Velmi úspěšná okupační komedie je dalším společným dílem autorské dvojice scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Tvůrci se dívají na tragické období českých dějin s odstupem, s komediální nadsázkou i s porozuměním pro lidskou slabost. V místy až překvapivě napínavém příběhu vycházejí ze skutečných epizod, jež se odehrály během protektorátu. Smutným hrdinou vyprávění je maloměstský penzionovaný úředník Josef Čížek, který pod tlakem okolností schová ve svém bytě mladého židovského uprchlíka. Situaci mu značně komplikuje zejména čechoněmecký kolaborant Prohaska, který nadbíhá jeho půvabné ženě Marii. Určitou smířlivostí k různým typům postojů českých lidí vůči okupantům, jež je ostatně naznačena již názvem, vyvolal snímek polemiku. Ta však byla zcela zastíněna obrovským diváckým ohlasem i řadou cen z domácích i zahraničních filmových akcí. Film získal mj. pět Českých lvů a Cenu české filmové kritiky a byl nominován na Oscara v kategorii cizojazyčných filmů.
Na půdorysu parodování televizních zpráv, dokumentů a reklam vznikla zábavná reflexe své doby se solidním nadčasovým přesahem. Na konci každého dílu se objevovala krátká "sklepácká" parodie jazykových kursů němčiny Alles gute v podání Milana Šteindlera a Davida Vávry. Prvních pět dílů moderoval Vlastimil Zavřel, zbytek Petr Čtvrtníček. S minimálním rozpočtem se dařilo vytvářet solidní napodobeniny předražených televizních reklam, nevybíravé satirické šlehy se nevyhnuly patrně žádnému z významých politiků a hrubozrnný humor se čas od času setkal se silným odporem "postižených" celebrit, jejichž protesty patrně přispěly ke stažení pořadu z vysílacího schématu České televize. Kultovní televizní pořad devadesátých let.
Voskovec s Werichem zde vytvořili svéráznou dvojici - nešikovného řidiče autokaru a stejně nešikovného dopravního strážníka, kteří se zamilují do mladé herečky. Jejich potřeštěné námluvy sice nevyjdou, zato se z obou kumpánů stanou úspěšní revuální komici.
Tonda, který byl bídou dohnán ke krádeži a Pepík, který se bohatě oženil, s penězi však vyženil také nepříliš věrnou manželku a hordu příbuzných, kteří jej málem dohnali k sebevraždě. Takže jsou na tom vlastně oba stejně. Kolem jejich vztahu je navíc rozehrána divoká honička za ukradeným šperkem, který neustále podstrkávají jeden druhému.
V pořadí druhý film Voskovce a Wericha byl natočen v roce 1932, rok po uvedení jejich filmové prvotiny Pudr a benzín. Děj byl jednodušší než u prvního filmu a oba tvůrci se soustředili především na vytváření mnoha komických situací a gagů. Film natočil opět režisér Jindřich Honzl a jeho důležitou součástí byla opět hudba Jaroslava Ježka. Zazní tu nejen evergreen Život je jen náhoda v podání Hany Vítové a Ljuby Hermanové, ale také valčík Rej vážek, Beguine Hydroplan a Pochod stoprocentních mužů. Dodejme, že v roli Pepíkovy nevěrné ženy se představí bývalá modelka Eliška Pleyová, vlastním jménem Plachová. Stejně jako předchozí film i tento byl kritikou přijat poměrně rozpačitě, což však nemění nic na skutečnosti, že patří do zlatého fondu naší předválečné kinematografie.
Ve Škodových závodech, kde se v roce 1914 horečně zbrojí, pracuje dílovedoucí Kalina, otec mladíků Pavla a Jana. Pavel je přívržencem monarchie, Jan naopak hájí myšlenku naší národní samostatnosti. Těsně před mobilizací uteče Jan do Ruska, kde se přidá ke skupině dobrovolníků-legionářů "Česká družina", bojujících proti rakousko-uherské monarchii. Pavel narukuje do rakouské armády. Bratři se znovu setkávají až v červenci 1917 v bitvě u ukrajinského Zborova, která znamenala úspěšný průlom rakousko-uherské fronty.
Podle původního námětu Rudolfa Medka natočil Jiří Slavíček spolu s debutantem Janem Alfrédem Holmanem film Zborov. Záměr připomenout hraným filmem jeden ze symbolů boje o naši národní svébytnost a státnost měl významnou oficiální podporu - zejména jako morální povzbuzení Československé armády. Premiéra filmu, ve kterém se setkáte v hlavních rolích s Františkem Smolíkem, Ladislavem Boháčem, Vladimírem Šmeralem a Jiřím Plachým, se měla konat 28. října 1938. V souvislosti s politickým vývojem se realizace protáhla a film se dostal do kin až v lednu 1939 ve značně okleštěné a pomnichovským poměrům přizpůsobené verzi. I tak byl diváky v těchto pohnutých dobách nadšeně přijímán.
