Je letní den v Athénách, lidem je horko a kvůli ekonomické krizi jsou ještě o něco podrážděnější než obvykle. Ale Charisovi (Charis Markou) je to jedno. Je mu teprve šestnáct a není škola. Chce se jen s kamarády prohánět po svažitých athénských ulicích na skateboardu, poflakovat se, shánět pití, holky a obcházet večírky. Policistovi středního věku Vasilisovi (Ieronymos Kaletsanos) však krize lhostejná není, neboť se kvůli ní vzdal podnikání, do něhož se chtěl pustit s kamarádem. Je nervózní a rozčarovaný a mezi nočními službami, kterých je příliš mnoho za sebou, se mu ve dne nedaří zamhouřit oka. Charis a Vasilis na sebe nakonec narazí a setkání to nebude příjemné. Snímek Zmařené mládí, natočený dokumentárním stylem s nepatrným rozpočtem, byl inspirován prosincovými bouřemi roku 2008 a zachycuje město na pokraji nervového zhroucení v době společenské krize.
Jiorgos (Jiannis Kokiasmenos) je po čtrnácti letech, které strávil ve vězení za vraždu synovce, propuštěn na svobodu. Vydává se do Athén s nadějí, že tam najde syna, o němž už léta neslyšel. První noc na svobodě stráví v levném hotelu v centru města. Seznámí se tam se Strellou (Mina Orfanová), mladým transsexuálním prostitutem. Jiorgos a Strella spolu stráví noc a brzy se do sebe zamilují. Se Strellou po boku nabývá Jiorgos jistoty, že dokáže napravit vztahy se synem a začít nový život. Po nějaké době ho však dostihne jeho minulost. Strella je postmoderní řecká tragédie odehrávající se za žhavých athénských nocí, milostný příběh zasazený mimo veškeré konvence. Zpochybňuje myšlenkovou i citovou předpojatost a zdůrazňuje, že lidé jsou různí a je třeba přijmout je i s jejich odlišnostmi.
Domovina je výbušné podobenství rozpadajícího se Řecka nahlížené prizmatem jedné rodiny. Tzoumerkas sleduje tři pokolení během politických bouří: v 50. letech, v 70. letech po pádu diktatury a nakonec současnou generaci. Přinejmenším dysfunkční rodina je rozvrácena kvůli adopci, k níž došlo před dvaceti lety. Vzájemné vztahy mezi příbuznými jsou plné zášti, tajností a lží. Sterjios (Thanos Samaras) překypuje nenávistí. Jeho matka Tzina (Ioanna Tsirigouliová), již členové rodiny považují za nesvéprávnou, dala druhého syna (Christos Passalis) k adopci bratrovi Nikitasovi (Ieronymos Kaletsanos). Rodina se navíc musí postarat o pravděpodobně nevyléčitelně nemocného dědečka (Nikos Flessas), a propuknou hádky o to, kdo se ho ujme. O mnoho let později jsou bratři dospělí a hrozí, že napětí v rodině exploduje. Řecko se tou dobou zároveň nalézá v hluboké finanční a sociální krizi.
Hned druhý celovečerní film Claudia Cupelliniho znamená v jeho tvorbě výrazný umělecký posun. V tomto neobyčejně hlubokém psychologickém thrilleru totiž prokazuje vypravěčskou a stylistickou vyzrálost, za niž si bezpochyby zasluhuje místo na pomyslném seznamu nejpozoruhodnějších italských režisérů současnosti. V hlavní roli září vynikající Toni Servillo coby Rosario, všemi hledaný zločinec, skrývající se před svou minulostí v tichých lesích poblíž Wiesbadenu. Společně se svou německou manželkou Renate tu provozuje hotel s restaurací, kde se jednoho dne znenadání a jakoby odnikud objeví dva italští mladíci... Spolupráce s Gergelyem Pohárnokem se ukázala jako velice šťastná volba, neboť tento vynikající maďarský kameraman (Škyt, Taxidermia) svými chladně elegantními a místy mrazivými obrazy mistrně dokresluje téma blízkosti a vzdálenosti mezi lidmi.
Toto ambiciózní experimentální drama inovativním a strhujícím způsobem využívá syrovou energii internetu a sociálních médií, když do křehkého příběhu pařížské lásky organicky začleňuje autentické záběry z YouTube, dokumentující kruté potlačování povolebních demonstrací v Íránu v roce 2009... On: nezakořeněný mladík, zaměstnanec pařížského hotelu. Ona: vysokoškolačka z Teheránu, již úzkostliví rodiče v obavách před možným zapletením do bouřlivých událostí v zemi poslali do dalekého „města světel“. Když se Gecko a Anahita poznají, ihned to mezi nimi zajiskří. Jenže Anahitě stále cosi brání, aby se vztahu plně oddala: znepokojují ji zprávy o překotně se vyvíjející situaci v rodné zemi, jež s obsesí sleduje přes počítač a smartphone. Režisér a spoluautor scénáře David Dusa brilantním způsobem využil potenciál internetu coby narativního, strukturálního a emocionálního prostředku k výstavbě svého filmu.
