Starý a nemocný pastýř si léčí dávivý kašel prachem, smeteným z podlahy kostela a rozpuštěným ve vodě. Kůzle narozené v jeho stádu se staví na nohy a začíná bojovat o své místo na světě. Vzrostlá jedle, kterou si přivlastnily lidské bytosti, klidně shlíží na střechy vesnických domků. Její majestátnost však vezme za své s příchodem dělníků, kteří ji rozřezanou použijí pro přípravu uhelného milíře. Člověk, zvíře, vegetace a prach jsou čtyřmi protagonisty příběhů spojených do kruhu v jednom z nejpozoruhodnějších snímků letošního canneského festivalu. Obrazové vyprávění na pomezí hraného a dokumentárního filmu, prosté dialogů, plyne stejně poklidně jako život v kalábrijské vesnici, kde se odehrává. V uchvacující poetické vizi věčně se opakujícího životního cyklu hledá Frammartino způsob, jak zachytit esenci skrytou pod povrchem bytostí, věcí a veškerého dění. Ermanno Olmi či Robert Bresson rezonují v díle režiséra, jenž dodává, že svým vyprávěním chtěl „vrátit důstojnost věcem, které obvykle zůstávají v pozadí“.
Vizuálně podmanivý celovečerní debut Černé pole se odehrává v Řecku roku 1654. K ženskému klášteru na útesu hory přijíždí těžce zraněný janičár. Sestry jej berou k sobě do kláštera a starají se o něj. Raněný je ošetřován i sestrou Anthi, která se do vojáka zamiluje a později mu pomáhá k útěku. Obsahové těžiště filmu nespočívá v historickém kontextu, ale ve vztahu dvou hlavních postav, a především v hledání svobody a identity dívky Anthi. Zprvu tichá řádová sestra, skrývající překvapivé tajemství, v sobě odhaluje dosud nepoznané touhy, které vedou k radikální proměně pohledu na sebe sama. Debutujícímu Marinakisovi, jenž je kromě režie podepsán i pod scénářem, se podařilo natočit silné drama o hledání sexuální i genderové identity. Černé pole je obrazově vytříbený příběh o snaze osvobodit se od norem a pravidel utvořených společností. Film vyniká podmanivou atmosférou a velice pečlivou výpravou.
Mladý policista Shane Cooper se právě přistěhoval do malého města Red Hill, kde se chce usadit se svou těhotnou ženou Alice. Hned první služební den v novém místě ale přichází zpráva, že z vězení utekl Jimmy Conway, nenapravitelný vrah. Ten se vrací do Red Hill, aby vykonal pomstu. Poklidná služba se tak pro Shana rychle mění v noční můru. Pokud má přežít den a noc, musí vzít zákon do vlastních rukou. Temný a zručně natočený thriller, který vyniká vytříbenou kamerou, se odehrává během jediného dne a noci a nechybí v něm velká dávka explozivního násilí a krutostí. Příběh se soustředí na vztahy mezi Shanem, drsným vedoucím místních policistů starým Billem a znetvořeným bezcitným vrahem Conwayem. Režijní debut Patricka Hughese je moderní policejní drama natočené ve westernovém stylu. Hughesovou inspirací byly filmy Roberta Rodrigueze, bratří Coenů a George Millera.
Příběh, odehrávající se většinu času v industriální zemi nikoho mezi sloupy vysokého napětí, na kterých hlavní mužští hrdinové pracují, není snadné stručně shrnout. Přemýšlivý a velmi osobní debut scenáristky a režisérky Caroline Strubbeové se spíše než o narativní linii opírá o reflexe o samotě, pocitech neklidu a touhy, kde je vše nahlíženo hledající, pohyblivou kamerou. Snímek je intimní, tajuplnou kronikou vztahů obecně a vztahů v rodině zvlášť. Malá Tessa je ponechána více méně svému osudu, dny tráví touláním po okolí a věnuje se svému podivnému koníčku, sbírání nejrůznějších věcí. Matka Bettina jako by snila o jiném životě. O životě normálnějším, či možná naopak dobrodružnějším. Území ztracených lidí je subtilní drama o neklidném lidském hledání štěstí.
Policista Amadeus se odjakživa cítil odstrčen, protože na rozdíl od všech svých příbuzných nemá hudební nadání, a navíc trpí silným odporem k hudbě. Nyní se dostává na stopu skupinky hudebníků, která se rozhodla ovládnout veřejný prostor svými akustickými útoky. Podaří se mu překazit kompozici pro šest lékařů, pacienta a operační sál, anebo se sám stane obětí války vedené pomocí hudby? Tvůrci filmu naplno zúročují svou fascinaci městským prostředím a ke zvukům, které nás obklopují, přistupují s obdivuhodnou kreativitou. Způsobem, jakým proti sobě staví hlavní postavy a jejich rozdílné postoje, bojuje snímek proti tichu, nudnému střednímu proudu i hudebnímu snobství, ale také ukazuje, že hudební moderna může být zábavná. Při tom všem ale film nezapomíná na své hrdiny a jejich touhu po naprostém klidu, či naopak hlučném vytrhávání z každodennosti. Zvuk hluku dokazuje, že hudba může opravdu měnit životy lidí.
