Je mu třiadvacet, studuje medicínu - a ještě netuší, že vstoupí do dějin jako Ernesto Che Guevara. S kamarádem Albertem Granadem se vypraví na cestu po Latinské Americe na staré motorce Norton 500. Píše se rok 1952 a před nimi není nic jiného než volná silnice - bez turistů, hotelů a map, jen s čerstvým větrem v zádech. Dostat se z Argentiny až do Venezuely, to je sen, který výlet dlouhý 8000 kilometrů mění v realitu. Snímek inspirovaly Guevarovy deníky Notas de viaje a Granadova kniha Con el Che por America Latina. Záměrně apolitický pohled pro nás objevuje Guevaru jako ikonu, jež jako by se na film obtiskla z čistě vypraného trička: jen oklikou totiž připomíná postavu příštího kubánského revolucionáře. Film získal Cenu BAFTA a François Chalais Award a Cenu ekumenické poroty na MFF v Cannes 2004.
Bývalá učitelka Dora si přivydělává jako příležitostná písařka na hlavním nádraží v Rio de Janeiru. Jejíma rukama projdou denně desítky dopisů, o jejichž napsání ji žádají lidé, kteří neumějí psát. Jednoho dne ji jedna zákaznice požádá, aby napsala dopis jejímu manželovi a otci chlapce, jehož má s sebou. Chvíli poté se stane Dora svědkem nehody: tuto ženu srazí auto a její synek zůstane na ulici sám. Chlapec se několik dní potuluje po nádraží, až se ho Dora nakonec ujme. Hodlá si přivydělat tím, že ho postoupí pokoutní agentuře obstarávající děti k adopci. Později však pocítí výčitky svědomí, unese chlapce z bytu překupníků a podstoupí s ním cestu za jeho pravým otcem. Ani Dora, ani chlapec nejsou zpočátku nadšeni jeden druhým, ale dlouhé a náročné putování postupně odbourává jejich předsudky a mezi oběma se začíná vytvářet pevné citové pouto
Brazilský film režiséra Waltera Sallese se odehrává v pouštní krajině brazilského severovýchodu na počátku 20. století, kdy se zde ještě dodržuje krevní msta. Ocitáme se v roce 1910. Tonho je nucen svým otcem, aby pomstil smrt svého staršího bratra vraždou syna ze znepřátelené rodiny. Mladík si je vědom, že když to udělá, jeho život se rozpadne na dvě části. Na prvních dvacet let, které už prožil, a pár nadcházejících dní, jež ukončí další vražda jako další odplata v nekonečné spirále krvavého násilí. Zmítá se mezi pocitem povinnosti k rodině a touhou po vzpouře, která by ukončila věčné zabíjení, nejen kvůli sobě a své budoucnosti, ale i kvůli mladšímu bratrovi Pacuovi. A právě tehdy přijíždí do pustiny, kde žije Tonhova rodina, malý kočovný cirkus
Dostavník, jenž veze šerifa, jeho dceru a skupinku odsouzených vrahů, kteří jedou strávit nepříliš slunný podzim života na doživotní nucené práce na krutém, zasněženém severu Ameriky, je přepaden, eskorta postřílena šíleně se smějícím banditou a jeho synky a vůz je rozjet a ponechám svému osudu. Šerif i jeho svěřenci (včetně mladé a docela pohledné dcery) přežijí a procházka nehostinnou divočinou v této zajímavé sestavě může začít. Už ze složení skupiny si bystřejší jedinci můžou domyslet, že cesta divočinou nebude zrovna idylická. Kromě drsné hry kdo s koho je ve filmu i pár záběrů, které jsou poněkud drsnější než je u westernů běžně zvykem.
Na začátku filmu přijíždí do Paříže italská divadelní společnost s inscenací Pirandellovy hry Jakou ty mne chceš. Představitelkou ústřední postavy a současně přítelkyní režiséra a ředitele souboru Uga je Camille, herečka francouzského původu. V Paříži se setká s bývalým milencem, profesorem filozofie Pierrem, který má novou partnerku Soniu. Ugo v metropoli pátrá po rukopisu nevydané Goldoniho hry. Při té příležitosti se seznámí s dcerou dědičky impozantní sbírky rukopisů Dominique, která se do něj zamiluje. Milostné vztahy mezi šesticí postav se různě komplikují, až do jejich rozřešení zasáhne divadlo jako takové. Kdo ví není nesnadno přístupný, dlouhý "intelektuální" film. Film, pojednávající mimo jiné o svádění, sám uspěl se svojí svůdcovskou technikou a stal se přitažlivým pro diváky v 36 zemích světa.