V centru tohoto jímavého příběhu mládí předčasně konfrontovaného se smrtelností stojí teenager Tom a jeho vzpoura proti údělu sdílenému se starším bratrem Lucasem – oba trpí nevyléčitelnou dědičnou chorobou zvanou cystická fibróza. Zatímco Lucas snáší svůj o stupeň horší zdravotní stav trpělivě („Mohlo by být hůř. Mohli bychom být nemocní v Americe. Nebo homosexuálové v Íránu.“), sedmnáctiletý Tom se v intervalech mezi nemocničními pobyty poflakuje se svými nanicovatými kumpány. Ve společných zlodějíčkovských aktivitách a jiných výtržnostech hledá únik ze skutečnosti, kde ho s největší pravděpodobností nečeká nic jiného než brzký konec. Během jednoho období, kdy je opět upoután na nemocniční lůžko, se seznámí s mladým Xavierem. Navzdory stejné diagnóze dosáhl tenhle asi třicetiletý muž něčeho, co se Tomovým očím jeví jako vysněná dospělost, jíž se on sám nejspíš nikdy nedožije: má úžasnou práci (podmořský fotograf), úžasné auto a sexy přítelkyni.
Hořkosladká romantická komedie režiséra Alexandru Mafteiho působí ve srovnání se syrovým naturalismem nejznámějších děl soudobé rumunské kinematografie jako příjemné osvěžení a zároveň dokazuje, že i filmy poněkud komerčnějšího ražení mohou obsahovat jasnozřivé průniky do mezilidských vztahů. Protagonisty brilantně vystavěného a neobyčejně duchaplného příběhu jsou manželé Gabriel a Gabriela, on hudebník, ona majitelka čistírny oděvů. Během dvacetiletého soužití se z jejich vztahu dávno vytratilo veškeré jiskření, a oběma tak chybí už jen krůček k tomu, aby podlehli mámivému kouzlu internetového chatování. Humornost snímku spočívá mimo jiné v kontrastu mezi jejich usedlým, nevzrušivým způsobem života, ve kterém už nic nezmůžou ani Gabrieliny rozkošné dolíčky ve tvářích, a stavem jakéhosi nepřetržitého erotického vzrušení, v němž se nacházejí všechny okolní postavy. Podivně neurčité a smíšené pocity lásky a frustrace hrdinů nacházejí díky Mafteiho režii dokonalý vizuální odraz v nápaditých a velice působivých obrazových kompozicích.
Hlavním hrdinou křehkého příběhu celovečerního debutu islandského režiséra Rúnara Rúnarssona je sedmašedesátiletý Hannes, který právě nastoupil do důchodu. Uzavřený, nepříliš hovorný muž není zvyklý dávat najevo své city, nemá prakticky žádné přátele, svým dávno dospělým dětem se odcizil a jeho vztah s manželkou už také po letech ochladl. Tragická událost donutí Hannese přehodnotit dosavadní život a najít v sobě dlouho spící city. Citlivě napsaný scénář, suverénní režie talentovaného mladého režiséra a maximálně přesvědčivý výkon Theódóra Júlíussona v hlavní roli činí z Vulkánu jeden z nejvýraznějších filmových objevů letošního roku. Autor sám komentuje svůj přístup slovy: „Zajímají mě lidé, kteří ve svých životech došli na křižovatku. Otázky, s nimiž jsou konfrontováni, a zároveň možnosti, jež se před nimi otevírají.“
Isadora prožívá poklidné stáří se svým druhem Enriquem a dvěma spokojenými obtloustlými kočkami. Navzdory osmdesátce a stále zmatenější mysli si, obklopena knihami a starožitnostmi, dokázala udržet nezávislou existenci. Když ale jednoho dne přestane v domě fungovat výtah a do osmého patra za Isadorou dorazí její dcera Rosario s lesbickou partnerkou Hugem a další verzí podnikatelského záměru, bezpečný stereotyp se rázem rozplyne. Do pohybu se dávají staré bolesti a výčitky a napětí mezi dcerou a matkou vyvrcholí nečekaným dobrodružstvím. Protagonisté komorního snímku spolupracují s oběma režiséry již od jejich debutu. Catalina Saveedrová, představitelka Huga, ztělesnila v jejich předchozím filmu Služebná hlavní roli, již New York Times zařadil do pětice nejlepších hereckých filmových výkonů roku. Tentokrát tvůrci napsali scénář na tělo chilské herecké legendě, devadesátileté Bélgice Castrové (Isadora), která s hercem a dramatikem Alejandrem Sievekingem (Enrique) - hrál ve snímcích Costy-Gavrase - už čtyřicet let tvoří sehranou manželskou dvojici.
Snímek Modrý pták je volně inspirován stejnojmennou divadelní hrou Maurice Maeterlincka. Také zde jsou hlavními hrdiny dvě malé děti, režisér filmu nicméně zasadil příběh do Afriky, konkrétně do Toga. Bafiokadié a jeho sestra Téné jednoho rána opouštějí svou vesničku ve snaze nalézt svého ztraceného modrého ptáka dříve, než skončí den. Na cestě však nacházejí mnohem více – setkají se tu se zemřelými prarodiči, musí bojovat proti duchovi lesa a dostanou několik neocenitelných rad od „šéfa rozkoše“. Během putování za dospělostí tak ztrácejí svého ptáka, ale získávají poznání. Neméně originální je zpracování tohoto vysoce stylizovaného snímku. Jeho magie a přitažlivost vycházejí z kombinace vizuální složky (snímek je uváděn ve formátu supercinemascope a zahalen do modré barvy) a hravého, bezprostředního, ale zároveň amatérského herectví obou dětí i ostatních hrdinů filmu. Van den Berghe ke snímku poznamenává: „Jeden den je jeden život.“
