Filmy online ke shlédnutí zdarma

Druhý díl husitské revoluční trilogie „Jan Hus", "Jan Žižka", „Proti všem" se odehrává v roce 1419 až 1420. Je to vzrušená doba pro české království. Slabý a nemocny král Václav IV., obklopený zrádnou šlechtou a ohrožovaný bratrem Zikmundem, se postaví proti vyznání pod obojí a tím proti svému lidu. Vrátí papežencům kostely a kláštery, což vyvolá bouři odporu. Ideovými vůdci lidu jsou kališničtí kněží a kazatelé, zejména Koranda a Jan Želivský. Po útoku lidu na novoměstskou radnici se postaví do čela lidu i zeman Jan Žižka z Trocnova, dosavadní velitel královy stráže. Při zprávě o defenestraci král Václav IV. umírá. Země se rozděluje na dva tábory. I když se zde ještě projevuje určité prolínání, je hlavní dělítko naprosto jasné: na jedné straně stojí páni, na druhé prostý lid. Páni provolávají za krále Zikmunda, kterého však lid, pamětlivý jeho věrolomnosti k Janu Husovi, rázně odmítá. Zižka poznává, že v Praze, prosáklé zradou konšelů a bohatých měšťanů, kteří mnohdy jen ze zištných důvodů se přiklonili ke kališnické víře, nemůže v nerovném boji zvítězit. Odvádí proto svůj lid k jihočeskému Táboru, který se má stát střediskem husitského hnutí. Dne 25. března 1420 je svedena na hrázi rybníka „Škaredého" u Sudoměře slavná bitva, v níž bídně vyzbrojené Žižkovy sbory porazily mohonásobnou přesilu ,železných rytířů". Husitské hnutí dosáhlo prvního významného vojenského úspěchu. (FILMOVÝ PŘEHLED 31 / 1956) Odehrává se v letech 1419 - 1420 a zachycuje stupňování napětí a nenávisti lidu proti teroru všemocné katolické církve a panstva, které přeroste v revoluci a první velké vítězství "božích bojovníků" nad křižáckými vojsky v bitvě u Sudoměře (Sudoměřic). V epickém vyprávění podlehne král Václav IV. hrozbám Říma a dá rozkaz odzbrojit Pražany. Žižka vybojuje velký vnitřní zápas, aby se nakonec postavil na stranu lidu. Neuposlechne králův rozkaz a nechá otevřít královské zbrojnice a rozdat zbraně lidem. Pražskou defenestrací, kdy jsou konšelé vyhozeni z oken radnice, začíná husitská revoluce, proti níž vyhlásí Zikmund křížovou výpravu. Toho už se ovšem král Václav IV. nedožije.

Alois Jirásek by měl určitě radost. Ztvárnění jeho "Filosofské historie" se povedlo. Film začíná vzpourou litomyšlských studentů, kterým nechtělo vedení církevního gymnázia povolit pořádání tradičního majálesu. Tato událost předcházela revolučním událostem v Praze v roce 1848 (kdy na Prahu zaútočil generál Windisgräz a Praha se musela po marných bojích nakonec vzdát). Přesto místy úsměvná, a svěží adaptace známé předlohy byla přijata s velkými sympatiemi kritiky, a tentokrát se vzácně shodla i s diváky. Otakar Vávra jako režisér úspěšně odstartoval svou režijní kariéru, protože převzal současně před ukončením natáčení "Filosofské historie" režii po Josefu Rovenském k dalšímu velice uznávanému filmu "Panenství".Mimopražská premiéra filmu se uskutečnila již 22. 9. 1937 v Litomyšli. Film byl uveden na VI. MFF v Benátkách roku 1938.

Tento velkofilm Otakara Vávry předkládá podrobný záznam událostí, vedoucích k přijetí osudné, ponižující smlouvy, rozmluvy státních představitelů prý vycházejí ze zachovaných stenografických zápasů. Avšak zdánlivě objektivní pojetí je zcela poplatné ideologickým požadavkům - jedinou silou, která odmítala podřízení nacistickému Německu, se licoměrně stávají českoslovenští a sovětští komunisté. Dopad mnichovských událostí je sledován jak ve vládních kruzích (zvláště v protikladném přístupu poraženeckého Beneše a rozvážně bojovného Gottwalda), tak v osudech dělnických rodin a též u vojenských jednotek v příhraničních oblastech. Lid vedený komunistickou stranou se chtěl bránit, ale ničemná buržoazie jej zradila. Postižení vzhledu historických postav je přesvědčivé stejně jako napodobení způsobu mluvy, v gestech i chůzi, jen jazyková rovina není zcela domyšlena: zatímco Hitler vyřvává německy, francouzští a angličtí diplomaté mluví česky.