V Písmu svatém se praví, že na počátku všeho života na Zemi byla tma a Pánbůh. V případě tohoto animovaného snímku Pánbůh roztomile roztržitý, který měl před sebou spoustu práce. Aby na ni nebyl sám, pořídil si vejce, jež poctivě zahříval, až se z nich po čase vyklubali andílci. Jenže z posledního vejce, které bylo pěkně kropenaté, se vyloupl neposedný ďáblík. Poté, co měl pomocníky pohromadě, potřeboval Pánbůh ke své další práci světlo. Marně však škrtal zapalovačem. Jako vždy totiž nefungoval. Stvořitel proto musel použít slavného triku se zvoláním: Budiž světlo!. Světlo bylo a Pánbůh se mohl s pomocí andílků pustit do tvoření, jež mu s nevyčerpatelným vtipem a nekonečnou řadou skvělých nápadů kazil neposedný ďáblík. Nejvíce se samozřejmě vyřádil ve chvíli, kdy Pánbůh začal tvořit člověka. Adama si ještě Stvořitel ohlídal, ale Evu ďáblík okamžitě zkazil tím, že ji naučil trsat rocknroll (a je to vůbec první rocknroll, jaký kdy zazněl v českém filmu)...
Hrdinou vědeckofantastického příběhu je lékař chudých a zároveň také nadaný vědec dr. Bartoš (Vlastimil Brodský), který objeví novou metodu dokonalé transplantace lidské tváře. Sám podstoupí operaci v okamžiku, kdy je pod nátlakem donucen změnit obličej gangsterovi Urbanovi Kráječi, který je podezřelý z loupeže a vraždy. Bartoš na sebe bere podobu zločince, ve kterého se poté sám postupně proměňuje. Nejprve ztrácí svou tvář fyzickou a později i mravní. Děj příběhu, který vznikl podle námětu a scénáře Josefa Nesvadby, se odehrává v pražském podsvětí 30. let minulého století, v temném prostředí plném honiček s přestřelkami, hrůzných chirurgických zákroků i komických milostných scén.Režisér Pavel Hobl vynalézavě a s napětím buduje překvapivé dějové zvraty, stejně dobře pracuje s herci, u kterých respektuje jejich dispozice. Janu Brejchovou zobrazuje jako hvězdu, zajímavé typy vytvářejí vedle Vlastimila Brodského také Martin Růžek či německý herec Fred Delmare. Svůj film obdařil také nezbytným hororovým napětím, sadisticky si počíná zejména v okamžicích, kdy s notnou dávkou naturalismu zobrazuje lékařské pokusy dr. Bartoše. Hlavní důraz však klade především na morální poslání příběhu, ve kterém hledá odpovědi na základní otázky: Co určuje člověka? Jeho tvář, nebo prostředí, ve kterém žije? Je naše povaha neměnná, nebo jsme schopni korigovat své jednání a spoluvytvářet charakter?
Tři příběhy v nichž se dějí věci neobvyklé a záhadné:1. "Přejetá dívka (Pátrání)" Starý profesor je svědkem nevysvětlitelné smrti dívky, která chtěla hrát ve filmu...2. "Vznášející se docent (Tápání)" Noc v hotelu. Přepracovaný docent má vidiny a udrží se vlastní silou ve vzduchu...3. "Noc v hotelu (Bloudění)" Muž má nutkavou předtuchu smrti své přítelkyně...
Poté co Pepík s Honzíkem najdou zavřenou mateřskou školku, se oba vydají na svou první samostatnou prochazku po Praze, kde se dostanou jak do muzea, tak do kouzelné země. Jak rádi se vrací domů ke svému lvu...
Hudební komedie o tom, jak lze zpříjemnit řadě studentů tak nezáživný vyučovací předmět, jakým je již tradičně matematika. Kolektivní sen přičaruje třiceti studentkám z mimopražského gymnázia nového profesora Ludolfa, mladého a sympatického muže, který však k jejich úděsu nekompromisně trvá na tom, že je matematiku naučí. Dívky zkoušejí všechno možné, aby se matematického fanatika zbavily. Studentky, které by v něm raději viděly některého ze svých oblíbených zpěváků, se přísnému učiteli dlouho pokoušejí vzdorovat, ovšem jen do té doby, než Ludolf mimoděk objeví novou vyučovací metodu, jak jim prostřednictvím moderních písniček exaktní vědu zpřístupnit. Od té chvíle se na hodinách jenom zpívá. Zhudebnělá Pythagorova věta pak už nikomu nedělá potíže. Zábavné a přitažlivé snové studium však záhy končí návratem do strohé skutečnosti blížící se maturity a neznalosti studentek...Zajímavé je, že v roli profesora Ludolfa se objevil Jiří Menzel (zpívá Achilles Michailidis). V letech tvrdé normalizace (po dramatických událostech let 1968 - 1969) bylo mnohým umělcům znemožněno, aby se tvořivě se projevovali. Někteří emigrovali, někteří se protloukali filmovým světem, jak se jen dalo. Často byli nuceni angažovat se v takových aktivitách, které neposkytovaly prostor pro jejich talent, schopnosti či profesionální zaměření, což byl možná i osud Jiřího Menzela. Film lze chápat jako filmovou metaforu v tom smyslu, že v období husákovské normalizace mohl být člověk plně svobodný a šťastný jen ve svých snech.
