V postavě Falstaffa Welles skvěle spojil bujarý komediální pohled s trudnomyslným dumáním o zvratech osudu. Falstaff spolu s princem Halem, ochotným se účastnit každé výtržnosti, vymetá krčmy a prožívá napínavá dobrodružství, aby byl hořce odmrštěn v okamžiku, kdy mladík nastoupí na královský trůn.Orson Welles nalezl své alter-ego: při povrchním pohledu bychom mohli konstatovat, že se ve Falstaffovi převtělil do žokovitě tlustého vychloubačného mluvky, jenž malichernou a směšnou zbabělost svých skutků později zakrývá vodopády slov, v nichž hájí své udatenství. Avšak kresba Falstaffa není zdaleka jednoznačná: je to poživačný přítel dobrého pití, laškování s děvčaty, člověk odmítající si připustit své neduhy, ochotný se rozdělit, ale hlavně je to za všech okolností optimistická bytost. Je jistě směšný, dojemný, ale důvěra, jakou vkládá do přátelství, si zasluhuje uznání – i proto vyvolává soucit, když je posléze odmrštěn jako nejen nepotřebná, ale přímo zhoubná připomínka minulosti.Falstaffovým věrným druhem a mnohdy dokonce iniciátorem divokých kousků (mezi nimiž nechybí oloupení zbožných pocestných) je totiž princ Jindra, následník trůnu. Když se ujme vlády, své někdejší nevázanosti i přátel se zříká. Falstaff pak záhy umírá nejen na své neduhy, ale především kvůli opovržlivé přezíravosti svého někdejšího druha, od něhož si sliboval (nejen pro sebe) výhodné místo u dvora...Welles si všímá společenského zázemí, důležitý je smysl pro detailní rozkreslení tehdejších sociálních podmínek, ať již společenské spodiny (výmluvná je zejména ošuntělá hospoda s příbytky podobnými spíše brlohům) či nejvyšší aristokracie (zde jsou příznačné záběry ze vznosných katedrál). Zapojuje do komparsu postavy s výraznou obličejovou fyziognomií, souznívá tak s postupy Pasoliniho. Včleňuje drobné epizody snad až groteskního dopadu, např. výjevy, jak těžkotonážní obrnění rytíři musí být na koně vytahováni kladkostrojem.Zatímco dialogové pasáže (a zejména všechny dvorské) ještě prozrazují vliv výchozího divadelního půdorysu, líčení Falstaffových nepravostí vykazuje více filmařských nápadů – ovšem nesporým inscenačním vrcholem je scéna krvavé bitvy, kdy proti Jindřichovi povstali odbojní šlechtici. Tato sekvence je natočena kamerou těkající často v detailech po bojišti, po probodávaných tělech, zběsilost dění umocňuje i střihová skladba, hraničící až s jakousi horečnatou vizí, jíž se proplétá zmateně pobíhající Falstaff.Pokus vypreparovat Falstaffa z několika Shakespearových her, v nichž se objevuje (zejména z Jindřicha IV., ale také Jindřicha V. a Veselých paniček windsorských), akcentuje nejen tragikomické pojetí titulní postavy jako středověkého bohéma a výtržníka, ale také zevšeobecňující úvahu o bezohledné, necitelné zodpovědnosti, která ve jménu čisté pověsti razantně zavrhuje včerejší hříchy mládí. (Jan Jaroš, LFŠ 2007)
Dramatický příběh Krušnohorského pohraničí se odehrává na podzim roku 1938, kdy mezi českými a německými obyvateli začíná docházet k otevřeným konfliktům, které tvrdě postihují nejen životy národnostně rozdělených sousedů, ale krutě zasahují zejména do osudů smíšených rodin. Vyhrocená situace vede k boji, který však nemá vítězů.
S odstoupením pohraničí se po mnichovském diktátě leckteří čeští obyvatelé v malé krušnohorské vesnici nesmíří, bojují s provokujícím henleinovci, ale nakonec musí poslechnout vyšší rozkazy a vydat se do vnitrozemí. V režijním pojetí se patrná dokumentaristická průprava režiséra Jiřího Weisse, který tímto snímkem debutoval na poli celovečerního hraného filmu.
Velice precizní postižení okupační atmosféry strachu, ovládající celou společnost. Hrdinkou je z transportu uprchlá židovská dívka, kterou mladičký student ukryje na půdě jednoho činžovního domu. Navzdory ohrožení i mládencově měšťácké rodině mezi nimi vyraší něžná láska.