Tento velkofilm Otakara Vávry předkládá podrobný záznam událostí, vedoucích k přijetí osudné, ponižující smlouvy, rozmluvy státních představitelů prý vycházejí ze zachovaných stenografických zápasů. Avšak zdánlivě objektivní pojetí je zcela poplatné ideologickým požadavkům - jedinou silou, která odmítala podřízení nacistickému Německu, se licoměrně stávají českoslovenští a sovětští komunisté. Dopad mnichovských událostí je sledován jak ve vládních kruzích (zvláště v protikladném přístupu poraženeckého Beneše a rozvážně bojovného Gottwalda), tak v osudech dělnických rodin a též u vojenských jednotek v příhraničních oblastech. Lid vedený komunistickou stranou se chtěl bránit, ale ničemná buržoazie jej zradila. Postižení vzhledu historických postav je přesvědčivé stejně jako napodobení způsobu mluvy, v gestech i chůzi, jen jazyková rovina není zcela domyšlena: zatímco Hitler vyřvává německy, francouzští a angličtí diplomaté mluví česky.

František Vláčil natočil působivou baladu, která se nedlouho po skončení druhé světové války odehrává v beskydských lesích. Se svou rodinou tam hospodaří osamělý rolník, jenž se stane rukojmím blíže neurčených mužů v rozedraných uniformách. Muž se zprvu chová pokorně a vyhýbá se konfliktu, až si vyslouží pohrdání svého dospívajícího syna. Přitom se však vnitřně chystá na rozhodující střetnutí. V tomto případě nejsou důležité vnější "politicky správné" reálie (lze usuzovat, že se jedná o banderovce), ale modelový případ neokázalé statečnosti, hrdina má stále na zřeteli záchranu svých blízkých. Je krátko po vojne a život je ešte nepokojný. Nepríjemné a často tragické prekvapenia pripravujú obyvateľom horských samôt skupiny benderovcov, ktoré sa snažia dostať do Rakúska. Ovčiak Ondrej Baran sa jedného dňa vracia domov do koliby a zistí, že obydlie obsadilo päť chlapov, ktorí držia v šachu jeho rodinu. Ich vodca naznačí Ondrejovi, že zabije jeho deti ak niečo prezradí a privedie si pomoc. Keďže jeden z benderovcov je zranený, Ondrej je prinútený priviesť z doliny lekára. Nájde v sebe dosť odvahy a síl k nerovnému boju so zabijakmi, ktorí sú schopní všetkého, aby zachránil svoju ženu a deti?

František Vláčil si na úsvitu normalizace jen obtížně hledal témata. která by mu prošla. Dokonce se musel smířit se středometrážními filmy, natáčenými mimo Barrandov a navíc s dětskými hrdiny. Lyricky pojednaný "Sirius" se odehrává za nacistické okupace a líčí, jak dvanáctiletý venkovský chlapec se odmítá smířit s nařízením, aby svého milovaného psa Siria odevzdal německé armádě. Na černobíle natočeném snímku je pozoruhodná graficky strohá kamera Františka Uldricha.

Pátý celovečerní film režiséra Františka Vláčila - počítáme-li rozlehlou vančurovskou poému MARKETA LAZAROVÁ "jen za jeden" - je jeho čtvrtou výpravou do historie. Na rozdíl od předchozích tří, ĎÁBLOVI PASTI, MARKETY a ÚDOLÍ VČEL, jde tentokrát o historii nedávnou, jejíž pamětníci budou tvořit většinu publika. ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířejí rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňju totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné", co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru. Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho filmu.

Mladá italská židovka žijící v USA přijíždí navštívit svou starou vlast. Stále hlouběji a s větší beznadějí se však zaplétá do sítě vzpomínek a podivných intrik, z nichž jen těžce nachází cestu zpátky. Vedle tématu fašismu stojí v popředí Viscontiho filmu stejně jako v jeho předchozích dílech příběh rodiny a jejího rozkladu, rozpadávající se vztahy mezi jejími jednotlivými členy.

Režisér Luchino Visconti natočil podle novely Camilla Boita tragický milostný příběh italské hraběnky (Alida Valli) a rakouského důstojníka (Farley Granger). Děj je zasazen do Benátek v době italského povstání proti rakouským okupantům (tzv. Risorgimento)

Film Gepard (1963), adaptace románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusy, nás zavede na Sicílii 19. století. Na pozadí bouřlivých událostí let 1860-61, kdy ostrov dobyla Garibaldiho revoluční vojska, vypráví o šlechtickém rodu Salinů - který měl ve svém znaku právě geparda. Konfrontuje odcházející svět hrdé, ale konzervativní šlechty a nových, nastupujících společenských vrstev s poněkud rozdílnými hodnotami i morálkou. Ve filmu, který získal Zlatou palmu na MFF v Cannes v roce 1963, zářili Burt Lancaster, Claudia Cardinaleová či Alain Delon. Viscontiho film je velkorysou podívanou glosující společenské změny - a je velkorysý i svou délkou: tu však vyváží vynikající umělecký zážitek, kde se mistrovská režie spojuje s neméně výbornými hereckými výkony, kamerou, kostýmy (Piero Tosi nominován na Oscara) i výpravou a hudbou (Nino Rota).