Příběh napsal filozof Denis Diderot podle skutečné události, která se odehrála v Paříži v letech 1757-60. Své dvacetileté i mladší dcery dávali tehdy rodiče do klášterů, aby je nemuseli živit a platit jejich věna. Oděny jako nevěsty byly dívky zasnoubeny s Kristem a v klášterech zůstávaly do své smrti. Suzanne se rozhodli rodiče dát do kláštera, aby její matka vykoupila svůj hřích. Byla nemanželské dítě. Museli za její přijetí hodně zaplatit, přesto byla za matčino selhání i zde považována za méněcennou. Pod nátlakem rodičů i řádových sester nakonec souhlasí a stane se jednou z nich. V klášteře je trestána za sebemenší prohřešek, mnoho dní stráví ve studené a vlhké kobce. Když se dozví, že její otec i matka zemřeli a jméno svého pravého otce nezná, je si jista, že zůstala na světě úplně sama. Přesto napíše tajně žádost o propuštění z řádu. Je však před tímto krokem varována advokátem i sestrami. Při výměně názoru s matkou představenou Suzanne ve vlně emocí vykřikne, že nechce řád ani víru, že chce být svobodná. Obvinění z toho, že je posedlá ďáblem, na sebe nenechá dlouho čekat.
Známý a uznávaný režisérský představitel pozdního období francouzské nové vlny obsadil do hlavní
role svého snímku z roku 1981 Paříž. Její křivolaké uličky stejně jako honosné bulváry, její zahrady,
střechy jejích domů i oprýskané zdi, holuby, co zobou z jejích chodníků drobečky, zkrátka město,
které nikdy nespí a nikdy ani neusne, co bude Evropa Evropou. A přesně touto megapolí, snoubící
krásu starého s troufalostí nového, prochází žena jménem Marie, jako by zde byla úplně poprvé.
Právě totiž opustila brány věznice, za nimiž si odpykala svůj trest za přepadení banky. Od té doby
nevydrží mezi čtyřmi zdmi, a proto si také nyní vychutnává Paříž tím nejvíce bezprostředním
způsobem, co to jen jde. Jen krátce po odhodu ze zamřížované cely ale její cestu hned několikrát
protne Baptiste, mladá dívka odnikud, žijící podle vlastních pravidel a ve vlastním světě, kde není
radno zůstávat sama. Proto se také obě rozhodnou spojit své síly. Respektive Baptiste se rozhodne
připojit k Marii, protože si myslí, že je to osud a že je nutné starší ženu chránit. Vzhledem k Mariině
minulosti ale stále existují nebezpečí a vády, kterým dívka ani přes všechno své nadšení není
schopna čelit. Paříž má totiž mnoho tváří. A nejedna z nich je odvrácená.
Režisér francouzské nové vlny nás ve svém prvním celovečerním filmu zavádí do zběsilého dějového labyrintu. Studentka literatury Anne se začne stýkat se zvláštními přáteli svého bratra Pierra, mezi něž patří divadelní režisér Gérard, jeho přítelkyně Terry a Američan Philip. Na jedné party se dozví, že před nějakou dobou Juan, bývalý přítel Terry, spáchal za podivných okolností sebevraždu. Anne mezitím začne nacvičovat Shakespearovu hru Perikles s divadelním kroužkem, který vede Gérard. Philip Anne řekne, že Juan byl zavražděn tajnou organizací a že stejný osud čeká i Gérarda, do kterého se Anne zamiluje...
"Célina a Julie si vyjely na lodi" je film o dvou dívkách na hraně mezi světem reality a fantazie. K překročení hranice postačí pozřít speciální bonbón, k neodkladnému zásahu do fantazijního děje pak poslouží podomácku vyrobený lektvar. A samozřejmě je nezbytné...(chtít) tomu všemu prostě věřit.
Mladý malíř Nicolas se svou přítelkyní přichází na návštěvu ke stárnoucímu kolegovi Frenhoferovi (skvělý Michel Piccoli), kterého Nicolas obdivuje. Ten je se svojí ženou Liz přivítá a ukáže jim své práce. Během hovoru se zmíní o kdysi započatém obrazu "Krásná hašteřilka", ke kterému ho inspiroval příběh o skutečné kurtizáně s touto přezdívkou. Ukáže se, že tento obraz maloval kdysi před lety podle své tehdejší modelky - nyní už manželky Liz. Z nějakého podivného důvodu jej ale nedokončil a dnes už vlastně delší dobu ani nic nového nemaluje. Nicolas jej přesvědčí, aby se o dokončení znovu pokusil a domluví se spolu, že mu jeho přítelkyně Marianne bude stát modelkou. Začíná boj téměř na život a na smrt...boj s bílou plochou hmotou. Boj o přežití - kdo s koho. Boj bolestný, zranitelný a nelidský i nadlidský. Sledujeme vznik díla, pomalu, téměř skutečnou rychlostí, se všemi otazníky, pochybnostmi i nadějemi. A M. Piccoli tady většinu příběhu bojuje sám se sebou - hádá se sám se sebou samým, jestli se má vůbec do toho dalšího, pošetilého, a vlastně už jednou započatého boje vracet, nebo na to všechno raději rezignovat a žít si dál v klidu bez emocí, bez boje. Stejně tak ovšem vede zárověň boj i s krásnou ženou, kterou maluje - tedy novou Haštěřilkou a zároveň se ženou svojí - tedy Hašteřilkou původní. Ano - tedy boj na všech frontách... Tento film je tedy vlastně spíš o dilematu, jestli umění vůbec dělat...a nebo nedělat. Je to na každém z nás... a v nás.