Indonesie 1965: Guy Hamilton (Mel Gibson) je ctižádostivý rozhlasový reportér, který přichází do Jakarty, kde hodlá pracovat. V zemi těsně před vypuknutím občanské války si Guy brzy vypracuje slušnou pozici. V tom mu pomáhá přátelství s Kwanem (Linda Hunt), liliputánským kameramanem, i láska k diplomatce Jill (Sigourney Weaver)...
Historii australsko-novozélendského armádního sboru (ANZAC), zdecimovaného v roce 1915 na poloostrově Gallipoli, chtěl režisér Weir natočit už dříve, ale kvůli značným finančním nákladům byla realizace filmu neustále odkládána. Dlouhá příprava a ražisérova neústupnost se vyplatily, neboť GALLIPOLI patří k nejpůsobivějším protiválečným snímkům, vůbec. Příběh australských mladíků, jejichž naivní představy o válčení jsou krutým způsobem uvedeny na pravou míru, je přes svůj historický rámec právě dnes velmi aktuální. Velkoryse pojatý film vyniká kupodivu především drobnokresbou jednotlivých postav. Kvality scénáře, důsledně vycházejícího z historické skutečnosti, umocnila suverenní a přitom nápadná režie. Emotivní účinek díla znásobují citlivě použité hudební motivy různých žánrů. Film GALLIPOLI získal celkem 9 australských filmových cen (nejlepší režie, mužský herecký výkon - Mel Gibson, mužský herecký výkon ve vedlejší roli - Bill Hunter, kamera, scénář, zvuk, střih a výprava).
Čeští filmaři na německou okupaci téměř okamžitě filmově zareagovali: už pouhý rok po válce vznikli Nadlidé, stvrzující mýtus o všeobecném hrdinství obyčejných českých lidí. Odehrávají se na malém městečku, kde samozřejmě působí odbojová skupina, ale vinou zlovolného udání je odhalena. Napínavé pronásledování si vyžádá i lidské oběti, ale většině odbojářů, kteří vesměs pocházejí z vojenských kruhů, se podaří prchnout. V časovém ohlédnutí je to sice film přece jen zastaralý vypravěčsky i tematicky, avšak prozrazuje, jak nedávný traumatizující zážitek vnímali umělci záhy po jeho odeznění.
Válečný velkofilm se odehrává v letech 1942 - 1943 a líčí historii vzniku vojenské jednotky v Sovětském svazu a účast českých a slovenských vojáků v bojích na východní frontě. Titul byl koncipován jako součást historické trilogie, jejíž další části tvořily "Dny zrady" a "Osvobození Prahy". Nákladný film byl natáčen na autentických místech Ukrajiny a přechodný nedostatek sněhu byl nahrazován umělými prostředky. V květnu 1975 se konaly četné slavnostní premiéry. Po odchodu Martina Štěpánka do zahraničí se už Sokolovo neuvádělo. Nezdálo se vhodné, aby národního hrdinu hrál emigrant. Film je dvoudílný, ale uváděn byl vcelku.
Po bitvě u Sudoměře se husitské hnutí šíří po celé zemi a lidé odcházejí budovat opevnění města Tábor. Pražané žádají o pomoc proti Zikmundovým vojákům a táborští pod vedením Jana Žižky se vydávají ku Praze Opevní se na hoře Vítkově, aby se v krvavé bitvě střetli s početným Zikmundovým vojskem.
Dvou dílný film Otakara Vávry zachycuje jednu z nejdůležitějších kapitol naší historie. Líčí události z májových dnů 1945 v bývalém protektorátu kdy se německá vojska chystala učinit z české kotliny poslední baštu odporu proti vítězícím spojencům. Film byl natočen v roce 1976 jako poslední díl volné trilogie - "Dny zrady" - "Sokolovo" - "Osvobození Prahy". Vzhledem k době kdy byly tyto filmy natočeny jsou fakta hodně tendenčně upravena, některé skutečnosti potlačené a je hlavně glorifikována úloha komunistů v tomto dějinném období. Zajimavé jsou historické rekvizity a triky které režisér použil při realizaci. Film je dvoudílný, ale uváděn byl vcelku.
Drama z památných květnových dnů roku 1945 líčené na pozadí příběhů několika holešovických občanů. Tito občané se aktivně zapojili do posledních bojů II. světové války v Praze. Zorganizovali odpor proti tankové divizi blížící se k Praze - vybudovali barikády na Trojském mostě. Německá vojska se snaží urychleně opustit město, a to si rychle přivyká pocitu divize, která se chystá k poslednímu zoufalému úderu. Obrana stála velké úsilí... Film věnovaný hrdinům Pražského povstání 1945.