Jsme tím, co vidí druzí, nebo tím, co jim dovolíme, aby spatřili? Spíše je to pohled těch druhých, který vymezuje naši vlastní identitu, jak se přesvědčí mladá, čerstvě rozvedená matka Julieta. Toho večera jde o běžný každodenní výjev: dva malí synové peroucí se v jejím stísněném bytě. Výskání a řev a do toho zoufale marná snaha se soustředit za počítačem na práci, která hoří. Pod nesmírným tlakem se Julieta snaží hasit spory, kterým chybí otcovská ruka. Vypjatá situace dostane nečekaný obrat, když mladší, dvouletý syn upadne a zraní se... Příběh matky podezřelé z ubližování vlastním dětem rozvíjí úvahy na téma mateřství, zodpovědnosti a viny, role mužů a žen, otců a matek... Do jaké míry opravdu ubližujeme svým dětem, i když je milujeme? Komorní snímek, kriticky se vymezující vůči mnoha aspektům našeho běžného životního stylu, se zaměřuje na duševně pracující střední třídu, žijící ve velkoměstech a snažící se udržet si svůj životní standard. Dotýká se chybějící komunikace mezi dospělými a rozdílu ve schopnosti děti milovat nebo děti pouze odchovat.
Gabriele Rossetti se vrací na jih Itálie k poslednímu rozloučení s otcem, bývalým přednostou stanice v městečku nedaleko Bari. Ožívají v něm vzpomínky na dětství, na laskavou a krásnou maminku a veselého strýce, na kamarády, ale také na otcovu prchlivost a výbuchy vzteku, když narážel na nepochopení svých uměleckých ambicí. Ernesto byl přesvědčen, že jeho pravým posláním je být malířem a své lásce k milovaným mistrům a víře ve vlastní talent byl ochoten obětovat cokoli, dokonce i vlastní hrdost – a to mu jeho syn zazlíval, pevně rozhodnut, že nechce být jako on. Teprve teď, po letech, začíná Gabriele díky náhodě a okolnostem Ernesta chápat a uvědomuje si, kdo vlastně jeho otec byl.
Film o britské maloměstské rockové kapele Dr. Feelgood není obvyklým hudebním dokumentem. Režisér Julien Temple v něm totiž používá rockovou hudbu nejen jako ústřední předmět svého zájmu, ale také jako prizma pro originální pohled na sociální a kulturní prostředí 70. let minulého století. Jedná se o třetí část slavné trilogie o britské hudební rockové scéně a stejně jako v předchozích dílech i zde je vše podáno výjimečným filmovým jazykem. Kombinace archivních materiálů s aktuálními vzpomínkami aktérů je sestříhána v hutném rytmu a natočena v neobvykle tlumených barevných odstínech. Snímek mapuje historii rockového uskupení pocházejícího z dělnického prostředí, a především prostřednictvím vzpomínek charizmatického kytaristy Wilko Johnsona ukazuje podhoubí tehdejší hudební scény. Snímek se vyznačuje až anarchickou energií a směle se řadí mezi nejlepší britské hudební dokumenty.
Radikální filmař Craig Baldwin se dlouhodobě zabývá možnostmi koláže jako svobodného žánru se silným subverzivním potenciálem. Už ve filmu Hudební piráti (Sonic Outlaws – uvedeno na MFF Karlovy Vary v roce 2003) nechával promlouvat umělce o kontroverzní povaze koláže v éře digitálního kopírování. Maketa Mu je radikálním hybridem špionážního žánru, sci-fi, westernu, a dokonce i hororu. Vychází z (povětšinou) pravdivých příběhů poválečných kalifornských subkultur: průkopníků raketové kosmonautiky, alternativních náboženství a beatniků. Prostřihy z brakových seriálů, industriální kulisy a scény z béčkových (místy až zetkových) filmů se střídají s nově natočeným materiálem. Postavami proplétaných příběhů jsou L. Ron Hubbard (spisovatel sci-fi, který se stal sektářským vůdcem) a Marjorie Cameronová, bohémská umělkyně a „matka hnutí new age“. Baldwin mistrně užívá dobových utopií k vyprávění, jež spekulativně vede až k militarizaci vesmíru a k opanování lidských duchovních potřeb a volného času mezinárodními korporacemi.
Fiona šéfuje fast foodu a jednou večer se nešťastnou náhodou zamkne v mrazírně. Po dlouhé, chladné noci si uvědomí dvě věci. Za prvé – manžel ani děti si nevšimli, že zmizela, a to ani u snídaně. Za druhé – neodolatelně ji to přitahuje ke všemu studenému, chladnému, ledovému a sněhovému. Proplíží se do chladicího vozu a vydá se na výpravu ke vzdálenému severu, aby našla ledovec z názvu filmu a možná i novou lásku. Tento debut jasně dokazuje upřímný obdiv režisérského tria k burlesce, zejména ke groteskním a šaškovským kašpařinám takových mistrů, jako jsou Buster Keaton či Jacques Tati. Tu a tam nám „supercool“ humor, klidná kamera a tragikomická poezie připomenou zdrženlivý filmařský styl finského režiséra Akiho Kaurismäkiho.
