstatu filmu v"bec - jeho schopnosť zastaviť čas; zachytiť okamih a hoci po mnohých rokoch ho znova vzkriesiť a konfrontovať tak minulosť s prítomnosťou (Mastroianni tu mávnutím paličkou "vykúzli" epizódu z filmu SLADKÝ ŽIVOT - scénu vo fontáne s Anitou Ekbergovou). Evokuje spomienky na prvý príchod do Cinecittá, s neodolateľnou iróniou necháva nazrieť do dobovej filmovej kuchyne; potom sledujeme sp"sob jeho súčasnej práce. Nezabudnuteľná je scéna, v ktorej na komparzistov, schovaných cez noc pred dažďom pod igelitovou plachtou, zaútočia na úsvite Indiáni na koňoch s hrozivými televíznymi anténami-symbolom súčasného Ríma. Z filmu vanie clivota po dobách mladosti, ako aj po časoch, keď sa divák rád nechal unášať tieňmi filmového plátna do ríše snov.
Film Giulietta a duchovia z dielne filmového mága Federica Felliniho je feériou o žene v domácnosti, ktorá sa chystá opustiť svojho neverného manžela. Príbeh, ktorý mal byť ženskou odpoveďou na autobiografickú snímku 8 1/2, je riadený reťazou voľných asociácií a snových výjavov. Prvý farebný film vo Felliniho filmografii sa vyznačuje pre režiséra typickými karnevalovými sekvenciami, rozprávkovou atmosférou a halucinogénnym príbehom. Hlavnú úlohu stvárnila režisérova manželka a hviezda jeho filmov Giulietta Masina. Spomedzi mnohých ocenení získala snímka i Zlatý glóbus za najlepší zahraničný film.
Jedno z posledných diel najväčšieho filmového mága Felliniho je nostlagickou spomienkou na zanikajúci svet, výpoveďou o starnutí, i ostrou kritikou nového sveta, ovládaného prostoduchou televíznou zábavou. Hlavnými protagonistami filmu sú Felliniho dlhoroční spolupracovníci -
manželka Giulietta Massina a filmové alter ego Marcello Mastroianni. Stvárnili zostarnutý pár varietných tanečníkov, ktorých najznámejším číslom bola imitácia Ginger Rogersovej a Freda Astairea. Po vyše dvadsiatich rokoch sa opäť stretávajú, aby vystúpili v televíznej šou spolu s inými imitátormi. Počas priameho prenosu nastane výpadok elektrického prúdu, čo umožní protagonistom spomínať na časy zašlej slávy a na svet, v ktorom bolo všetko pomalšie a oveľa skutočnejšie...
Italský film Sladký život režiséra Federica Felliniho je jedním z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce posledních let. Není sevřeným filmovým dramatem, ale v podstatě řadou volně spojených příběhů a epizod, s nezvyklou otevřeností popisujících mravní rozklad vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie. Jeho ústřední postavou je novinář Marcello, člověk v podstatě vážný a seriózní, který však při své práci poznal sladký život vyšší společnosti a podlehl mu. Stává se hrdinou erotických skandálů, divokých večírků ve vilách a zámcích, zvrhajících se v pitky a orgie, prohýřených nocí, po nichž přichází kalné ráno, odhalující rub tohoto života. Dva lidé by mu mohli pomoci v jeho současné duševní krizi: filozofující spisovatel Steiner a mladičká dívenka Paola. První však končí těžko pochopitelnou sebevraždou a Paolin hlas, volající Marcella k lepšímu životu, je příliš slabý a zaniká ve všeobecné vřavě. Pro Marcella již není cesty zpátky. Film byl vyznamenán Velkou cenou na MFF v Cannes 1960 a mnoha dalšími mezinárodními cenami a uznáními. Na XIII. FFP 1962 získal jednu ze tří hlavních cen.Tímto dílem vtrhla do historie moderního filmu revoluce, nejen v Itálii, kde Sladký život vyvolal nevídaný skandál, především prudkou reakcí katolické církve, která mu udělila verdikt zapovězeného filmu, nepřístupného všem. Vzápětí však byl oceněn na canneském festivalu Zlatou palmou a stal se kasovně nejúspěšnějším Felliniho snímkem. Fellini provedl otevřený průřez italskou společností bez ohledu na všechna dosavadní tabu ve sféře morální, náboženské a erotické. Hlavní hrdina, bulvární novinář Marcello Rubini, kterého ztělesnil Marcello Mastroianni, je moderním Candidem procházejícím mravně rozpadlým světem a zároveň sám prožívá svůj soukromý a profesní debakl, neschopen provést zásadní krok pro svou záchranu. Film je strhující výpovědí v kaleidoskopu mistrně natočených scén, které nahlíženy v jejich reálnosti i metaforičnosti patří dnes už do klasiky moderní kinematografie: jmenujme aspoň Marcellovo noční extempore ve fontáně di Trevi s americkou sexbombou Sylvií (v podání živelné superženy Anity Ekberg) nebo luxusní party dekadentní římské aristokracie a vedle ní večírek snobských intelektuálů a pseudoumělců či závěrečné orgie znuděných bohatců ve Fregene. Ve všech Fellini jako bystrý, citlivý pozorovatel, aniž by ulpěl na vnějškové atraktivitě, pronikal k zastírané podstatě úpadku jedince i společnosti na sklonku 50. let. Tímto filmem zakrojil hluboko ostří svého tvůrčího vhledu do zkonvenčnělého umění a dodnes upoutává jako svrchovaně otevřený dialog talentovaného tvůrce se svou dobou.
